Slyšel jsem kdesi, že když se lejno kutálí dolů, někde se rozplácne. V českých zemích jak vidno je ten kritický bod až na postu zástupců ředitelů provozovny. Dost dlouho dolů se to u nás kutálí...

Před časem k mé soupravě pyžam s kabátky přibyla souprava, která má místo kabátku tričko s dlouhým rukávem. Výstřih je asymetrický, takže když tričko obléknu obráceně, hned to poznám na krku. Jsa člověk internetový, chodím spát pozdě a tak oblékám noční tričko potmě. Jsa člověk poněkud matematicky vzdělaný, vím, že bych v polovině případů měl tričko obléknout správně a v polovině špatně. Znepokojuje mne však, že případů, kdy musím tričko svléknout, otočit a znovu navléknout, je drtivě více, než těch druhých, úspěšných. Počkat, řekne každý z vás, kteří to mají v hlavě srovnané. Do hry přece vstupují další dvě možnosti, jak tričko leží, než ho vezmu do ruky, zda zády nahoru nebo obráceně. Tím se pravděpodobnost podstatně změní. No jo, ale pořád ještě v nejhorším případě čtvrtina pokusů musí být úspěšná. Přesto jsem si jistý: Obráceně obléknu tričko v 90% případů (hodnoceno za dva roky).

Co teď? Napadají mne jen dvě vysvětlení. Buď jsem Pako Kopyto nebo tady neplatí Teorie pravděpodobnosti. Nikdy jsem neměl matematiku v lásce, byla pro mne pouze nástrojem fyziky k vysvětlení přírodních dějů. Takže snad až se v příštím životě narodím s jiným vztahem k ní, možná si vzpomenu na tričko a vytvořím novou Teorii náhodných dějů. A pozor, nejsem zas až tak úplný pako, abych nevěděl, že když si večer přinesu tričko do koupelny, můžu si ho tam později obléci za světla a správně. Nebo si nosit do ložnice baterku. Nebo...

To vám musím ještě prozradit, že zaslané textovky (čili SMS) se nelosují, ale vyhrává ten, kdo každý večer ve 23 hodin bude mít odesláno mobilem nejvíc kuponů a správných odpovědí. To je mi teda soutěž! Chcete-li vyhrát, musíte do sebe nalejt sud piva a strávit den v hospodě nebo škemrat kupóny na okolostolovnících! To jste se moc nevytáhli, hoši z Plzně a Jižní Afriky! A nejlepší nakonec: Když jsem vyjádřil nahlas své opovržení nad takovou soutěží, už jsem další kupón nedostal, ač poctivě vypil předepsané množství... A vůbec nejlepší na úplný konec: Druhý den jsem v jiné hospůdce uzřel zoufalce se stohem padesáti kupónů, jak se těšil, že vyhraje a leštil svůj mobil před velkým útokem...

Zdá se Jaroslave, že jsi zarputilý myslivec, jinak nenacházím pro Tvá slova vysvětlení. Přezíravý postoj k všemu živému na nižší úrovni než člověk, to je bohužel ještě častým jevem na této planetě. Postoj, že my lidé jsme jacísi nadtvorové a vše ostatní je pod naši úroveň, ten by se nám nemusel v budoucnu vyplatit, a je dobře, že si to mnoho lidí, i ve sdělovacích prostředcích, již uvědomuje. Redaktor Švanda k nim však nepatří, když se staví za právo myslivců zbavit života psa za to, že vyplaší zvěř... To jsi Jardo pořádně přehnal, ostatně pominul jsi křiklavé případy (na které právě TV stanice upozorňují), kdy je zastřelen netoulající se pes, kousek na dohled od svého pána, jako zcela jasná msta na zvířeti či jeho pánovi.

V závěru své glosy Brouk v hlavě pak Jaroslav pomíchal páté přes deváté, když přiřazuje k sobě těžkou situaci mladých rodin bez bytů a zástupy lidí bez práce k uvedeným psím peripetiím, které jsou podle něj směšné a neadekvátní... Ach jo, vůbec nic nechápeš, měl by sis pořídit psa. A srovnat si v hlavě, že dobrý novinář by měl psát stejnou měrou o strádajících lidech jako o strádající zvěři, a když už nepíše, tak neodsuzovat jiné, že tak činí.

Nezlob se na mne, ale neadekvátní tu byla právě Tvá slova a Tvá srovnání. Směšné však nikoli, bohužel... Úcta k přírodě, která není naším dílem a nepřísluší nám tedy opovrhovat jí, to nám tedy chybí...

K této citované větě se mi ani nechce něco dodávat. Jen vzpomínám na svá mladá léta, kdy moji spolužáci z Pedagogické fakulty museli jít na tzv. umístěnku do horoucích pekel či míst, kde lišky dávaly dobrou noc, protože jinde bylo obsazeno (to je ostatně tak i dnes, díky zaměstnávání protekčních důchodkyň, které zabírají místa mladým učitelkám). Jo a ještě vzpomínám na to, že já, dítě štěstěny, jsem na umístěnku nemusel, protože jako mimořádná výpomoc školství v době, kdy nebylo učitelů, vybrán do skupiny 20 šťastných studentů PF (19 dívek a já) k předčasnému odchodu ze školy do víru života, mohl si zvolit mezi Malčí a Rušínovem (Modletínem). V životě v těch místech nepobyv a neznaje je tedy, požádal jsem svého zeměpisce z Gymnázia v Ledči, nezapomenutelného prof. Eduarda Doubka, který měl celou republiku v malíčku nejen na mapě, ale i ve svých nohách, o radu. Slyším jej jako by to bylo dnes: "Na Modletín néé, tam dávaj lišky dobrou noc, v Malči máš doktora, hospodu, kino a zámek, tak běž tam!"

Poslechl jsem ho a pobyl tam celých 23 let. Krom jmenovaných tam byly ještě pošta, polesí, hasiči, komunisti, antikomunisti, důležití, nýmandi, sokolové, traktorka, JZD, penzion paní Pátkové, hospoda ve Vísce se 4 pěknými dcerami, pár hezkých holek, hodní lidé, zlí lidé, darebáci, vzorní žáci, zlobivci (hlásí se ke mně spíše ti poslední). Nelituju, byla to škola života a znalosti lidí. Lituju slečnu Novotnou, že do školství ani omylem nejdouce, musí hledat v reklamních a cestovních kanclíkách teplé místečko u dřevěného stolu.

V témže čísle Softwarových novin pak píše Ivo Minařík, že zvýšení sazby DPH u softwaru se netýká jen mizerné miliardy do státního rozpočtu, která stejně státní rozpočet nezachrání, ale jde tu o stanovení priorit, kam tento stát půjde a kde se octne za dalších deset, dvacet let. Zda budeme následovat Ukrajinu, jejíž vysokoškolští učitelé u nás házejí lopatou na stavbách, nebo Izrael či Irsko, které již delší dobu preferují informační technologie i v podpoře průmyslu.

Bohužel nutno říci, že současná vláda neučinila v této věci rozhodný obrat. Neliší se tak od předešlých vlád, vedených profesorem ekonomie, známým odpůrcem počítačů a internetu. Tu a tam se něco Mertlíkovi, mladému to ministru, podaří ve sboru jinak starých pánů prosadit, ale koncepce rozvoje IT veškerá žádná a podpora rozvoje průmyslu IT jakbysmet. Nu, ministr průmyslu je bývalý ředitel továrny na vysokozdvižné vozíky, takže řetězy a ozubená kola jsou mu zajisté bližší. Stejně jako Ivo Minařík, i já jsem hluboce zklamán, že ideálem vlády jsou dýmající pece a rozžhavené ingoty ve Vítkovicích, uhlí z Mostu a atomové reaktory z Plzně. Že nejdynamičtěji se rozvíjející sektor ekonomiky, průmysl informačních technologií, nemá v naší republice místo. Podaří-li se vládě návrh zákona o DPH prosadit, získá tím chabý finanční zisk (DPH se musí jeho plátcům zase vrátit), ale zároveň velkou morální ztrátu. Lidé, kteří chtějí investovat do svých dovedností, přístupu k informacím, vzdělání, do své budoucnosti, dostanou totiž další kopanec. Počítače a programy budou opět dražší.

@   Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, tak praví staré (a stále platné) přísloví. Padlo mi na mysl, když jsem četl v Cestě Vysočiny 23.5. článek Jiřího Nekvapila z názvem BUBUBU. Jirku jsem před časem, když ještě býval předsedou OV ČSSD, znal jako neohroženého bijce všech nešvarů v ČSSD i mimo ni. Dnes už předsedou není a o nešvarech v ČSSD nemluví. Dnes ve zmíněném článku viní senátora Pitharta ze všeho možného (i ze zrušení vlaků projíždějících Brodem Havlíčkovým či z obvinění Kampeliček z cynismu). Kde jsou ty časy, když vyzýval voliče, aby Pitharta volili, jen aby nedostal hlasy kandidát ODS! Dnes je všechno jinač. V závěru článku se obává, aby Pithart dostal vůbec nějaké hlasy, když je tak špatný, jak Jirka sám líčí. Proč ta starost, napadne čtenáře neobeznámeného s tím, že Jiří Nekvapil je dnes jeden z těch, kteří se starají o volební kampaň Miroslava Šloufa, o němž Jirka v článku cudně mlčí. Před časem Šlouf prohlásil, že ve volební kampani nebude špinit soupeře proti němu stojící. No ovšem, může si to dovolit, má na to lidi, jako je Nekvapil... To, že moc v ČSSD dnes drží lidé jako Šlouf, byl před časem jeden z důvodů, proč jsem z ČSSD odešel. To, že se lidé jako Nekvapil dnes otáčejí na stranu Zemana a Šloufa, mne ve správnosti tohoto kroku jen utvrzuje.