založeno
since
1998

Na hlavní stranu
Chotěbořského Couriera

Na hlavní stranu
domény www.harry.cz

20 let hokeje v HC Vilémov
Vzpomínky manažera HC Vilémov na začátky hokeje a na chotěbořské borce
Autor: Luboš Kraučuk, manažer HC Vilémov	Vydáno: 23.8.2003
Odkazy k článku: Webová stránka HC Vilémov HC Vilémov v minulé sezóně Bundesligy Chotěbořska Web obce Vilémov u Golčova Jeníkova
Článek dosud četlo čtenářů:

Fotky z historie HC Vilémov jsou již dole na konci článku

Slavíme 20 let hokejového klubu HC Vilémov

Začátky ledního hokeje ve Vilémově.

Ve Vilémově a jeho okolí vždy vyrůstali sportovně založení kluci. Nejinak tomu je i s hokejisty a čas od času si některý talent zahrál i vyšší soutěž. "Liga" se válela hlavně na Stávku, to byla ta klášterská a vilémovská měla a ještě má svůj domovský led na Hasičáku u zbrojnice. Na obou těchto rybnících se proháněli uznávaní hráči a "brusiči", se kterými chtěl každý hrát, když se před zápasem dohadovalo, kdo proti komu nastoupí. Na Stávku, jenž má delší tradici, se proháněli takoví borci, jako Mirek Benák, Milan Kraučuk, Slávek Epich, Milan Kratochvíl, Karel Váňa, Pavel Smolík, Béda Stýblo, Karel Kruliš, Jarda Růžička a další. Ti když si to proti sobě rozdali, tak se opravdu z ledu jen hulilo a někdy došlo i na pořádnou melu. My menší kluci na to koukali s pusami dokořán a také jsme se někdy i báli. Časem jsme si na to zvykli a začali okukovat jejich hokejové finty. Hokejky tenkrát moc nevydržely a tak každou chvíli letěla zlomená do roští. Když někdo z těchto borců už neměl čím hrát, musel mu některý z mladších půjčit svou. To byl zákon. Jinak padaly pohlavky. V té době, mluvím o letech 65-70, byl Stávek tím místem, kde se odehrávaly největší hokejové bitvy. Určitě si na ně mnozí aktéři rádi vzpomenou. Když se stalo, že byl na Stávku špatný led, šlo se na Černou pilu, nebo do parku. Tam se také zažilo mnoho dobrodružství a domů se chodilo až za tmy, kdy ještě někteří bruslaři kroužili kolem rybníka a připravovali taktiku na příští velký zápas, nebo balili holky.

V roce 1968 se dokončilo vybagrování Hasičáku a část borců ze Stávku začala ukazovat svoje umění zde. K nim přibyli časem další nové hvězdy, jako např. Vašek Kosina, Petr a Pavel Pátkovi, Josef Janda, Josef Špitálník, Josef Hrůza, Ota Chaloupka a další. To už jsme si sem tam zahráli i my mladší. Ale když přišli na přátelák klášteráci, museli jsme šlapat po silnici v bruslích na horní rybníček. To byl také zákon. Tam jsme si to hodili proti sobě a snažili se napodobit starší kluky. Dole se mezi tím rozpoutala bitva mezi klášteráky a vilémováky. Střílelo se golfákama a neustále bylo slyšet nadávání. Pak jsme viděli scénu jako ze slavné NHL. Josef Váňa napřáhl a golfákem trefil Jardu Růžičku pod koleno. Jarda začal řvát a ještě více vyniklo jeho ráčkovské err. "Ryšane, ty sráči, dostaneš do držky!" A on to opravdu uměl. Jenomže Ryšan byl také kus chasníka a měl sílu, že by mohl skály lámat. Tenkrát se do sebe pustili s takovou vervou, že se dokutáleli až na břeh. Tam jim však došly síly a tak se pustili. My kluci jsme to pozorovali z povzdálí, abychom také nějakou nechytli. Bylo to strašné. Oba měli tváře zmalované jako od Diora a plivali krvavé chuchvalce. Ještě si řekli pár frází, které se nedají publikovat a rozešli se. Tím přátelák skončil a šlo se domů, nebo na pivo. Vilémováci do Velké a klášteráci k Broulíkům. Tenkrát ale Ryšan asi na body vyhrál. Léta ubíhala a někteří z nás se čím dál častěji dostali mezi slavné borce a nemuseli se už tlačit na horním rybníku mezi ostatní drobotinou. To jsme pak hráli co nejlépe, aby nás neposlali zpět.

Mezi ty, kteří měli dá se říci místo mezi starší elitou jisté, jsem už patřil i já, Olda Dušátko, Vašek Douda, Jirka Vaňkovský, Pavel Šidák a Míla Zdražil. V té době už byly k sehnání lepší hokejky jako Vítěz speciál, Forward a WM PRO professionál. To už jsme je také viděli i v televizi a tak si připadali jako Nedomanský, Kochta, Holíkovci nebo Šťastný zvaný "Bogas", který pocházel z Pukšic a hrál ligu s Martincem a Novákem v Pardubicích za Teslu. To byly moc hezké roky. Na ledě jsme byli od příchodu ze školy až do večera a mydlili to hlava nehlava. Přesně tak, jak jsme to viděli kdysi. Po silnici chodili lidé a někdy se na nás dívali. To byly momenty, kdy jsem já osobně dával do hry nejvíc a myslím, že to tak dělal každý. Když se nám povedla nějaká finta, nebo hezký gól, po očku jsme sledovali reakci diváků. A někdy  opravdu přišla. Jednou se mě po delším pozorování ptal nějaký neznámý pán, jestli někde hraji. To pro mě byla největší pochvala a před ostatními jsem pak machroval, jako to dělal Olda Dušátko. Jezdil jsem okolo rybníka velkou rychlostí, přešlapoval a houpal se v kolenou. Pak prudká brzda a to samé zpět.

Olda byl velmi dobrý hokejista. Učil se v Pardubicích a hrál za učňák pozemních staveb. V pátek přijel z intru a hned makal na led. Tam nám předváděl jejich tréninkový proces a bral to smrtelně vážně. A my to dělali po něm. Samozřejmě, že se nám to líbilo a připadali si jako hráči naší ligy. Olda nás mnohému naučil. Jednou si přinesl na led dřevěnou bednu. To aby nám prý ukázal, jakou razanci má jeho střela patkou čepele. Postavil ji a začal do ní bušit. Hned mě to vzalo, protože bedna vydávala dunivé zvuky, jaké jsem slyšel v havlíčkobrodské Kotlině, když se tam před zápasem rozcvičovali hráči Jiskry a puky stříleli na mantinel směrem na kavárnu. Pochválili jsme Oldu za dobrý nápad a za hodinu byla bedna po našich střelách rozštípaná na prkýnka. A další týden přišel zase s něčím novým. Vždycky říkal: "Musíte to dělat všechno naplno a nadoraz. Pak vám to něco dá!" A většina z nás to tak dělala. Škoda, že se brzy oženil a odstěhoval do Ledče nad Sázavou.

V té době hrál brácha Milan Kraučuk druhou ligu za Jiskru Havlíčkův Brod a jednou   mi dal  k Vánocům  nejlepší československou hokejku. Byla celá červená a velkými bílými písmeny tam bylo napsáno z obou stran: ARTIS czechoslovak lion alpač a na hřbetě LAMINATED CONSTRUCTION. Byl to můj nejlepší dárek. Dal jsem si jí k posteli a nemohl usnout. Ráno jsem byl na ledě první. Jak jinak, že? Kluci postupně přicházeli a já ji vždy držel tak, aby byla co nejvíce vidět. To se ví, že to zabralo a každý si jí chtěl obtěžkat a vyzkoušet. Jenže já byl pravák a ostatní většinou leváci. Takže to štěstí si s ní vystřelit do branky s pletivem měl jen Míla Pátek a Jirka Vaňkovský, kteří byli rovněž praváci. Brácha to z vilémovských hráčů dotáhl s hokejem nejdále. Hrál za Duklu Pardubice, Dvůr Králové nad Labem a Jiskru Havlíčkův Brod. Jako reprezentační trenér výběru do 15 let se zúčastnil turnaje ve Finsku. V současnosti trénuje juniory Havlíčkova Brodu.

Jednou přišel právě z basy známý vilémovský harcovník Tonda Meduna. Na hasičáku zrovna probíhala porada před zápasem a Tonda už na nás z dálky volá, že si přijde zahrát. My to nadšeně přivítali, protože jsme věděli, že neumí ani bruslit a bude sranda. A opravdu, asi za půl hodiny vidíme, jak si to milý Tonda štráduje k rybníku. Na rameni se mu houpaly staré kanady a v ruce držel odřenou hokejku, která toho moc pamatovala. Na sobě měl tesilky a svetr, ve kterých přijel. A hned spustil tím svým nenapodobitelným chraplavým hlasem, že nám to ukáže, protože je odpočatý. Sedl si na drn a my jsme se před ním srovnali do půlkruhu a pozorovali, jak začal šněrovat tkaničky. A Tonda nám při tom vyprávěl zážitky z arestu a pak nám ukázal 2000 korun, které si tam prý vydělal. Jeho povídání bylo pro nás velmi zajímavé a tak jsme požadovali přídavek. Tonda byl rád, že nás to zajímá a vyprávěl. Při tom kouřil Startky a náležitě si je vychutnával. Každou došlukoval tak, že ji u pusy musel držet nehtama, aby se nespálil. Potom dotáhl poslední křížek u tupých bruslí a vstal. Sebral hokejku a nejistě se jednou bruslí odpíchl. V tom okamžiku mu druhá podjela, nohy mu vylétly do vzduchu a spadl na záda. Byla to hrozná rána, až mu Startka vylétla z úst. Tesilky to nevydržely a roztrhly se v celém rozkroku. Tonda ležel na zádech a hrozně koulel očima. Při tom divně mručel a hekal. My kluci jsme se chtěli smát, ale strach nám to nedovolil. Tonda se pomalu zdvihl, prohlédl si rozkrok a povídá: "Do pr..., já se na to vyse... a jdu radši do Velký!" Od té doby jsem už Tondu nikdy na ledě neviděl. On se většinou na zimu nechal zavřít do basy, protože prý tam je teplo a dostane najíst. Zato v létě chodíval velmi často na Hasičák na ryby a to mu šlo náramně dobře. Když kapříci plavali po hladině, vzal si vzduchovku a za 10 minut pelášil domů s plnou síťovkou.

Jednou se stalo, že povodeň protrhla hráz na Stávku a to byla velká pohroma pro klášteráky. Neměli kde hrát. Ale bylo to špatné i pro nás z Hasičáku, protože tradiční velké souboje mezi námi skončily. Od té doby jsme hráli promíchaní na Hasičáku a už to nemělo tu rivalitu. Ale kádr se zkvalitnil a tak na horní rybník chodili i ti, kteří by jinak hráli s námi. Přišel Jirka Bouchner  a na Hasičáku vyrostli dobří Jirka a Jarda Svobodovi, kteří to měli na led 20 kroků, jako já. Také se přistěhoval Jarda Ledvinka, který z nás válel hokej nejlépe.

O několik let později se začal stavět v Chotěboři zimní stadion a my čekali na chvíli, kdy si tam budeme moci jet zahrát. Zimní stadion byl otevřen v roce 1983 a sen každého hokejisty z Vilémova se začal naplňovat. Sestavili jsme tým a začali vyjednávat první přátelák. Vlastně to vše zařizovala skupina hráčů: Jiří Vaňkovký, Jarda Ledvinka, Láďa Provazník, Vašek Kosina a já. Vyjednat led u tehdejšího šéfa zimního stadionu pana Mazury dostal za úkol Jiří Vaňkovský a tak se i stalo.

V prvním roce vzniku našeho hokejového klubu byl sehrán v sezóně 83-84 jeden zápas. Bylo to 28.2. a tehdejší komunál Chotěboř jsme porazili 14:8. Bylo to velmi úsměvné. Jeli jsme tam a byli šíleně nervózní. Poprvé se převlékali v opravdové hokejové kabině. Ale největší zážitek byl, když jsme vyjeli na hladký led s hokejkou v ruce, nad námi svítily reflektory a zářily krásné červené branky se sítěmi. Každý si tam chtěl hned vystřelit, ale my měli asi jenom 5 puků a tak každý číhal, jak se ho co nejdříve zmocnit. Přímo komický pohled byl na našeho gólmana. Tím se pro tento zápas stal Pavel Holoubek. Na nohách měl hráčské brusle, betony byly z 50. let ještě vycpané žíněmi a navrchu taková pytlovina. Na rukou měl obyčejné hráčské rukavice a prastarou helmu na hlavě. Ta byla bez košíku. Místo vesty a hokejových kalhot mu visel velký kabát až ke kolenům, zvaný vaťák. Při pohledu na něj nás chytaly záchvaty smíchu a nešlo to přestat. Ten vaťák ale opravdu fungoval. Pavel v něm vypadal jako Mikuláš. Puky ale chytal a ani necekl. Ostatní hráči měli jen chabou výstroj, někdo holenní chrániče a někdo rukavice. A pak se začalo hrát. Lítali jsme po ledě jako blázni a stále nám překážely mantinely. Nikdo nevěděl, kde má hrát, i když jsme si to v kabině řekli a určili. Bylo to strašný a několikrát došlo ke srážce vlastních hráčů. A těch ofsajdů. Pár diváků, co šlo kolem, mohlo smíchy puknout. Byl jsem zvyklý dělat si na Hasičáku co se mi chtělo, kličkovat mezi hráči a tady mi ani nepůjčili puk a už se šlo střídat. Bylo to tak zamotané, že jsme ani nevěděli, koho máme střídat. No, ale dalo se pár gólů a začalo se to pomalu urovnávat.

Jeden moment mi ale utkvěl v paměti. Jeden hráč soupeře, tenkrát ještě aktivní hokejista Chotěboře Josef Konečný, kterému nikdo neřekl jinak než "Koňar", vyrazil s pukem na naši branku. To byla rychlost. U modré mohutně napřáhl na golfáka a nám ztuhla v žilách krev. Říkal jsem si: "To bude strašně bolet,au au." Jenomže pak se podíval,viděl ty pohledy a vytřeštěné oči našeho gólmana. Tak tam pustil jen lehkou žabku, zapráskal svým mohutným knírem, pod kterým byl vidět úsměv a procedil jen tak mezi zuby, že by do něj udělal díru. Já jsem válel na Hasičáku a byl všemi uznávaný. Tam jsem byl pánem, ale tady to byla katastrofa. Koňar dostal puk, zajel za vlastní branku, zastavil a začal se pohupovat ze strany na stranu. Já na něj z jedné strany vyrazil, on vyjel z druhé a už jsem jenom viděl, jak práská knírem a upaluje k naší brance. Neměl jsem šanci ho chytit. Tak takhle nás vyučovali hokejovým zákonům hráči, kteří už něco hráli.

Dalším hráčem, který nás školil a ještě si to užíval, byl Víťa Heřmanský z Bezděkova. Ten nás chvíli před zápasem pozoroval, jak lítáme po ledě sem a tam. Pak si vybral některého našeho hráče a povídá mu smrtelně vážně, jak jsme dobří. A potom povídá nahlas, abychom to slyšeli: "No jo, Vilimováci to jsou kabrňáci." A odjel pomalým krokem na svou polovinu. V zápase nás potom lehce objížděl a hokejku při tom držel v jedné ruce. To se přestalo líbit Jardovi Ledvinkovi, který hrál dorosteneckou ligu v Pardubicích, sebral mu puk a ukázal, že to také umí. Puk mu protáhl mezi bruslemi a nechytatelným švihem zavěsil. Heřmanský jel na střídačku, plival kolem sebe a něco si breptal. My jsme ale ten první zápas vyhráli, protože ostatní hráči soupeře na tom byli stejně blbě jako my.

V další sezóně 84-85 jsme už sehráli 7 zápasů a začali si zvykat na hru mezi mantinely. Také k nám přišel první opravdový brankař Vráťa Kadlec z Třemošnice, zvaný Arnold podle reprezentačního beka Arnolda Kadlece a bylo to znát. Porazili jsme komunál 10:5, G. Jeníkov 13:8, Statky 13:4, G. Jeníkov 19:7, Jeřišno 14:6 a remízovali s G. Jeníkovem 16:16 a Jeřišnem 10:10.

Tehdejší soupiska našich hráčů: Kadlec, Ledvinka, Kraučuk, Kosina, Láďa Provazník, Kočí, Mirek Roubínek, Zahradník, Novák, Alšr, Stýblo, Vaňkovský, Bouchner, Žďárský, Holoubek, Kortiš, Opočenský. Nejlepší střelci: Ledvinka, Provazník , Kosina, Kraučuk, Kočí, Vaňkovský, Novák. Tak takové byly začátky ledního hokeje ve Vilémově. V dalších letech ještě za HC Vilémov nastupovali: Bratři Svobodovi, Vondra, Říha, bratři Gondekové, Jiří Zdražil, Jiří Kaňkovský, Šanda, bratři Zelingerovi, Stehlík, Linhart, Široký, Marek, Myšička, Nigrín, Mrkvička, David Míchal, Radek Váňa, Bárta, Beránek, Ota Krupička, Klouček a Hájek.

V současné době hrajeme "Bundesligu" v Chotěboři a dlouhodobě patříme mezi 3 nejlepší týmy soutěže. Máme spoustu diplomů a 2 poháry z turnajů Cinema cup v Kolíně. Současná soupiska hráčů: Matlas, Houfek, Klement, Trunek-gólmani, Krátký, Špitálník, Procházka, Luboš Kraučuk, Lukáš Kraučuk, Míchal, Toma, Piskač, J.Havel, Pospíšil, Michal, Meloun, M.Havel, Lhotský, Lupták, Holcman, Marek, Salač, Buchta, Petr, Kosina. Kádr tvoří hráči z Vilémova, Čáslavi, G.Jeníkova,Habrů a Havl.Brodu.

Od r.83 jsme  sehráli 325 zápasů a všechny jsou  podrobně   zdokumentovány.

Generálním sponzorem je firma Houfek, která s hokejovým klubem  perfektně spolupracuje. Pro nadcházející sezonu, která začne v září máme už připravenou sadu krásných nových dresů. Naše barvy jsou modrobílé. Na přední straně je logo  generálního sponzora a na levém prsu bude vyšívaný znak Vilémova. A jelikož letos slavíme 20. výročí HC Vilémov, uskuteční se na prvním tréninku setkání všech hráčů, kteří za hokejový klub v minulosti nastupovali.                                                                                                                                                                          

Luboš Kraučuk  manažer HC VILÉMOV

Na hlavní stranu Chotěbořského Couriera

Na hlavní stranu domény www.harry.cz

Na stranu CHnet