V minulé části pojednání věnovaného padesátému výročí založení chotěbořské ZUŠ bylo poukázáno na okolnosti za jakých škola vznikla, hovořilo se o prvních krůčcích výuky zde probíhající a o prostorách, ve kterých našla tehdejší základní hudební škola útočiště. Dnešní pokračování malého seriálu k padesáti letům ZUŠ Chotěboř bude poněkud faktologické, i když psané s maximálně možnou mírou stručnosti. Zřejmě upoutá více pozornost pamětníků, než čtenářů "později narozených". Autor níže uvedeného textu vycházel ze skrovných dostupných materiálů a pokud se snad dopustil nějaké nepřesnosti, omlouvá se a rád uvítá právě od osob spjatých s dějinami našeho města nebo od regionálních historiků případnou opravu nebo poučení, které pak uvedeme na těchto webových stránkách i na chystaném webu naší školy.

V každém případě byla však nově vzniklá škola ekonomickým břemenem a, při vší úctě, z některých materiálů vyplývá, že ono rozhodnutí bylo možná poněkud unáhlené. Z dnešního pohledu je pak přinejmenším obdivuhodné, jakými prostředky se v rámci obhajoby smysluplnosti a účelnosti založení hudební školy v malém městě na Vysočině pustil do boje pan ředitel Lukeš. Neváhal po dva školní roky vyučovat sám jako jediný učitel na škole až 66 žáků. Kvalifikovaných učitelů bylo málo, finančních prostředků na jejich výplatu ještě méně, takže naděje na brzké vytvoření kvalitního pedagogického sboru v chotěbořské hudební škole byla velmi, velmi mizivá. Chyběly hudební nástroje, základní učební pomůcky, odpovídající notový materiál, prostory pro výuku byly provizorní, navíc s vidinou časného stěhování do jiných budov. Činnost ředitele Lukeše představovala vrchol kantorské obětavosti, cílevědomosti a do určité míry i vysoký stupeň lidské tvrdohlavosti. Pan ředitel učil hře na housle, klavír, hudební nauce, sborovému zpěvu a navíc prozřetelně, v rámci onoho tvrdohlavého očekávání zlepšení poměrů, vedl oddělení přípravné hudební výchovy, jako "zásobárnu" budoucích nových žáků školy. Krátce řečeno - pro jednoho kantora práce víc než dost. Kdo nikdy neučil, nepochopí, co obnášela poctivá pedagogická činnost pana Luďka Lukeše, která byla navzdory všem uvedeným překážkám a potížím hodnocena tehdejším krajským školním inspektorem Antonínem Šimečkem velice kladně. A jakoby všech starostí o žáky a o budoucnost nové školy bylo málo, působí ředitel Lukeš navíc ve Východočeském orchestru závodního klubu KNV v Pardubicích, dále působí jako houslista v Chotěbořském kvartetu, pracuje jako poradce mládežnického tanečního souboru v Chotěboři a zastává též místo člena okresního poradního sboru pro lidovou tvořivost.

Zapálení a obětavost prvního ředitele a s největší pravděpodobností i kladná hodnocení krajské školní inspekce způsobily, že od prvního září školního roku 1953/54 mohly do chotěbořské základní hudební školy nastoupit dvě nové posily v osobách učitelek Heleny Smutné a Věry Lukešové. Paní učitelka Lukešová byla pověřena výukou tzv. rytmiky, což byla jakási dávná obdoba dnešního tanečního oboru. Paní učitelka Smutná převzala od ředitele žáky hrající na klavír. I když po pouze dvouleté pedagogické činnosti odešla z rodinných důvodů do hudební školy v Přelouči, bylo díky jejímu působení na naší škole založeno klavírní oddělení, jehož kontinuita nebyla dodnes nikdy přerušena.

Vyučování se přesunulo z učebny gymnázia do "znárodněné" budovy chotěbořského zámku a nadále probíhalo v těch nejskromnějších podmínkách. Přesto bylo vyučováno kolem 70 dětí a provedl se talentový průzkum v prvních třídách obou základních škol. Škola začíná v tomto roce pořádat první vystoupení svých žáků.

Bídná ekonomická situace trvá i v dalším školním roce 1954/55. Zřejmě si dnes těžko dovedeme představit, v jakých materiálních podmínkách naši starší a staří kolegové vyučovali. Poněkud smutný úsměv asi vzbudí u čtenáře kroniky naší školy odstaveček tehdy psaný : "V tomto školním roce bude očekávána reforma hudebního školství. Krajský národní výbor přislíbil pro naši školu potřebné vybavení - stůl, registraturu a psací stroj".

Základní hudební škola v Chotěboři má ve školním roce 1954/1955 také svůj historicky první výbor Sdružení rodičů a přátel školy, jehož předsedou se stává pan František Kulhánek a členy Josef Franěk (místopředseda), Karel Kajínek (jednatel), Josef Pokorný (pokladník), Josef Hubáček, M.Polanská, M.Váňová a A.Vošická.

Ze školy odchází klavíristka paní učitelka Helena Smutná.

V roce 1955/56 nastupuje do naší školy nová klavíristka Emilie Richterová a jako čerstvá síla oceněná státní zkouškou z oboru klavír se ujímá výuky klavírní hry a též veřejně vystupuje na koncertě věnovaném skladbám W.A.Mozarta, uspořádaném hudební školou.

Ředitel Lukeš žádal orgány města i okresu o změnu působiště školy z důvodu velké vzdálenosti od centra města, z bezpečnostních důvodu (již v roce 1955 nebyly některé úseky trasy od náměstí k zámku příliš bezpečné !) a především z důvodu plánovaného rozšíření výuky na škole. V tomto školním roce nastala také avízovaná reorganizace hudebního školství a byly vydány nové učební plány a osnovy.

Pouze jeden školní rok a ještě necelý - 1956/57 - vyučovala na naší hudební škole klavírní hře paní učitelka Miluše Kuchařová, která odtud odchází v roce 1957 z rodinných důvodů. V tomto školním roce se konala dvě úspěšná žákovská vystoupení.

Ve školním roce 1957/58 dochází k dalšímu stěhování školy, a to ze zámku do budovy číslo 443 v Havlíčkově ulici ( dnes sídlo Městské bytové správy ). Učitelský sbor školy je posílen mladým absolventem houslového oddělení pražské konzervatoře panem Jindřichem Junem.

V dalším školním roce 1958/59 přibírá ředitel Lukeš do učitelského sboru tři nové externí učitele - pana Jana Hlinku a pana Jaroslava Mrkvičku, kteří vyučují hře na dechové žesťové nástroje a pana J.Karlíka, učitele klarinetové hry. V tomto školním roce vystoupil i první školní žákovský dechový orchestr.

Poslední školní rok prvního desetiletí existence školy, rok 1960/61 probíhá ve znamení několika závažných změn. Školu opouští její první ředitel Luděk Lukeš, který nastupuje na místo profesora tehdejšího Pedagogického institutu v Pardubicích (později se stává vysokoškolským učitelem na Pedagogické fakultě v Hradci Králové). Ředitelské funkce se ujímá pan Jindřich Jun a vykonává ji úspěšně až do svého odchodu do důchodu v roce 1991, tedy plných 30 let! Rok 1960/61 se též stává prvním rokem pedagogické praxe dnes mimořádně úspěšné a v odborných kruzích uznávané učitelky houslové hry, paní Věry Fialové. V tomto školním roce jsou přijati další dva noví externí učitelé, pan František Kubánek (výuka akordeonu) a pan Jaroslav Brabenec (výuka klavíru). Pan Oldřich Vašíček, po něm pánové Zdeněk Barborka a Zdeněk Polan, ale později především pan Josef Bratršovský, položili základy k výuce violoncellové hry. (Hře na violoncello se na naší škole učí dosud, což nebývá tak samozřejmou věcí. Violoncellová výuka chybí v řadě i větších škol než je naše, chotěbořská. Pozn. autora.)

Školním rokem 1960/1961 se uzavírá první desetiletí činnosti základní hudební školy, později lidové školy umění, dnes základní umělecké školy v našem městě. Jako člověku patřícímu ke střední generaci mně možná nepřísluší soudit dobu minulou a lidi v ní žijící. O prvním desetiletí činnosti naší školy však mám svoji určitou představu - představu období jejích prvních nesmělých krůčků a kroků poznamenaného hledáním klidu a jistoty v mnohdy rozbouřených společenských a politických vodách. Byla to doba kličkování mezi svobodným náhledem na svět umění a mezi vynucenou utkvělou představou o funkci "umění sloužícím lidu". Byla to i v neposlední řadě doba poznamenaná statečností a moudrostí ředitele ve snaze prosadit názory své i svého učitelského sboru proti názorům mocných, ne však vždy moudrých. Nicméně, základní kámen výuky hudby a ostatních uměleckých disciplín v Chotěboři byl položen a završován velikým úsilím a nadšením tehdy mladého pedagogického kolektivu, které citelně prostoupilo výuku prvních desítek jejích žáků a prvních absolventů. A že estetická výchova na naší škole již tehdy kráčela pod správným azimutem, svědčí slova Mistra Ilji Hurníka, který nám do školní kroniky v roce 1961 napsal po jednom ze svých chotěbořských vystoupení toto krásné věnování:

"Milým dětem z Chotěboře, které tak soustředěně dovedou poslouchat Janáčka a Debussyho".

Další povídání o naší jubilující škole přineseme v některém z příštích čísel Chotěbořského Couriera.

Pozn. redakce: Fotografie, jejichž text je uveden níže, byly zapůjčeny pro publikování v Chotěbořském Echu. Jakmile se vrátí z tiskárny, ihned je zde uvedeme.

Fotografie č.1: "Část učitelského sboru a žactva hudební školy ve školním roce1960/61."

Fotografie č.2: "Učitelský sbor ve školním roce 1960/61: sedící zleva - J.Šindelářová, V.Fialová, A.Koudová; stojící zleva F.Kubánek, J.Jun (tehdejší ředitel školy)".