Nelámal jsem to přes koleno, na náš cvičák jsem s ní jezdil (a stále jezdím) na kole a pokud jsem ji přemluvil k jízdě autem, tak na nějakou projížďku s cílem procházky v přírodě. Ale - to přijde k zadním dveřím, kouká na mě, já na ní :"Bekky, nahoru, do auta !", ona opatrně vstoupí pravou přední, levou přední a dost. Zůstane v této mezipoloze stát. Já ji musím nadzvednout za zadní nohy a posunout dovnitř. Jak je již uvnitř auta, tak se chová jako normální cestující, žádné problémy. Takže takové je moje dostávání Bekky do auta.

O zespolečenštění a šokové terapii

Zespolečenštění naší rotvajlerky věnuji valnou část svého volného času. Chodíme na vycházky-často na Doubravku, kde zvláště v létě byl čilý turistický ruch a potkávání turistů prověřilo její chování ke kolemjdoucím.

Naše náměstí se postupně v poslední době vylepšuje, fasády domů prokukují, jejich střechy se mladistvě červenají, nová kamenokostičková dlažba se mi také líbí, pravidelná údržba zeleně a stromoví je v pořádku, je tu zkrátka pěkné projití a oka spočinutí. Tedy bylo. Alespoň pro mě bylo. Vyrostly nám tu na náměstí dvě podivné věci. Ze dne na den někdo umístil na jižní straně náměstí dvě obrovské betonové kanalizační roury (a ještě jednu vedle tržnice).

Problém s gravitací

Tak jsem zase upadnul. A zase u toho byla samozřejmě Bekky, tentokrát již devatenáctiměsíční, a zase to bylo při kondičním venčení naší vytrvalkyně. Ovšem můj pád se tentokrát neodehrál v uklidňujícím, voňavém lesním přítmí za milosrdné nepřítomnosti přihlížejících, ale naopak před zraky bdělé veřejnosti na chotěbořské F.X.Šaldově ulici. A nesložil jsem do měkkého jehličí, ale tvrdě jsem dopadl na silniční asfalt. A dlužno dodat, že mi tento pád několik škarohlídů již delší dobu prorokovalo.

Bekky, to je ztělesněná chuť ke hrám všeho druhu. Chce se o cokoli tahat-o míč, plastikovou lahev, peška, hadr, různé hračky pískací i kousací. Hlavně u toho musí být pohyb, pokud možno rychlý, až bleskový, honička s kýmkoli a za čímkoli. Hra s ní vyžaduje dobrou kondici a velkokapacitní plíce.

Proto jsem strašně rád, když se najde někdo, kdo mě zastoupí a kdo mi umožní si na chvilku odpočinout od zběsilého tempa her naší černé ďáblice. Jen tak se dívat z povzdálí, jak se řítí, lačná pohybu, ostrých změn směru a prudkých výpadů. Takový ten divácký pohled. Znáte to, sedíte si u televize, na obrazovce upocení sportovci se snaží vás upoutat svými vysilujícími výkony a vy v klídku, kafíčko, pohodička... Tak takhle podobně se cítím, když můžu nerušeně a bez vlastního přičinění sledovat Bekky v akci.

A tak v duchu úvodního hesla se snažíme pro Bekky nacházet co nejvíc psích kamarádů, jak již patrno z předešlého povídání. Neboť, jak už bylo uvedeno, to správné vyřádění a prolítání ji poskytnou jedině další hafíci, ovšem hafíci inteligentní, kteří na hru odpovídají hrou, né mrzouti, kteří nepřátelsky vrčí a povýšeně se mračí. To potom mám co dělat, aby Bekky odpovídajícím způsobem neodpověděla (Nevšímej si ho ! Nesmíš !).

Boxerka Chelsea je ten první případ. Mladičká, čtrnáctiměsíční krasavice nabitá energií a rošťáctvím, přesně podle gusta naší černé lumpačinky. Bekky se s ní seznámila na chotěbořském cvičáku, kam začala se svým pánem, chotěbořským stavitelem panem Ugrinem, docházet na lekce společenského chování. Cviky poslušnosti, chování k ostatním psům i lidem. Ale ona to snad ani nepotřebuje, Chelsea je totiž mazel, schopný vám v okamžiku zlíbat obě tváře najednou a ještě olíznout nos.Pořád napnutá jak strunka, připravená vyrazit ke sprintu. K ostatním psům kamarádská, ještě jsem ji neslyšel zavrčet. Prostě ideální partnerka pro Bekky a společné skotačení, které jsme jim oběma s jejím pánem v blízkosti cvičáku vždy po výcviku (obrany jsme jaksi vynechávali) poskytovali až do naprostého uběhání. A že se vyřádily ! Chelsea miluje míček a je schopná při jeho aportování vypustit duši. Bekky tedy jaksi míček nemusí, aportovat jí baví občas, ale pokud míček funguje jako startér k společnému běhu o závod, tako to ano. Klidně potom míček přenechá své kamarádce a hrdě si to vyklusává vedle ní, připravena k dalšímu úprku. Tak takhle to mezi nimi při hrách funguje a jsou obě velmi spokojené. A protože jsme byli spokojení i my páníčkové, následovalo ze strany pana Ugrina pozvání k návštěvě jejich rodinného sídla v Bílku, aby jsme mohli všichni, dvounozí i čtvernozí vychutnat v klidu pohodu společného, nerušeného setkávání se.

Bylo nedělní, srpnové, slunečné dopoledne, když nás, tedy mě, mojí ženu a Bekky, naše felicie dovezla před vrátka k Chelsiinu bydlišti, kde nás už očekával uvítací výbor ve složení paní a pan Ugrinovi, Chelsea a... Ano ještě někdo tvořil vítací skupinu - pětiletý jorkšírský teriér Dustin ! Malé, střapaté, ušaté, neposedné tříkilové nic. Tedy nic v tom dobrém slova smyslu. To jen ve srovnání se čtyřicetikilovou Bekky a sedmadvacetikilovou Chelsea se skoro ztrácel. Však si ho také panička hned ze začátku vzala do náruče, co kdyby... Hned za vrátky jsem Bekky pustil z vodítka a už to začalo. Sprint tělo na tělo, Bekkyino hluboké, temné vrčení a hrozivě vypadající rozevřená tlama, ohánějící se po Chelsea. Ano, opět ten typicky rotvajleří způsob hry, který u neznalých diváků vyvolá přinejmenším rozpačité reakce. Ale Chelsea si nedá nic líbit, skáče na Bekky, v letu jí ožužlává ucho a je na ní vidět, že jí tenhle způsob hry nepřekvapuje a nevadí, naopak provokuje k větší divokosti a úprku. Tělo na tělo, černá se žlutohnědou bok po boku jak dvě střely křižují anglický trávník, prostorný pro jejich dlouhé závody v běhu a měkký pro občasné pády. Zas a zas a zas. Trvá to pěknou chvíli než alespoň trochu zvolní tempo, ale to už přibíhá třetí do honičky, malý Dustin, který si tenhle zážitek také nechtěl nechat ujít. Panička měla trochu strach, já koneckonců taky, ale dobře to dopadlo. Když šlo opravdu do tuhého a ty dvě nezbedy ho obě proháněly až o strach, zaběhl k paničce a k nám ostatním do altánku, kde vonělo čerstvé kafíčko a něco sladkého. Za okamžiki přišla také, už mírnějším krokem,  i Bekky, upustila tělo na podlahu altánku, Chelsea si lehla venku ve stínu altánku a pak jsme si my, páníčci a paničky mohli v klidu to kafíčko vychutnat a popovídat si o těch našich psích miláčcích, kteří si spokojeně odpočívali po vzrušujících okamžicích. Po chvíli se už vyběhaná Bekky zvedla k podrobné obhlídce Chelsiina a Dustinova království, což Chelsea nechalo v klidu, ale Dustin se k Bekky připojil a ochotně jí prováděl po všech zákoutích. Dobrá dvojka, ti dva, jistě mi dáte za pravdu. Ale funkční, bezproblémová. Znovu jsem se přesvědčil, že Bekky, pokud se ostatní pejsci chovají dle zákonů přírody a nejsou jejich pudy pokřiveny lidskými manýrami, je schopná se kamarádit s každým psím tvorem, na rase a velikosti nezáleží. A tak to fungovalo i zde. Nakonec se ze dvojky stala zase trojice a v téhle sestavě vydrželi až do konce návštěvy.

Bylo to intenzivní, pěkné a uvolněné nedělní dopoledne.  Děkujeme ! Cože, že za málo ? Že bylo potěšením a že máme přijít zas ? Tak nashledanou !

Bylo nebylo, ale to víte, že bylo a právě minulou sobotu, udělali jsme si na zahrádce blaho v podobě opékaných špekáčků na z lesa přinesených

Takže fňukající, kňučící si stěžovala v kotci na naše hamounství. My jsme si zbaštili své příděly, já si nechal, jak píše pan Neff, psí daň a k praskajícímu ohníčku jsme ji přizvali. Její přizvání, to jsou tři obrovské skoky, kterými překoná slušnou vzdálenost k našemu sezení, následuje takzvaný "hrom do police", kdy je potřeba všechno držet a uzemňovat, a akce pokračuje bleskurychlým, ale brilantním seznámením s potravinovou situací na stole (ne tlapy na stůl, pouze čenichem objede stůl - a ví !). Já ji povelem "Místo" a "Čekej" posadím do kouta, ona nasadí typické psí oči a ještě více prověsí pysky, načež ji po chvíli odměním psí daní (jeden špekáček). Tím to ovšem nekončí, psí daní jenom utvrdím, že to, co jí prozradil nos, je pravda pravdoucí a že ty dobroty, co se celou tu dobu k ní vypařovali do kotce, byly skutečné a některé se ještě nacházejí na stole. Tyto úvahy jsou na jejích očích i výrazu jasně čitelné. Tomu zabráním slovy "Dost, už nic nemáme" a ukážu jí prázdné dlaně. Je na ní poznat, že mi až tak úplně nevěří, ale nakonec si dá říci a začne si hrát s některou ze svých nepřeberných hraček a šmejdit po zahradě.

Ano, tak to probíhalo, Bekky si hrála zkoumala zahrádku a dělala takzvaně neviditelnou. My jsme se taky bavili po svém, tvořili skupinky po zahrádce - tu malinka, tu hrášek, tu zajímavá diskuze a Bekky jsme si nevšímali. A toho to naše šestnáctiměsíční štěňátko dokonale využilo. Z příjemného podvečerního rozjímání mě vyrušilo zavolání našeho Míši, že Bekky je v kotci (sama od sebe, což je divné) a že tam něco má. Přispěchal jsem na místo činu a koukám, že naše milé zviřátko se, pod rouškou naší nepozornosti, zmocnilo zbylých dvou neopečených špekáčků ( Zdeni, vem si je domu, uděláš je Kamilovi k večeři - neudělá...), zabalených v papíře na stole, teď je má položené před sebou v kotci na podlaze, hlídá si je a čeká co bude. Zdůrazňuji, čeká co bude, nežere je, jen je má mezi packama a hledí na ně. V jejích velkých hnědých nevinných očích se zrcadlí nejistota i bezbřehá touha. A co teď, výchovo, kde není slepá ulička ? Sebrat jí je a nedat (Fuj! To se dělá !?) ? Z hlediska tvrdých kynologů asi nejsprávnější, ale co když si pomyslí :"Nesežrala jsem je hned, počkala jsem na pána a ten mě je teď sebral, to jsem pitomá, příště je hned zblajznu !" ? Zvolil jsem, jak to mám v povaze, variantu měkčí, diplomatickou, variantu s vírou v to lepší ve všech tvorech. Přišel jsem do kotce, buřtíky jsem jí odebral (Hodná, čekala), povel Sedni a vložil jsem buřtíka do krmící misky. Chvíle očekávání, "Vezmi" a bleskurychlý proces Bekky versus špekáček. Ještě žvýkajíc přiběhla ke mně a dožadovala se špekáčku druhého (takže počítat minimálně do dvou umí). To už jsem vzal výchovu výcvikově do rukou a promrskali jsme si za kousky špekáčka povely K noze, sedni, lehni, zůstaň a vpřed !   Taková malá úlitba kynologii a teoriím...

Mezitím už ohýnek dohořel, úlevný chladivý večer se snesl, ještě jsme chvíli poseděli a za snášejícího se šera si všichni popřáli dobrou noc. Byl to pěkný, uvolněný večer.

A přesto ve mně zůstal jakýsi osten nejistoty - zachoval jsem s těmi špekáčky správně, nezakódovala si špatně modelovou situaci, jak bude reagovat Bekky příště ? Ale pak jsem si řekl, že ono to nějak dopadne a hlavně že nejsou povodně a zemětřesení, a že uvidíme.

P.S.: Fotku jsem bohužel nestihnul, šlo o vteřiny. Tak jenom ilustrační foto :

Když jsem našel brýle, zvednul jsem se z jehličí a zařval do lesa hlasem silným až zlým : "Zpátky!!!" (to je můj speciální povel, v 75% dokáže Bekky obrátit směrem ke mě). Do dvou minut byla u mě. Pochvala, piškotek - co můžu dělat jinýho ?! Nová běhací souprava už není nová, ale co nadělám, vrátila se. A běželi jsme po okruhu dál...

A co vy, to máte fakt všichni tak poslušný psy, že jsou k zajícům neteční a poslechnou vás na 100% - nebo u vás nejsou zajíci !!???

Tady je to místo, kde jsem upustil tělo.