bekkyrubr.jpg (13612 bytes)

Server rottwailerů * Bekky

Na všech čtyřech
aneb
Kousky naší Bekky
(nové vždy nahoře)
stálou rubriku vede

bekkyrubr3.jpg (3575 bytes)
Mirek Stehno

bekkyrubr2.jpg (14617 bytes)

Psí server www.stopa.cz

Harryho virtuální pelíšek


Toto je I. díl příběhů o Bekky, rok 2000.
Příběhy z roku 2001 najdete zde.

 BekkyRel.jpg (5220 bytes)

Jedeme za Chelseou
A opět jsme v neděli vyrazili s Bekky autem na Bílek za boxerkou Chelseou a jejím pánem na parádní unavovačku.
No, vyrazili. U toho se musím trochu rozepsat. To naše "vyrážení" autem totiž není zase až tak jednoduché. Lehce se to napíše, skutečnost je složitější. Ona totiž Bekky snad autem jezdí celkem ráda - když už je tedy uvnitř. Ale právě to dostání dovnitř je problém. A přitom začátky byly tak jednoduché a roztomilé.
Hned jak jsme ji adoptovali, od těch sedmi týdnů, pořádali jsme s ní vyjížďky za novými terény na procházky a Bekky hup! do auta a zase hup! z auta. Normálka, pohodička. Dokonce když u nás byla návštěva kamarádů, tak jim při odjezdu vlezla do auta, usadila se na zadním sedadle a s pohledem : "Nastupujte, vy ostatní !" se na nás bezelstně dívala. Takže její přirozeností je důvěra a zvědavost.
Pak jsem ji ale začal autem vozit jednou týdně, někdy i dvakrát (od čtyř měsíců), na cvičák, kde jsme cvičili hlavně poslušnost a začátky obrany, a to už její ochota nastupovat do auta slábla. A úplně se to pokazilo při několika jízdách na cvičák do Pardubic, za paní chovatelkou. A přitom jí tam nikdo neubližoval, s paní chovatelkou se mazlinkovala, s panem chovatelem cvičila rozumně obranu, s pejskama se proběhla... Jediné co se jí nelíbilo, tak to bylo odkládání do kotce v přestávkách mezi výcvikem. Na to nebyla zvyklá, u nás na cvičáku odkládací kotce nejsou. I~000019.jpg (29582 bytes)
Abych to zkrátil - při příští cestě do Pardubice jí bylo špatně, což před tím nikdy, a zajímavé bylo, že až v okamžiku, kdy jsme zastavili před cvičákem. Když se to samé stalo i při příští cestě a zase až při zastavení, uznal jsem, že se jí tam zkrátka nelíbí a má z toho neurózu a přestali jsem tam jezdit. Ovšem od té doby, od jejích osmi měsíců, mně nechce nastupovat do auta. Úplně brzo po těch jízdách na pardubický cvičák se mi nechtěla ani přiblížit k autu.

21.jpg (30312 bytes)

Nelámal jsem to přes koleno, na náš cvičák jsem s ní jezdil (a stále jezdím) na kole a pokud jsem ji přemluvil k jízdě autem, tak na nějakou projížďku s cílem procházky v přírodě. Ale - to přijde k zadním dveřím, kouká na mě, já na ní :"Bekky, nahoru, do auta !", ona opatrně vstoupí pravou přední, levou přední a dost. Zůstane v této mezipoloze stát. Já ji musím nadzvednout za zadní nohy a posunout dovnitř. Jak je již uvnitř auta, tak se chová jako normální cestující, žádné problémy. Takže takové je moje dostávání Bekky do auta.

Je tedy pravdou, že od té doby, co jsme zavedli tradici nedělních vyjížděk za probíhačkami s Chelseou, se to nastupování přeci jen zlepšilo, zvláště, když jí řeknu :"Jedeme za Chelseou", tak po dalším pokynu : "Bekky, nahoru !", nastoupí opatrně i zadníma nohama. Zkrátka jí její psychické trauma léčím pozitivními zážitky, když jsem to před tím tak trochu pokazil. Znovu a znovu se tak přesvědčuji o zrcadlení mých pochybení ve výchově na její dušičce a uklidňuji se tím, že snad na ty chyby přicházím ještě včas a všechno spolu ještě napravíme...
Ale abych navázal nit povídání na začátek - po krátké jízdě následuje vystupování z auta na Bílku, to už jde Bekky samo, a setkání s natěšenou kámoškou a potom už to zase jsou ty dvě jak z řetězu utržené fanfarónky, provokatérka Chelsea a naoko nazlobená Bekky.

29.jpg (39558 bytes)

A letem světem a strkání a honění za míčkem a divouské oči, temné vrčení a krkolomné obraty ve vzduchu, tahanice, další úprky a vůbec celková radost z pohybu a ze společnosti a tak vůbec, už jsem to popisoval. Musím ale uznat, že přeci jen v tom jejich kamarádění je znát posun. Chelsea se stává tvrdší a na Bekkyiny rotvajleří drsné způsoby už umí patřičně odpovídat a Bekky se zase začala daleko víc zajímat o míček, už s ním umí Chelsea utíkat, dělat úhybné manévry a snaží se jí ho vzít, což ze začátku nedělala a jediné co jí zajímalo, jak nejlépe v trysku vrazit do Chelsey. Takže se holky navzájem ovlivňují, rozvíjejí svoje hry a my s jejím pánem máme pořád na co koukat.

31.jpg (28124 bytes)

Jsou to příjemná nedělní dopoledne...

 BekkyRel.jpg (5220 bytes)

 

O zespolečenštění a šokové terapii

Zespolečenštění naší rotvajlerky věnuji valnou část svého volného času. Chodíme na vycházky-často na Doubravku, kde zvláště v létě byl čilý turistický ruch a potkávání turistů prověřilo její chování ke kolemjdoucím.

Jezdím s ní autem, běhá vedle mě při jízdě na kole, ukázal jsem jí i nádraží a přijíždějící i odjíždějící vlak (cestování tímto dopravním prostředkem jsme ještě nevyzkoušeli). Samozřejmě jí beru na cvičák a chodím s ní (i když ne tak často) i do centra našeho města na náměstí, vodím ji mezi lidmi (na vodítku) a zvykám ji na čilý lidský ruch (sobota dopoledne), aby při případné návštěvě nějakého většího města neutrpěla šok. Taková protišoková terapie. Bekky tato výchovné procházky absolvuje s klidem a pokud si něčeho všímá, tak jestli někde není něco dobrého k jídlu (zlozvyk nakukování do tašek jí intenzivně odnaučuji) a tak jediný, kdo při naší minulé návštěvě chotěbořského náměstí a přilehlého okolí utrpěl šok jsem byl já.

Naše náměstí se postupně v poslední době vylepšuje, fasády domů prokukují, jejich střechy se mladistvě červenají, nová kamenokostičková dlažba se mi také líbí, pravidelná údržba zeleně a stromoví je v pořádku, je tu zkrátka pěkné projití a oka spočinutí. Tedy bylo. Alespoň pro mě bylo. Vyrostly nám tu na náměstí dvě podivné věci. Ze dne na den někdo umístil na jižní straně náměstí dvě obrovské betonové kanalizační roury (a ještě jednu vedle tržnice).

roury1.jpg (16852 bytes)
Pravda, soch máme ve městě opravdu málo, ale i tak bych se bez těchto socrealistických výtvorů bez lítosti obešel.

roury2.jpg (26832 bytes)

roury3.jpg (22770 bytes)

Jsou to opravdu plakátovací plochy, jak soudím podle okamžitého potapetování různými reklamními upoutávkami ? Rozumím tomu dobře, že jsou zde rozmístěny se souhlasem radnice ? Té radnice, která věnovala tolik úsilí, aby naše náměstí k něčemu vypadalo ? Věřit se mi tomu nechce. Čemu se mi věřit chce je to, že umístění těchto kýčů je pouze jakousi anketou, drsnou sice, ale přeci jen anketou a průzkumem zájmu občanů o dění v našem městě, testem jejich pozornosti a všímavosti a věřit se mi chce, že odmítavé reakce občanů uspokojí zadavatele tohoto průzkumu a ti si řeknou : "Nezklamali nás naši občané, projevili svým nesouhlasem s testovacími objekty vysokou dávku smyslu pro krásno" a roury zase nechají odvézt. Tomu se mi věřit chce, a doufám, že i můj nesouhlas k tomu přispěje, ale pro jistotu zase budu radši chodit s Bekky na Doubravku, do přírody.

BekkyRel.jpg (5220 bytes)

 

Problém s gravitací

Tak jsem zase upadnul. A zase u toho byla samozřejmě Bekky, tentokrát již devatenáctiměsíční, a zase to bylo při kondičním venčení naší vytrvalkyně. Ovšem můj pád se tentokrát neodehrál v uklidňujícím, voňavém lesním přítmí za milosrdné nepřítomnosti přihlížejících, ale naopak před zraky bdělé veřejnosti na chotěbořské F.X.Šaldově ulici. A nesložil jsem do měkkého jehličí, ale tvrdě jsem dopadl na silniční asfalt. A dlužno dodat, že mi tento pád několik škarohlídů již delší dobu prorokovalo.

Spadl jsem totiž z kola. Horského, což není podstatné. Podstatný je ale rozdíl mezi pádem jen tak z běhu, i když urychleného do maxima, a pádem z jedoucího bicyklu. Modřinový rozdíl. Ale pěkně popořádku... Od onoho vzpomínaného pádu při ranním proběhnutí jsem běhání jako takové drasticky omezil a hledal jsem náhradu, splňující podmínky rotvajleřího utahání a mého aktivního odpočinku. Věděl jsem, že takřka ideální je psí běh vedle kola, ale přeci jen s tou naší čtyřicetikilovou  rošťandou jsem si nebyl až tak jistý, zda to ustojím.
No, zkusil jsem to. Nechal jsem si poradit od zkušených, pořídil si krátké, čtyřiceticentimetrové vodítko, ( "Musíš si ho najednoducho omotat okolo pravé ruky, aby ti stačilo jen otevřít dlaň, když bys jí potřeboval pustit. A kdyby za něčím vyrazila, tak ji na tom krátký vodítku nadzvedneš a na zadních už jí ukočíruješ ! No a krátký ještě proto, aby měla hlavu maximálně u středu předního kola a nemohla ti křížit směr !") předělal jsem zadní brzdu na levou ruku, protože brzdit jenom přední mi připadalo jako opravdu velká frajeřina a začali jsme trénovat běh u kola.

na kole.jpg (18047 bytes)

Nejdřív to bylo skutečně o moje zdraví a o její uškrcení. Táhla jako bizon, přecházela do cvalu a její starty na volně pobíhající psy, vyhřívající se kočky a znuděné ptáčky na pangejtu mě nutily k vysloveně artistickým zákrokům. Pravá ruka přizvedává a přiškrcuje Bekky, levá ruka intenzivně brzdí a celé tělo ve svalovém napětí vyrovnává síly, přivádějící zadní kolo do smyku.  Musel na nás být docela zajímavý pohled...Chvíle, kdy za ničím nevyrážela, střídaly okamžiky jejího přechodu do cvalu, škubnutí vodítkem, povel Klus! a tak pořád dokola. Ale jezdili jsme a jezdili, tedy jezdil jsem já, ona po svých. Po několika prvních nejistých jízdách jsem to přeci jen začal zvládat, Bekky už taky došlo co se po ní asi tak zhruba chce a následovaly jízdy na cvičák (3 km), potom projížďky po lesních cestách i po městě a v současné době se stal Bekkyin běh u kola takřka každodenním tréninkovým rituálem. Ustálily se trasy našich projížďko-vybíhaček na několika okruzích, které střídáme podle mojí nálady, počasí a Bekkyiny chuti běhat, o délce 4-7 kilometrů. Bekky běží pěkně na vodítku po mé pravé straně, oba si užíváme pohybu dle libosti, já se rozhlížím po krajině...Tedy lépe řečeno šmejdím očima po jakémkoli možném rušivém podnětu, protože, co si budeme říkat, každý nenadálý Bekkyin výpad stranou je i nadále stálým nebezpečím i pro takovou již snad sehranou dvojku jakou my dva spolu tvoříme. Takže žádný pocit jistoty není na místě, jistota vede k ukolébání pozornosti a polevení pozornosti si pak koleduje o průšvih, který má formu mého pádu z kola a Bekkyina volného vypuštění do prostoru.

díra.jpg (25272 bytes)

díra 1.jpg (38907 bytes)

A právě takový průšvih se mi stal. To si jsme si takhle jednou opět spolu vyjeli na nejčastěji frekventovaný okruh, vedoucí zčásti městskými ulicemi, zčásti přírodou. Už ho máme dost přečtený, takže se pomalu dostavil pocit "nic se nemůže stát", pohoda - tady znám každý šutřík. Šutřík možná, ale to, že se v  uliční vozovce vytvořila solidní propadlinka v asfaltu, to jsem přehlídl. Koukal jsem po lidech na chodníku, paní Pátkové zrovna přijela návštěva - dobrý den ! A už jsem letěl ! Přední kolo zajelo do díry, rozhodilo jednou rukou držená řídítka, kolo vyrazilo vlevo, Bekky táhla doprava a já padal po výslednici obou sil přímo dolů. Ještě jsem stačil pustit Bekky a už jsem se skládal přes padlé kolo na vozovku. Ta gravitace, to je síla a zdá se, že s přibývajícími roky ještě mohutní. Ten pocit, když víte, že padáte, že to bude o ústa a prakticky nic s tím nemůžete dělat...Nebudu to natahovat - přežil jsem to ! Poválel jsem se po silnici, díky maskáčové kombinéze ze Švýcar se mi však nic vážného nepřihodilo, dá se řící, že v rámci možností jsem se složil šikovně.  Jen z pravé dlaně trochu prýštila krev a levý loket a koleno hlásily umístění asfaltu v tabulce tvrdosti.
Bekky seděla asi pět metrů ode mě a nechápavě koukala, cože dělám na zemi a jaké provádím neohrabané pohyby. Lidí na chodníku si vůbec nevšímala (já ostatně také ne), na přivolání přiběhla, udiveně mě očuchala, já sebral kolo, zkontroloval funkčnost velocipedu, nasedl a vyrazili jsem vstříc dalším příhodám...Takže vlastně štístko a skoro jakoby nic. Ale gravitaci, tu mršku, tu jsem si zařadil do mozkové přihrádky pod červenou kontrolku, která se mně od té doby vždycky rozbliká, když se dostaví onen ošidný pocit "nic se nemůže stát", pohoda - tady znám každý šutřík.

 

 BekkyRel.jpg (5220 bytes)

Hra na přetahovanou

Bekky, to je ztělesněná chuť ke hrám všeho druhu. Chce se o cokoli tahat-o míč, plastikovou lahev, peška, hadr, různé hračky pískací i kousací. Hlavně u toho musí být pohyb, pokud možno rychlý, až bleskový, honička s kýmkoli a za čímkoli. Hra s ní vyžaduje dobrou kondici a velkokapacitní plíce.

Proto jsem strašně rád, když se najde někdo, kdo mě zastoupí a kdo mi umožní si na chvilku odpočinout od zběsilého tempa her naší černé ďáblice. Jen tak se dívat z povzdálí, jak se řítí, lačná pohybu, ostrých změn směru a prudkých výpadů. Takový ten divácký pohled. Znáte to, sedíte si u televize, na obrazovce upocení sportovci se snaží vás upoutat svými vysilujícími výkony a vy v klídku, kafíčko, pohodička... Tak takhle podobně se cítím, když můžu nerušeně a bez vlastního přičinění sledovat Bekky v akci.

micek.jpg (14083 bytes)
Vychutnávám si výbuch černé energie, její sprinty, rozsvícené oči a občasné otočení hlavy směrem ke mě : "Vidíš, pane, jak mi to běhá !?" A já jen blahosklonně přikyvuji a jsem rád, jak to funguje.
dvojka.jpg (30381 bytes) Jedním z Bekkyiných kamarádů, kteří těmto nárokům plně vyhovují a nezklamou, je, již v minulém povídání představená, Chelsea z Bílku. A za ní a jejím pánem jsme se  zase minulou neděli vypravili. Tentokrát jsme vyrazili do blízkého okolí Chelsiina bydliště, na vojenské psí cvičiště. Krásný, zelený, rovný plácek velikosti fotbalového hřiště, jako stvořený právě pro tyhle dvě torpéda. Vylepšením a ještě větším urychlovačem psích honiček se pak stal míček se šňůrkou, který Chelsiin páníček vytáhl z kapsy.
Jen to Chelsea zaznamenala, hned propérovala tělo v artistických výskocích a po zručném pánově hodu vystřelila za míčkem. A zase tělo na tělo, letem přes cvičák. Dlužno na tomto místě poznamenat, že Bekky není rozený aportér, dalo by se říci, že je aportérem náladovým a přináší mi pouze to, s čím chce, abych si s ní hrál. No a míček mezi ty věci nepatří, možná i proto, že jsem jí chtěl pomocí něho ve štěněcím věku cvičit. Nevím. Takže míček v případě Bekky není tím pravým podnětem k bláznivému úprku. Tím je střela jménem Chelsea, kterou je třeba dohonit, předhonit, případně vychýlit ze směru odvážným štulcem. A potom, co Chelsea míček najde a uchopí, spokojeně vyklusávat vedle ní, coby spoluautorka onoho přinešení. Chelsiin pán zkoušel Bekky vyprovokovat, nabízel jí míček, házel jí ho, ale ta moje paličatka míček téměř ignorovala a když se přeci jen po chvíli trochu rozhoupala k vyražení za hozeným míčkem a jeho chycení to tlamy, hned ho bez okolků přenechala přiběhnuvší Chelsea. Až jsme na to přeci jen vyzráli :

pretah1.jpg (22956 bytes)

pretah2.jpg (28072 bytes)

Ano, hra na přetahovanou ! To je taky, již výše zmíněný, Bekkyin oblíbený sport. Jen ji trochu vyhecovat, aby chňapla míček za tu šňůrku, Chelsea zase svůj milovaný míček a už je tady přetahovačka jak o ceny. Točenice, vrtěnice, tahanice ! To se nám to pěkně dívalo, jak se holky snaží a unavují se do poslušnosti ! Jen víc a dokola, dokolečka ! To je parádní pohled na napnutá těla, jedno černé jako uhel, druhé skořicově hnědé ! Škoda, že to netrvalo déle, tu moji svéhlavičku to za chvíli přestalo bavit... Ale bylo to prima a moc se nám to líbilo. Asi to zase někdy brzo zopakujeme...

pretah3.jpg (31104 bytes)

 

BekkyRel.jpg (5220 bytes)

Kamarádů není nikdy dost.

Tohle rčení platí stejně tak pro lidi jako pro psy. Kamarádů na spoluprožívání nejrůznějších situací, v psím případě tedy hlavně honiček, okousávaček a ožužlávaček není opravdu nikdy dost. Kamarád se neptá, kamarád jde, v psím případě letí, skáče, kňučí a vrčí.

A tak v duchu úvodního hesla se snažíme pro Bekky nacházet co nejvíc psích kamarádů, jak již patrno z předešlého povídání. Neboť, jak už bylo uvedeno, to správné vyřádění a prolítání ji poskytnou jedině další hafíci, ovšem hafíci inteligentní, kteří na hru odpovídají hrou, né mrzouti, kteří nepřátelsky vrčí a povýšeně se mračí. To potom mám co dělat, aby Bekky odpovídajícím způsobem neodpověděla (Nevšímej si ho ! Nesmíš !).

Boxerka Chelsea je ten první případ. Mladičká, čtrnáctiměsíční krasavice nabitá energií a rošťáctvím, přesně podle gusta naší černé lumpačinky. Bekky se s ní seznámila na chotěbořském cvičáku, kam začala se svým pánem, chotěbořským stavitelem panem Ugrinem, docházet na lekce společenského chování. Cviky poslušnosti, chování k ostatním psům i lidem. Ale ona to snad ani nepotřebuje, Chelsea je totiž mazel, schopný vám v okamžiku zlíbat obě tváře najednou a ještě olíznout nos.Pořád napnutá jak strunka, připravená vyrazit ke sprintu. K ostatním psům kamarádská, ještě jsem ji neslyšel zavrčet. Prostě ideální partnerka pro Bekky a společné skotačení, které jsme jim oběma s jejím pánem v blízkosti cvičáku vždy po výcviku (obrany jsme jaksi vynechávali) poskytovali až do naprostého uběhání. A že se vyřádily ! Chelsea miluje míček a je schopná při jeho aportování vypustit duši. Bekky tedy jaksi míček nemusí, aportovat jí baví občas, ale pokud míček funguje jako startér k společnému běhu o závod, tako to ano. Klidně potom míček přenechá své kamarádce a hrdě si to vyklusává vedle ní, připravena k dalšímu úprku. Tak takhle to mezi nimi při hrách funguje a jsou obě velmi spokojené. A protože jsme byli spokojení i my páníčkové, následovalo ze strany pana Ugrina pozvání k návštěvě jejich rodinného sídla v Bílku, aby jsme mohli všichni, dvounozí i čtvernozí vychutnat v klidu pohodu společného, nerušeného setkávání se.

Bylo nedělní, srpnové, slunečné dopoledne, když nás, tedy mě, mojí ženu a Bekky, naše felicie dovezla před vrátka k Chelsiinu bydlišti, kde nás už očekával uvítací výbor ve složení paní a pan Ugrinovi, Chelsea a... Ano ještě někdo tvořil vítací skupinu - pětiletý jorkšírský teriér Dustin ! Malé, střapaté, ušaté, neposedné tříkilové nic. Tedy nic v tom dobrém slova smyslu. To jen ve srovnání se čtyřicetikilovou Bekky a sedmadvacetikilovou Chelsea se skoro ztrácel. Však si ho také panička hned ze začátku vzala do náruče, co kdyby... Hned za vrátky jsem Bekky pustil z vodítka a už to začalo. Sprint tělo na tělo, Bekkyino hluboké, temné vrčení a hrozivě vypadající rozevřená tlama, ohánějící se po Chelsea. Ano, opět ten typicky rotvajleří způsob hry, který u neznalých diváků vyvolá přinejmenším rozpačité reakce. Ale Chelsea si nedá nic líbit, skáče na Bekky, v letu jí ožužlává ucho a je na ní vidět, že jí tenhle způsob hry nepřekvapuje a nevadí, naopak provokuje k větší divokosti a úprku. Tělo na tělo, černá se žlutohnědou bok po boku jak dvě střely křižují anglický trávník, prostorný pro jejich dlouhé závody v běhu a měkký pro občasné pády. Zas a zas a zas. Trvá to pěknou chvíli než alespoň trochu zvolní tempo, ale to už přibíhá třetí do honičky, malý Dustin, který si tenhle zážitek také nechtěl nechat ujít. Panička měla trochu strach, já koneckonců taky, ale dobře to dopadlo. Když šlo opravdu do tuhého a ty dvě nezbedy ho obě proháněly až o strach, zaběhl k paničce a k nám ostatním do altánku, kde vonělo čerstvé kafíčko a něco sladkého. Za okamžiki přišla také, už mírnějším krokem,  i Bekky, upustila tělo na podlahu altánku, Chelsea si lehla venku ve stínu altánku a pak jsme si my, páníčci a paničky mohli v klidu to kafíčko vychutnat a popovídat si o těch našich psích miláčcích, kteří si spokojeně odpočívali po vzrušujících okamžicích. Po chvíli se už vyběhaná Bekky zvedla k podrobné obhlídce Chelsiina a Dustinova království, což Chelsea nechalo v klidu, ale Dustin se k Bekky připojil a ochotně jí prováděl po všech zákoutích. Dobrá dvojka, ti dva, jistě mi dáte za pravdu. Ale funkční, bezproblémová. Znovu jsem se přesvědčil, že Bekky, pokud se ostatní pejsci chovají dle zákonů přírody a nejsou jejich pudy pokřiveny lidskými manýrami, je schopná se kamarádit s každým psím tvorem, na rase a velikosti nezáleží. A tak to fungovalo i zde. Nakonec se ze dvojky stala zase trojice a v téhle sestavě vydrželi až do konce návštěvy.

Bylo to intenzivní, pěkné a uvolněné nedělní dopoledne.  Děkujeme ! Cože, že za málo ? Že bylo potěšením a že máme přijít zas ? Tak nashledanou !

5.jpg (30933 bytes)

6.jpg (29246 bytes)

9.jpg (39752 bytes)

14.jpg (36332 bytes)

20.jpg (24917 bytes)

25.jpg (24314 bytes)

 

BekkyRel.jpg (5220 bytes)

Velká psí radost
Moje Bekky, myslím si, mě má ráda. Dává to najevo bouřlivým vítáním po každém mém návratu odkudkoli, "tancem svatého Víta", padáním pod nohy do polohy na zádech, učůráváním na boty.

Ano myslím si že má ráda společnost mou i celé naší rodiny. Ale přeci jen, pokud chci vidět Bekky opravdu nabitou radostí a šťastnou, zařídím jí setkání se psím kamarádem nebo kamarádkou. Už od mala s ní chodím na cvičák mezi psy, vedu jí k tomu, aby byla k ostatním psům přátelská a ono to tak funguje. Tedy, pokud ten druhý pes je veden také tak. To znamená, počáteční zdrženlivost a dodržení zásad slušného chování, to je hned zlobně nezavrčet, nenapadat. To jsou potom její reakce rychlé a odveta by byla důsledná, pokud bych to dopustil. Podle zkušenosti, kterou jsem získal od zkušenějších a která se mi osvědčila, je velkou chybou nechávat psy, kteří se chtějí seznámit a které by i jejich lidští společníci chtěli nechat spolu si pohrát a proběhnout na patřičném volném prostranství, dlouho při představování na vodítku. Chce to je pustit, oni už si to po psím vysvětlí, jestli si spolu chtějí zadovádět nebo ne. Tedy alespoň ti, kteří byli vychováváni v kontaktu s ostatními psy a nemají lidsky pokřivenou povahu. Ti normální se očichají, vysvětlí si vzájemnou nadřízenost-podřízenost a hra může začít. A vězte, že taková hra je pro naše psí kamarády opravdovým výbuchem štěstí, radosti z pohybu a vzájemného kontaktu.

Minulý týden u nás byli na návštěvě přátelé a přivedli si sebou svojí černou kníračku Ketty. Znají se s naší Bekky (rtw 17 měsíců) od mala, jsou stejně staré, Bekky jí bez problémů vždy pouštěla na zahradu a nechala se od ní vždycky ožužlávat a pošťuchovat, protože Ketty byla od mala učiněný malý ďáblík. Teď k nám přijeli asi po půl roce, Bekky je přeci jenom už kus psa a jejích 40 kilo proti 15 kilů Kety je dost velký rozdíl, a tak se její panička trošku bála vzájemného volného kontaktu. O to spíš, když už uvnitř za brankou Ketty na Bekky (obě ještě na vodítku) vystartovala, tedy spíše z rozpustilosti, a Bekky na ní nepěkně zavrčela. Ale to byly na vodítku. Řekl jsem Renatě (panička Ketty), že se nic neděje, že to chce je pustit navolno, že se to srovná. Moc z toho nadšená nebyla, ale pustili jsme je. To byl start ! Malá, pohyblivá, vystrašená Ketty, za ní Bekky jak černý panter. Kdo nezná rotvajleří způsob hry, může snadno nabýt dojmu, že jde o boj na život a na smrt, to je samé temné vrčení, vrážení do druhého v běhu a s plnou silou. Ze začátku jsem měl taky trochu strach, aby Ketty něco neudělala, né z nepřátelství, to jsem poznal okamžitě, že si jenom hraje, ale právě z toho váhového rozdílu. A Ketty ? Nejdřív z toho byla celá vyděšená, zdrhala před Bekky jak před povodní, na to přeci jen není zvyklá. Ale po chvilce, když si uvědomila, že tento drsný běh je vlastně jenom hra a Bekky na chvilku vysadila, zkusila obrátit kartu a v příštím okamžiku už se po sobě válely a žužlaly a jejich probíhačky se usadily na snesitelné úrovni a obě byly viditelně nadšené a spokojené. 

Teď si teprve kamarádka oddechla a uvěřila mi, že ta naše velká černá psice je vlastně ještě štěně, akorát trochu větší a že té psí dušičce se dá hodně porozumět. Tak přijeďte zas !

bekkyplus1.jpg (14747 bytes)

bekkyplus2.jpg (13715 bytes)

bekkyplus3.jpg (14552 bytes)

BekkyRel.jpg (5220 bytes)

A teď malá úvaha o psí dušičce, o bezmezné chuti k jídlu a o nelehké úloze páníčka-cvičitele.

Bylo nebylo, ale to víte, že bylo a právě minulou sobotu, udělali jsme si na zahrádce blaho v podobě opékaných špekáčků na z lesa přinesených

merfánových (tak říkala moje babička modřínu) větvích. Plameny olizovaly špekáčky, vonělo to, škvířilo se to, no nádhera. Tedy pro nás dvounožce. Pro Bekky mučení všech mučení, protože zavřena v kotci. Dosavadní zkušenosti totiž nedovolují spoléhat se na její silnou vůli a neriskujeme její popálení při ataku opékaného špekáčku. Výcvik nevýcvik, zatím mi to nefunguje a kdyby jste viděli její pohled, evokující obraz fanatických očí mudžahídů z televize, při zaostření na jakékoli jen trochu masité jídlo, pochopili byste, že v té její černé palici v tu chvíli není místo pro jinou myšlenku než :" Seber a sežer !".

Takže fňukající, kňučící si stěžovala v kotci na naše hamounství. My jsme si zbaštili své příděly, já si nechal, jak píše pan Neff, psí daň a k praskajícímu ohníčku jsme ji přizvali. Její přizvání, to jsou tři obrovské skoky, kterými překoná slušnou vzdálenost k našemu sezení, následuje takzvaný "hrom do police", kdy je potřeba všechno držet a uzemňovat, a akce pokračuje bleskurychlým, ale brilantním seznámením s potravinovou situací na stole (ne tlapy na stůl, pouze čenichem objede stůl - a ví !). Já ji povelem "Místo" a "Čekej" posadím do kouta, ona nasadí typické psí oči a ještě více prověsí pysky, načež ji po chvíli odměním psí daní (jeden špekáček). Tím to ovšem nekončí, psí daní jenom utvrdím, že to, co jí prozradil nos, je pravda pravdoucí a že ty dobroty, co se celou tu dobu k ní vypařovali do kotce, byly skutečné a některé se ještě nacházejí na stole. Tyto úvahy jsou na jejích očích i výrazu jasně čitelné. Tomu zabráním slovy "Dost, už nic nemáme" a ukážu jí prázdné dlaně. Je na ní poznat, že mi až tak úplně nevěří, ale nakonec si dá říci a začne si hrát s některou ze svých nepřeberných hraček a šmejdit po zahradě.

Ano, tak to probíhalo, Bekky si hrála zkoumala zahrádku a dělala takzvaně neviditelnou. My jsme se taky bavili po svém, tvořili skupinky po zahrádce - tu malinka, tu hrášek, tu zajímavá diskuze a Bekky jsme si nevšímali. A toho to naše šestnáctiměsíční štěňátko dokonale využilo. Z příjemného podvečerního rozjímání mě vyrušilo zavolání našeho Míši, že Bekky je v kotci (sama od sebe, což je divné) a že tam něco má. Přispěchal jsem na místo činu a koukám, že naše milé zviřátko se, pod rouškou naší nepozornosti, zmocnilo zbylých dvou neopečených špekáčků ( Zdeni, vem si je domu, uděláš je Kamilovi k večeři - neudělá...), zabalených v papíře na stole, teď je má položené před sebou v kotci na podlaze, hlídá si je a čeká co bude. Zdůrazňuji, čeká co bude, nežere je, jen je má mezi packama a hledí na ně. V jejích velkých hnědých nevinných očích se zrcadlí nejistota i bezbřehá touha. A co teď, výchovo, kde není slepá ulička ? Sebrat jí je a nedat (Fuj! To se dělá !?) ? Z hlediska tvrdých kynologů asi nejsprávnější, ale co když si pomyslí :"Nesežrala jsem je hned, počkala jsem na pána a ten mě je teď sebral, to jsem pitomá, příště je hned zblajznu !" ? Zvolil jsem, jak to mám v povaze, variantu měkčí, diplomatickou, variantu s vírou v to lepší ve všech tvorech. Přišel jsem do kotce, buřtíky jsem jí odebral (Hodná, čekala), povel Sedni a vložil jsem buřtíka do krmící misky. Chvíle očekávání, "Vezmi" a bleskurychlý proces Bekky versus špekáček. Ještě žvýkajíc přiběhla ke mně a dožadovala se špekáčku druhého (takže počítat minimálně do dvou umí). To už jsem vzal výchovu výcvikově do rukou a promrskali jsme si za kousky špekáčka povely K noze, sedni, lehni, zůstaň a vpřed !   Taková malá úlitba kynologii a teoriím...

Mezitím už ohýnek dohořel, úlevný chladivý večer se snesl, ještě jsme chvíli poseděli a za snášejícího se šera si všichni popřáli dobrou noc. Byl to pěkný, uvolněný večer.

A přesto ve mně zůstal jakýsi osten nejistoty - zachoval jsem s těmi špekáčky správně, nezakódovala si špatně modelovou situaci, jak bude reagovat Bekky příště ? Ale pak jsem si řekl, že ono to nějak dopadne a hlavně že nejsou povodně a zemětřesení, a že uvidíme.

P.S.: Fotku jsem bohužel nestihnul, šlo o vteřiny. Tak jenom ilustrační foto :

bekkyrubr5.jpg (12219 bytes)

BekkyRel.jpg (5220 bytes)

Tak jsem málem nepřežil ranní proběhnutí

s tou naší rošťandou (zrovna hárající). Naše okolí, to je samý kopeček a lesíček, stejný charakter má i asi 4 kilometrové společné ranní kolečko.
V jednom úseku se sbíhá cestou z dost slušného svahu, na jedné straně pole, na druhé les. Klusali jsme s Bekky (na vodítku), ona vepředu, já lehce brzdil, když v tom - no zase zajíc ! Podotýkám, že jsem jí měl na vodítku, takže teoreticky pod kontrolou. Teoreticky.  Prakticky to dopadlo tak, že jak jsme byli v běhu, ona zabrala všema čtyřma silou svých 38 kilo, zrychlila náš pohyb na pro mě neúnosnou mez, zahnula za zajícem do lesa, já v pudu sebezáchovy jsem si vybral jehličnatý podklad, pustil vodítko a praštil sebou do jehličí. Bekky se zajícem i s vodítkem byla v háji (doslova). Ticho, jen ptáčci lehce prozpěvovali a les šuměl...

Když jsem našel brýle, zvednul jsem se z jehličí a zařval do lesa hlasem silným až zlým : "Zpátky!!!" (to je můj speciální povel, v 75% dokáže Bekky obrátit směrem ke mě). Do dvou minut byla u mě. Pochvala, piškotek - co můžu dělat jinýho ?! Nová běhací souprava už není nová, ale co nadělám, vrátila se. A běželi jsme po okruhu dál...

A co vy, to máte fakt všichni tak poslušný psy, že jsou k zajícům neteční a poslechnou vás na 100% - nebo u vás nejsou zajíci !!???

bekkyrubr4.jpg (31505 bytes)

Tady je to místo, kde jsem upustil tělo.


Zpět na hlavní stránku Chotěbořského Couriera * Zpět na stránku CHnet