Server rottwailerů * Bekky |
Na
všech čtyřech |
Psí server www.stopa.cz, |
Toto je II. díl povídání o životě s Bekky, rok 2001. |
||
|
Očista musí být Čas opět předvedl jednu ze svých bleskových zkratek, půlrok se sešel s půlrokem, Bekky skončilo její první letošní hárání a přišla tudíž chvíle pro celkovou jarní očistu naší rotvajleří slečny a celého jejího příbytku. S hygienou to, pravda, u Bekky zas až tak moc nepřeháníme, příroda má v psím případě vysokou samočistící schopnost, leč šampónovou koupel a dezinfekci kotce s boudou, jakož i vyprání psího lůžkového textilu dvakrát ročně považujeme za očistný standard. |
| Aby tedy nebyla mýlka, že po zbytek roku necháváme naši černou dorostenku v nepořádku a špíně, to ne ! Samozřejmostí je každodenní vyklepání spacích dek a koberečků a týdenní zametení kotce a boudy. Ale jak říkám, velká hygiena je dvakrát do roka. |
| Již zaběhnutý rituál příprav začal pátečním nákupem půlky kuřete a dezinfekčního prostředku (Savo). Dezinfekční prostředek je jasný, půlku kuřete vysvětlím později (tušíte správně). Následovalo vyklizení všech věcí z kotce a boudy - podlážky, hračky, koberečky. A odstartoval vlastní proces úklidu. Nejdříve suché vymetení nečistot z podlahy, ze stěn i z podlážek, vyhnání pavouků z koutů a zákoutí, poté se rozeběhl mokrý proces očisty. Pro začátek vystříkání kotce vodou hadicí s rozprašovacím nástavcem a vytření boudy, poté namíchání dezinfekce do postřikovače, |
|
| změna mého oblečení v protichemické a vlastní
dezinfekce kotce a boudy rozprášeným postřikem ze zmíněného zahradního
postřikovače. Potom chvíle odpočinku, zdůvodněná dobou pro chemické působení
přípravku. A kdeže byla v té době Bekky ? |
|
Uklizená ve sklepě, neboť jakékoli stříkání
čímkoli u ní vyvolává nekontrolovatelný zájem a výpady proti stříkací hadici, s
úmyslem její totální likvidace. A v případě postřiku dezinfekcí by to dopadlo
špatně, proto ta izolace.Cimerka dále pokračovala smytím dezinfekce opětovným
ostříkáním vodou a přírodním osycháním omytých ploch, boudy a podlážek a také
vypráním všeho spacího textilu s přísadou dezinfekce. Takže to byl pátek. Zbývá
k němu ještě dodat, že ke spaní se tentokrát Bekky uložila na svém oblíbeném
místě ve sklepě, protože její klasický příbytek nebyl ještě pobytu schopný,
neboť provlhlý. |
| A přišla sobota, druhý očistný den, den s koupacím programem. |
| Na tomto místě vám splatím dluh vysvětlení nebo spíše potvrdím vaše úvahy ohledně účelu páteční koupě grilovaného kuřete, coby potřeby k hygienické kúře. Vaše myšlenky se opravdu ubíraly správným směrem - ano, bylo zakoupeno pro Bekky a byl to úplatek. Ospravedlnění této korupční aféry je však nasnadě a vychází z faktu, že Bekky vodu zrovna nemiluje. Tedy stříkací a stojatou. Je ochotna běhat v zurčícím potůčku a dovádět jak vydra za úplňku, v rybníku však akorát tak po bříško a zahradní hadici považuje vůbec za zákeřného tvora, proti kterému sice odvážně |
|
| útočí, avšak v případě zasažení vodním
proudem zbaběle prchá. Zkrátka odmala až do teď to není žádný vodník. |
|
Proto už před jejím prvním koupáním (někdy v osmi měsících) jsem stál před otázkou, jak to zaonačit, abych jí nezpůsobil trauma a proces koupání jí navždy neznechutil. Měl jsem načteny různé příručky o výchově, ptal jsem se zkušenějších a nakonec mi z toho vyšel klasický výchovný postup - lepší zapůsobit pozitivně hned ze začátku než později lámat případné negativní reakce. Zkrátka Bekky má odpor k vodě deroucí se jí do kožíšku, je tedy nutné zapůsobit tak silným kladným šokem, který tento odpor vyruší a převáží do chutě nechat se smáčet, šamponovat a drbat. A co je pro Bekky stimulem číslo jedna ? Jídlo ! A které jídlo může pozitivní chuťový šok způsobit i mně ? Grilované kuře ! |
| Bylo rozhodnuto, použití voňavého úplatku bylo s úspěchem vyzkoušeno a stalo se samozřejmou součástí koupací technologie. |
| Celé to vypadá takto. Nejdříve jsou přinešeny do prádelny koupací necky, instalována mycí hadice s nástavcem, kuřátko nakrájeno na drobné kousky a my všichni tři člověčí příslušníci smečky připraveni do pohotovostní polohy. Následně já přivedu Bekky, která již v současné době v očekávání příštích dobrot sama rychle vklouzne do necek, syn Míša seřizuje tlak a teplotu vody a panička Hanička zaujme v záhlaví necek pozici v důlěžité funkci motivátora-krmiče s miskou plnou kuřecích soustíček. Rotvička stojí poslušně v neckách, zepředu motivována kuřátkem a já se mohu nerušeně věnovat své úloze hlavního lazebníka.Smáčím, šamponuji, drbu, smáčím, šamponuji, drbu, smáčím a na závěr |
|
| frotýruji do zavlhla. Celá procedura trvá asi patnáct minut, do tohoto limitu se musím vejít, neboť je to limit životnosti nakrájených soust. |
|
|
| Pak Bekky vyskakuje z necek - vykoupaná, voňavá
a spokojená. Já jsem ufuněný, mokrý až za ušima, ale také spokojený. Splihlou
německou myšku potom ještě bereme do bytu, kde ji dlouhou chvíli zpestřujeme
nějakým tím tvrdým rohlíkem, aby kuřátku v bříšku nebylo smutno a aby se
zvýšilo vyzařování energie za účelem rychlejšího dosušení. Takže takto, dle výše popsaného a osvědčeného scénáře proběhlo i letošní sobotní koupání se vším všudy. Jediným vybočením byla skutečnost, že si Bekky v nestřežené chvíli svůj dosušovací pobyt v bytě vylepšila zkonzumováním jednoho z pěti plátků masa, určených na výrobu řízků pro Míšův týdenní výlet na vodu. Vyzařování energie bylo tak ještě intenzivnější a dosušování rychlejší. Ale jinak vše v normě a letošní první "velká psí hygiena" byla úspěšně završena. Máme tudíž zase na půlrok klid a hřeje nás vědomí, že jsme se o naše zviřátko, tak jako ostatně vždycky, zase dobře postarali. |
|
Y2 Vzdělanci přečetli a pro ty z vás, co jsou na tom s řeckou abecedou stejně jako já, který si tento fórek musel najít v tabulkách, překládám : psí na druhou. Ne, není to žádné vybočení k záhadným vzorečkům, pisatel tím chtěl jenom vyjádřit skutečnost, že Bekky má dalšího kamaráda, což vždycky znamená psí radost na druhou. |
| Tentokrát je to psí on, o rok mladší Quentin. A
jak už to tak bývá i já, takto zprostředkovaně, jsem získal nového
známého člověka, v tomto případě je to Zdeněk, Quentinův páníček. Všichni
čtyři dohromady se scházíme k ranním procházkám chotěbořskou přírodou, v tomto
čase voňavě jarní. Zdeněk je majitelem obchodu se sportovními potřebami, Quentin je bloodhoundí jinoch. |
|
Bloodhounda jsme s Bekky vlastně dosud nepotkali a též v mém samostatném člověčím životě je to setkání první. Ve virtuálním atlase psů jsem si o tomto plemeni našel, že jsou to psi povahy dobrácké, milé, klidné, přátelské, že jsou houževnatí, bezkonfliktní, mírní, něžní, ale též samostatní, někdy paličatí, dále trpěliví a vytrvalí. Zaměřením jsou to psi lovečtí, všestranní stopaři, dokáží být spolehlivými rodinnými psi. Potud citace atlasu. Pokud mohu i já přispět se svou troškou poznatků z těch několika setkání, tak mohu jen |
| potvrdit, že co se týče
Quentina, tak to sedí. Navíc mohu doplnit, že má naprosto jedinečný, smutně
roztomilý kukuč z pod převislého obočí a svérázný zvukový i pohybový projev.
Neboť co se štěkání týče, s tím Quentin šetří, jeho charakteristickým
hlasovým projevem je naříkavé, drsně přeskakující polozavytí, takový průnik
časoprostorem do mlhou zahalených skotských blat... A pokud jde o pohyb, je to takový hrom do police, cválavě plandavý styl, chtělo by se říct samá ruka, samá noha, v jeho případě samé nohy, samé uši. Lépe mu uhnout z cesty, v opačném případě si říkáte o monokl na stehnu (což v mém případě znamená, že to může být kdekoli). Jinak je to přítula a mazel, za trochu drbání, šel by s vámi světa kraj. |
|
  |
| Ve vztahu k Bekky je to anglický džentlmen, slušný a chápavý až na samu mez možností. Bohužel, naše černá energie to zatím ve své rozjívenosti nedovede patřičně ocenit, projevy galanatnosti považuje za slabost a chudák Quentin tak musí snášet její hrudní výpady, nadzvedávání pod břichem i lezení na záda. |
|
| To ale píšu už o současnosti, jejich první setkání byla taková chladnější, zvláště ze strany Bekky. Přezíravě pozorovala to malé štěně a neshledávala jej vhodným k pohybovým hrám, běhala si sama pro sebe a vyrazila, jen když se Quentin ucházel u mě o trochu toho mazlení. To ho nekompromisně ode mě oddělila a dala mu najevo, že takhle ne, že já jsem její člověk. |
 |
Jinak okolo něj celkem nevšímavě probíhala i přes jeho nepřehlédnutelné nabídky. Ovšem štěně rostlo, postavou již převýšilo starší kamarádku a ta jej jakoby najednou začala registrovat a svým rotvajleřím způsobem odpovídat na jeho nesmělé výzvy ke psím legráckám. Dala si říct a ležérní Quentin byl jak u vyjevení ! Následovaly Bekkyiny rampulácké narážečky, běhy srst na srst, prudké obraty a boční srážky, kdy ta naše lumpička měla vyloženě potěšení, že může Quentina v plné rychlosti složit do trávy a má legraci z toho, jak se psí kluk nechápavě zvedá na všechny čtyři a diví se, co se mu to stalo. Zkrátka to Quentinovi chvilku trvalo, než si na ty její způsoby-nezpůsoby zvyknul a alespoň trochu zapomněl na svůj anglický klid a vychování. A to se potom divila zase Bekky, když jí oplatil stejným, nabral ji převahou své výšky a povalil na bok. |
| Ta koukala, jak se džentlas vybarvil ! Zarazila se, chvilku si to v černé kebulince srovnávala a pak vystartovala zase ona. Quentin, již poučen a srozuměn, přijal výzvu a pak už to bylo o vzájemném |
| pošťuchování, narážení,
skotačení a bězích letem světem po louce a po poli. Není to tedy až takový trysk a
bouřka jako s boxerkou Chelsea, ale proti počátečnímu oboustrannému oťukávání je
to posun k solidnímu aktivnímu pohybu. A za tohoto jejich pošťuchování, odbíhání a zase přibíhání nám ty ranní, víc jak půlhodinové okruhy utečou jak voda, všichni čtyři se příjemně (my člověci za špatného počasí sice méně příjemně, pejsci počasí nezaznamenávají) protáhneme a zatížíme zdravě své tělesné schránky. A právě to máme my psí člověci za lubem, vymyslet našim zviřátkům dostatečné únavové zaměstnání a vyžití až ke klidovému stavu. Což, jak vidno z posledního obrázku, se většinou podaří a oba dva se pak za společného špitání spolu s námi ubírají spokojeně směrem ke svým pelíškům. Tak zase zítra ! |
 |
|
Tak si mě
všímej ! Naše Bekky je tvrdě vedený, ostrý a neúplatný hlídač, zásadně nemazlivý a perfektně vycvičený bojovník, nerozmazlovaný přemírou náklonnosti, zájmu o dostatečné využití volného času, dobrůtkami a častými návštěvami člověčího obydlí. Je to trhač ... Blábolím nesmysly. A vy, kdo jste už nějaké to povídání o naší slečně pejskové v krtčím kožíšku četli, to dobře víte. |
Ono je to vlastně úplně naopak. Ne, že bych z ní chtěl mít a mám mazlící gaučové miminko, funící z nedostatku pohybu a přemíry mlsání, to ne a ani to u nás nehrozí - vím totiž, že pohyb je pro Bekky povolená, geneticky daná a k životu potřebná droga a tak jí ho dopřávám v míře hojné. Já tím chci jen říci, že Bekky je naprosto plnoprávný člen rodiny, se kterým se počítá v každodenním rodinném režimu a který dokonce má i některé výhody, plynoucí z klasického přístupu hospodáře : nejdříve zvířeti a potom teprve člověku ! |
|
| A proč se vracím opět k tématu
člověko psího soužití ? Že jsem o tom psal již v únorovém povídání, při
příležitosti Bekkynčiných druhých narozenin ? No, něco už jsem napsal, pravda, ale
jednak to vůbec nepostihlo všechny jemné odstíny soužití, za druhé je to, vzhledem
k vývoji, věčné téma a pak, to byly narozeniny. Tentokrát píšu u příležitosti
dubnového, předdvouletého přibytí Bekky do naší rodiny. Proto opět tak trochu
zamyšlení a úvaha a tříbení myšlenek, proto povídání o faktoru psí a zase tak
trochu jinak. Ano, Bekky je součástí našeho života, |
 |
| součástí podstatnou a respektovanou. Dlužno ovšem říci, že tomu tak nebylo od začátku a nebylo to tak úplně v plánu. Podoba našeho společného soužití se po ty dva roky postupně vyvíjela a měnila a též moje původní představy z doby před příchodem Bekky se formovaly ve smyslu toho, jak se ze mě, nepejskaře, pomalu stával pravověrný pejskař (kynolog ne, až tolik si netroufám a vlastně bych ani nechtěl). A nutno podotknout, pro vás neznalé, že taková proměna člověka normálního v člověka pejskaře není proces až tak úplně bezbolestný. Naopak, v některých případech jde o poměrně značný posun v dosavadním hodnotovém žebříčku a zvlášť pro estéty to může být docela problém. Já sice nejsem zas tak úplně citlivka, ale na svém vypiplaném trávníčku okolo domu jsem si dost zakládal...I ty keříky se už celkem pěkně ujaly...Ani pohyb v čistém a neuslintaném oblečení mi nepřipadal nenormální...Na procházkách jsem se rád, bez šmejdění očima kde se co šustne, kochal |
|
přírodou... A trochu toho klidu jsem si občas taky dopřál...I v sobotu a neděli jsem si rád přispal...A doma mám rád pořádek, čisto, přezouvání... No, a potom přišla Bekky - lenošení skončilo, zapomeňte ! Psí živel náš, tedy především můj, život obrátil naruby, vrátil hodnoty do přírodního stavu a já se postupně stával výše citovanou lidskou kategorií. A ten proces proměny mě stále uvádí v úžas. To zpětné promítnutí časoběhu, v souvislosti se změnami v rodinném životě a ve vlastních každodenních návycích a zvyklostech, mě znovu dostane a zas a zase si říkám, že, ač změnu jsem po příchodu Bekky očekával a vítal, takový zásah do zaběhnutého stereotypu jsem přece jen nečekal. |
| Původní představy byly o takřka absolutním pobytu štěněte pouze venku, v kotci, na zahrádce, chození na cvičák, probíhačky v přírodě. Ale to všechno tak nějak mimochodem, při zachování dosavadního životaběhu, jen takové zpestření, doplněk, oživení života přátelstvím s velkou, věrnou a poslušnou psí kamarádkou. O psím sebevědomí a osobnosti jsem si myslel jako člověk a pán tvorstva své, a myslel jsem si to samozřejmě špatně. Vyčtené návody neříkaly mnoho o nutných kompromisech, o, mé povaze nevlastní, nutnosti občasného přitvrzení a málo o vždypřítomné důslednosti. To vše jsem se musel naučit, to vše jsem musel naučit i Bekky. Postupně jsem pronikal do psí dušičky, asi stejně jako ona se učila poznávat mou. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec mi došlo, že život se psí kamarádkou nejde žít napůl, jen tak nějak doplňkově. Musí to být naplno a bez zadních vrátek. Žádné dělení na hraní se psem a na čas pro sebe. |
| Teď už při všem rozhodování a plánování mi v mozku bliká vždy páleně černá kontrolka - mysli na Bekky. A tak najednou zjišťujete, že po probuzení podvědomě posloucháte, jestli holka venku už prosebně nekňučí, že automaticky krásno-nekrásno, liják-neliják, sobota-nesobota, neděle-neneděle, prostě každé ráno vyrážíte s nadšenou, antracitovou kráskou na nabitosti energií odpovídající dlouhou procházku (a že té enrgie je!), že po příchodu z práce první vaše kroky míři ke kotci s jedinou myšlenkou - tu vaši smutnou princeznu osvobodit ze zakletí |
|
| drátěného žaláře, v rychlosti pomazlinkovat, poté zrealizovat zdržující práce okolo domácnosti, případně domku, případně zahrady a už rychle vyrazit s nedočkavou skotačilkou na odpolední nebo podvečerní procházku nebo projížďku, anebo na povinnostní výcvikové upevňování na cvičáku, každopádně vymýšlíte akce pro odpovědné zaměstnání té rotvajleří nezmarky. Přemýšlíte, kdy na procházky, co jsme ještě nezkusili za vzorové situace, kterého psího kamaráda pozvat k probíhačce, jestli se večer budeme dívat spolu s ní (spokojenou, že je s lidskou smečkou ve stejné boudě) na televizi a tak vůbec. Odměnou je potom schopnost přečíst z nádherných rotvajleřích kukadel zvědavost, rošťáctví, radost, očekávání, otázku i smutek, schopnost ze hry těla porozumět jejím náladám, potřebám a touhám. |
|
Odměnou je ale i
poznání, že to samé, a asi dříve než vy, uměla i ta psí hlavička a že vás má
přečteného, jak otevřenou knihu. A odměnou jsou nakonec i ty krásné okamžiky
souznění, chvíle, kdy jste spolu třeba někde venku na louce, sedíte vedle sebe na
mezi, oba moudře shlížíte do kraje (alespoň si myslíte, že tak vypadáte) a
cítíte zvláštní zastavení času a naprosté splynutí duší. A to si pište, že
psi mají duši ! Tedy Bekky určitě... |
| na úvodní slova o tom, jak jsem nevychoval z Bekky trhače. Tak tedy ne, vědomě jsem nevychoval z Bekky trhače, ale, doufám, psa společenského, který se umí orientovat ve společnosti rodiny, ve společnosti psů a vůbec ve společnosti jako takové (pouze společnost koček, zajíců a jedné německé ovčačky jí dává zapomenout na civilizaci a mrští s ní zpátky k vlčím předkům). Je to zkrátka náš adopťáček milovaný. A, to musím sebekriticky přiznat, někdy přeci jen i rozmazlovaný (kynologové zvednou varovně prst, pejskaři pochopí), což dá, dlužno kápnout božskou, někdy i najevo, svéhlavička rotvajleří. Musí se totiž té lidské náklonnosti měřit lékárenskými vahami, ony ty psí osobnosti mají na tohle čuch a dokážou si ji vysvětlit po svém ! Ale to už záleží na páníčkovi, aby byl soudný a poznal, co se dá povolit a kdy se přeci jen musí přitvrdit a vyžadovat důsledně poslušnost. Jenom tak je soužití mezi tímto seběvedomým psím plemenem a člověkem možné a jenom tak se usnadní psímu kamarádovi orientace ve složitém člověčím světě. Tak to bylo trochu peskařské kantořiny, faktem ale je, že skutečné soužití je plné odstínů a že mě ta černá kebulka vždycky něčím dostane. Jako zrovna onehdy... |
| Bekky občas (obden, obdva, obtři) bereme na večerní rodinný program dovnitř, do bytu. A to byste neřekli, jakou tajemnou sílu, tohle slůvko "dovnitř" pro Bekky má. Ať dělá, co dělá za jakkoli zajímavou činnost (kromě jídla), když ho uslyší , provede pružinový obrat a vystřelí ke sklepním dveřím, což je pro ní vstup do kouzelného světa člověčí boudy. Stojí před nimi, napjatá jako struna, očima pátrá v mých očích, jestli je to pravda a když jí řeknu : "To víš, že jo, půjdeme dovnitř" a otevřu dveře, zalomí to chodbičkou, počká na mě pod schody ve sklepě, netrpělivě si nechá otřít tlapy, |  |
| pustí mě dveřmi jako prvního a na povel
"volno" se prosmekne po schodech do horního bytu, na svojí matračku, ke své
uvítací skývě tvrdého chleba (pochoutka !) a blaženě se uvelebí v naší
společnosti. Jsou to pro ní sváteční chvíle, je na ní vidět, že je
naprosto spokojená, a když jí ještě někdo z nás drbe za ouškama, no to jí doslova
závidíte tu slast. V tu chvíli dávám za pravdu chovatelům, kteří říkají, že
rotvajler je plemeno vyžadující těsný kontakt se "svými" lidmi a že
ubytování v člověčí boudě je pro ně nejlepší. Ono to ale všude nejde...Takže,
když je to možné, tráví s námi takhle večerní chvilky. A abychom ani přes den
nebyli necitové, nechávali jsem jí při letošní blátivé a vlezlé zimě po
odpolední procházce, případně po večeři, odpočívat na jejím, z léta oblíbeném
místě na koberečku u štípacího špalku ve sklepě. Takový rozředěný pobyt v
člověčí boudě. Už ne venku a ještě ne úplně uvnitř. I tak byla spokojená. Ze
začátku. Po nějaké době, když se z toho stalo pravidlo, se stávalo, že při mém
odchodu od ní ze sklepa (buď si tady, já zase přijdu), se někdy vnucovala škvírou
dveří, jakože by ráda ještě dál a teprve po důraznějším "na
místo" zůstávala ve sklepě. Zmíněná sklepní místnost je takové skladiště různých potřebných věcí a že jich tam je ! Kola, nářadí, dříví i zmíněný špalek. A mimo jiné i pytel s hoblinami, které dávám Bekky do boudy, když je opravdu blátivo a mokro - pěkně ji vysuší. Papírový pytel v koutě, za nářadím. Asi pře týdnem jsem ji zase takhle pustil na návštěvní mezistupeň do sklepa, ona projevila chuť jít dál, no, ale zůstala a já odešel nahoru do bytu. Po nějaké době jsem slyšel ze sklepa tlumené bouchání, které ale po chvíli utichlo. Nevěnoval jsem tomu pozornost a věnoval se načaté činnosti. Po hodině jsem šel Bekky připravit jídlo do prádelny vedle té Bekkyiny sklepní místnosti, nakouknul jsem k Bekky - a v tu chvíli jsem chtěl jorkšíra ! |
|
Ta černá potvůrka trůnila na hnízdu z rohožky a natrhaného papíru uprostřed sklepa, a to hnízdo bylo na hromadě čehosi žlutavého, čehosi rozprostřeného po celé místnosti a zakrývajícího poházené nářadí. Trůnila a její medové oči hovořily naprosto jasně. V návalu lítosti nad neuskutečněným odchodem "dovnitř" si "pohrála" s nářadím, objevila papírový pytel s hoblinami, roztrhala ho na kousíčky, s hoblinami naložila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak ve vytvořeném hnízdě si spokojeně usnula ! |
| To víte, že
mě to nadzvedlo, následoval její odchod do kotce a výchovný hodinový pobyt v
něm. Moje rozrušení však zanedlouho opadlo, nakonec jsem si řekl, že v tom sklepě
už bylo stejně potřeba uklidit, hobliny stejně potřebovaly provětrat, prdelku jsem
osvobodil, dostala večeři a po večeři se šlo na televizi... Ale ty oči z toho hoblinového trůnu, to byly výmluvné oči tříletého dítěte, které něco natruc provede, protože rodič, znavený nezdolným dětským temperamentem a otázkami "Proč ?", ustane na chvíli ve společných hrách, byť mrňousek vyžaduje pokračování a stoprocentní pozornost. Ano, a o tom to je - pořídit si psí přítelkyni nebo přítel, to není o úkradcích času, o dekoraci k rodinnému domu, je to o odpovědnosti za živého tvora, o uspokojování jeho soustavné potřeby pozornosti a lásky. V těch jejích očích jsem četl to dětské, umíněné : "Tak si mě všímej ! " ... |
|
Ohlédnutí za
zimou Zima skončila. Alespoň doufám. A zaplaťpámbu za to. Než takovou zimu, jaká byla letos, tak to raději nic. Její začátek si počkal přes abnormálně blátivý listopad do prosince a ani pak to nebylo to pravé bílé a zmrzlé, spíše špinavé a rozblemcalé. Ano, takové myšlenky mě napadají teď, při pohledu z okna na rozmáčenou a ušmudlanou dubnovou zahrádku. |
|
Projdu-li se však spravedlivě pamětí proti toku času, musím uznat, že i letošní zima měla světlé okamžiky, byť jich bylo pomálu. To jen pro vysvětlení, a aby nedošlo k omylu po přečtení úvodních řádků - já mám totiž zimu rád. Zimu z Ladových obrázků, českou, hezkou, bílou, zmrzlou a chundelatou. Zimu s párou u pusy a křupajícím sněhem pod botami, zimu s peřinovými závějemi. A takové zimy jsme si loni-letos užili u nás pod Železnými horami opravdu tak pouhé tři-čtyři týdny. Protože však podmračenosti a stěžování je okolo habaděj a taky proto, že to hezké bychom si v paměti měli hýčkat na horší časy a opakováním ukládat trvaleji, bude patřit toto ohlédnutí těm pár opravdu pěkným zimním týdnům. A bude samozřejmě patřit také Bekky, pro níž je zima druhou přirozeností, tedy ta již zmiňovaná zima, kdy je chladno, umrzlo a padá lehoučké bílo, ve kterém se tak lumpačivě peláší až se práší a ve kterém se tak pěkně |
| krtkuje v závějích. Tu
méně příjemnou tvář zimy, kdy sice taky padá bílo, ale mokré, špinavé a
studící do tlapek a do kožíšku a venku je tak nějak lezavo, nemá ráda stejně jako
já. Však už jsem to na ní jednou prásknul - to povyběhe před kotec, s odporem
okusí šlápnutí do mazlavého, studeného mokra - Fuj! Bláto! Znechuceně ucukává
packama a vyloženě odcouvá nazpátek do pelíšku a vyžaduje drbačku a mazličku. Ale abych se vrátil k prožívání zimních radovánek... |
|
| Dříve než sněžení přišel do podoubraví okolo vánoc slušný mráz. Takových dvanáct až patnáct mínusových kousků. Ošklivé bláto se změnilo na pevnou čokoládu, louky pokryl šustivý bělavý maskáč a voda v rybnících pomalu měnila skupenství. Měnila, měnila až změnila a my mohli naší černošce předvést slasti i strasti klouzání po zamrzlé vodní hladině. Vzali jsme kola, do baťohu jsem sbalil brusle pro paničku a už jsme vyrazili k rybníku zvanému Borovčák. Jízdu u kola jsem již v jednom z článečků popsal, zvládáme ji s Bekky již celkem rutině, takřka samozřejmě, |
|
| ale spíše to bude tak, že jsem si
dvěstěpadesátiprocentní vnímavost k okolí již zcela zautomatizoval. Tedy snad...
Takže po silnici s Bekky na krátkém vodítku v pravé ruce, po odbočení na polní
cestu nasazení košíku a navolno podél remízku. Pěkná projížďka, už to tam máme
pěkně zmapované. Ještě vlevo okolo šípkových keřů, krátký sjezd podél dvou
víkendových chatiček a už jsme u rybníka. Panička obouvá bruslařské boty, Bekky neznámé náčiní nedůvěřivě očuchává, snaží se "pomáhat" a překvapeně uskočí, když se panička rozjede po ledu. Může na nás být pěkný pohled ! |
| Já na kole, panička na bruslích a
Bekky mezi námi pobíhá a překvapeně zjišťuje, že jí nožičky tak úplně
neposlouchají. Ona, zvyklá na prudké starty, řezání zatáček a
střelhbitou změnu směru včetně okamžitých stopstavů, se po několika pádech na
bok začíná po ledě pohybovat s opatrnou grácií, ovšem vynucenou a doprovázenou
nespokojeným kňučením, že paničku nemůže dostihnout. Pohled pro bohy, jak v
přímém směru odvážně utíká až jí uši plápolají a v zatáčce opatrně
podklouzává na všech čtyřech. Se mnou to má snazší, jízda na kole po ledě
také není má silná stránka a bok jsem si narazil taky...Takhle blbnout vydržíme asi
třičtvrtě hodiny, mezitím máme i nějaké ty diváky (proběhla okolo nás fotbalová
jedenáctka-Bekky se chtěla přidat), potom balíme náčiní a nabíráme směr domov
(kafíčko pro člověky, ležing na matraci u topení a s tvrdou skývou pro
Bekky). A než přišla jedna z početných oblev, ještě jsme si to zopakovali. |
|
|
Pořádně sněžit začalo teprve ke konci ledna. A když pořádně, tak hned třicet čísel. Paráda. Hned druhý den jsme vyrazili s Bekky na odpolední procházku. Bekky byla ve svém živlu, skotačila, jen sníh lítal, byla jak cvok, metrové výskoky, sprinty tam, zpátky, válenice a krtkování, pak rychlé vztyčení hlavy, pohled nalevo-napravo, oči na tři prsty před hlavou, no divoch ! Naprostá sněhová extáze! U mě to bylo horší. Sněhu po kolena a kolena ne nejmladší. Domů jsme se vrátili jako dost rozdílná dvojka. Bekky posílená aktivním pohybem a připravená k dalším hrátkám, já zničený aktivním pohybem a připravený sesunout se na židli k novinám a oblíbenému kafíčku. Ale co bych pro tu naši dorostenku neudělal ! |
| Následující vycházku jsem si vzal běžky. Byla to moje premiéra s Bekky, loni byla ještě moc divoká a netroufl jsem si. Takže běžky do ruky, košík do pohotovostní polohy a Bekky na vodítko, tak jsme se přesunuli necelý kilometr do výchozího bodu na poli za městem. Bekky oblékla košík, sobě jsem připnul lyže, hůlky do ruky a "Skol !". Vyrazili jsme. To byla jiná píseň. Přede mnou projetá stopa, běžky jely jak po másle a tak Bekky jenom koukala, jak to po tom sněhu dneska bystře utíkám. Ze začátku se sice snažila zakousnout ty vyčuhující věci, které běžely metr přede mnou a zajímavě šustily, ale po důrazném vysvětlení, že to jsou moje lyže, se začala věnovat okolí a revírování okolo mě. Dlužno říci, že občas šlápla do stopy, ale to byla spíše vyjímka, jinak pobíhala okolo mě a tak byl pohyb vpřed pěkně svižný. Okruh, který pěšky zvládám víc jak za hodinu, jsme takhle zrychleně zmákli okolo třičtvrtě hodiny. A to jsme se občas ještě kochali, protože bylo krásně |
|
| slunečno. Příští den jsme ještě přibrali
paničku, aby si taky užila zimní pohody. A tak jsme si běžkovali a kochali se
pohledem na sluncem nasvícené a sněhem zasypané louky a lesy v podhůří
Železných hor. Nikde zatím ani človíčka, jen občas jsme potkali osamělého
běžkaře - Bekky si ho očuchala a běžela dál. Jen párkrát jsem jí musel
okřiknout, byla dotěrná, běžkař zřejmě vyrazil na delší trať a vezl si
svačinu...Ale jinak pohoda a člověčskopsí radost. A pak zase obleva... Další vydatná sněhová nadílka přišla ke konci února. Asi jste ji taky zaznamenali, byla to ta kalmita na dálnici. Chumelilo od čtvrtka odpoledne, přes celý pátek. U nás napadlo minimálně čtyřicet sněhocentimetrů. Všechno bylo krásně chundelaté, jak ve vatě, kouzlo ! A po chumelení mrazík a sluníčko, pohádka ! A zase procházky pěšky i na běžkách a radovánky a válení na sněhu. |
|
Při jedné takové procházce okolo zmiňovaného rybníku Borovčák získala Bekky dalšího psího kamaráda. To se tak brouzdáme závějemi a najednou se u nás něco zametelí a on to pejsek. Proti Bekky tak muší váha, podobou nejblíž asi k srstnatému jezevčíkovi. Malej, ale šikovnej a hlavně do hry a kamarád ! Sundal jsem Bekky košík, aby se mohli lépe vychutnat, mezitím dorazil pejskův pán a z bezejmenného pejska byl rázem Bobeš. Malý Bobeš ! A zase, jak už to Bekky umí - letem světem, tělo na tělíčko. |
| Bobeš se nestačil divit, jakou to má páru ta jeho nová černá kámoška. Ale nenechal si líbit nic ! Když už byla Bekky na ženskou hodně vlezlá, tak jí dal bez pardónu najevo, že takhle ne ! Bekky zarazila, předek dolů, prdelka se špalíčkem nahoru, skok napravo, skok nalevo a už byla ta honěná zase ona. Však oni si to umějí vysvětlit, když se jim do toho moc nemícháme. Je fakt, že Bobeš byl za chvíli dost zchvácený, nevýhoda krátkých nožek v hlubokém sněhu byla znát a ta naše ďáblice mu nedala kousek volného prostoru zadarmo ! Jen před ní získal trochu náskok, hned zapnula |
| forsáž, čtyřmi skoky ho dohnala, pátým ho přeskočila, ve vzduchu se přetočila a head to head ho stopla. A zase ujasnění, že jsou kamarádi a obrácení rolí. A potom trochu vydechnutí, ovšem to vydechnutí vypadalo tak, že Bobeš ležel na zádech packama nahoru a Bekky nad ním stála jak ohrádka. A další pobíhačky okolo osy našeho pohybu směrem k městu, kde se naše cesty rozdělili. Ale že si to užili ! Takže malý Bobeš - další kámoš a velká psí radost. |  |
| Když najdeš nového, starého přítele nezahodíš - hned příští neděli jsme vyrazili, dokud bylo krásně sněžno, za kamarádkou Chelsea na Bílek. Přivítání bylo bouřlivé, obě to jsou svéhlavičky a jejich hry jsou raubířské a ňafavé, i když je pravda, že Bekky s výhodou asi patnáctikilové převahy to má poněkud snadnější a po chvíli přetlačování má navrch. A taky je pravda, že Chelsea, na rozdíl od Bekky nemá sníh, zvláště, když je ho tolik, nijak moc v oblibě. Proti podzimní, tohle byl třetinová Chelsea. Bekky se jí snažila rozparádit, chvíli se jí to dařilo, ale bylo evidentní, že Chelsea kontaktní hry tentokrát moc netěší.Za chvíli se ploužila a ani míček jí nepřinutil k rychlému pohybu. Takže tentokrát byla návštěva kratší, ale i tak se alespoň pěkně proběhly v sluncem projiskřeném sněhu. | |
|
|
Takže vidíte, že pokud se zima povede, mám ji rád a dovedu tu parádu vychutnat, i se o tu radost se spřízněnými dušemi podělit. A když jsou těmi spřízněnými dušemi moje člověčí a rotvajleří holka, tak už to vůbec nemá chybu. A co bylo dál a potom ? No, potom zase přišla obleva .. |
|
Narozeniny
Dnes, v neděli 11.2.2001, byla u nás v čp.1039 velká sláva. Nechyběl speciální dortík se speciálními svíčkami, nechyběli gratulanti a samozřejmě nechyběl ani fotograf. Slavily se narozeniny. A kdože to ? No přeci naší Bekky jsou už dva roky !!! Je toto možné ?! Vždyť je to včera, co jsme si ji přivezli jako sedmitýdenní vyjukané štěňátko. |
| Dva roky... Znamenaly pro nás, lidskou část smečky, značný zásah do zaběhnutého každodenního režimu, zásah do plánování volného času, dovolených, znamenaly čtení moudrých knih a postupné poznávání psí dušičky, protože co naplat, knihy jsou knihy a skutečná Bekky je skutečná Bekky. A pro Bekkynku ? Pro Bekkynku bylo všechno nové, všechno zajímavé, k očuchání, k okousání, zvykala si v novém prostředí a postupně se sžívala s novou rodinou. A že to soužití nás, tedy hlavně mě, ze začátku dost bolelo fyzicky i psychicky, kdy na duši seděla nejistota, jestli ta sázka na černou, divokou kuličku byla správná, jestli tenhle závazek zvládnu, to pochopí jen ten, kdo si podobnou situaci prvníčka-páníčka taky prožil. To štěněcí zkoušení kdo z koho, kam až se dá zajít,divoké odmlouvání, krvácivé zkoušení jehliček zubů na všem a na všech, ale |
|
|
i postupné, každodenní a trpělivé posouvání spolužití do patričných mezí, učení prvních povelů. A konečně taky první skutečné mazlení, protože Bekky mrňousek se moc mazlit nechtěla, byl to takový paličáček nerad omezovaný. A následoval první cvičák, zvládání základů výcviku, chození do města mezi lidi, do přírody, společná dovolená s dalšími zvládnutými prvky soužití v člověčím světě. Také poznávání páníčkovské zděné boudy, horempády po schodech, hrom do police v kuchyni, místo z matrace, mlsací klidové úplatky. A zase venkovní procházky spojené s nenápadným opakováním přivolání, všech základních povelů, naučení běhu u kola a hledání psích kamarádů pro společné probíhačky. No, nenudili jsme se. |
| A teď jsou Bekky dva roky. Je to pořád ten černý raplík, kterého je všude plno a který po vypuštění z kotce jak tornádo oběhne všechny strategické body zahrádky, cestou zpátky ke mně ještě stačí cestou sebrat buď pneumatiku nebo petflašku a jen tak mimochodem mě ji omlátí o nohy na znamení radosti ze setkání, ale přeci už se trošku zklidnila, už dovede být i za slečnu ve velké černé večerní a moudře shlížet na svět. |
| Taky už to není pětikilový chlupáček, už je to skoro hotová, čtyřicetidvoukilová ženská s plnoštíhlou atletickou postavou. Na procházkách navolno (s košíkem z ohleduplnosti k nepejskařům, kteří nevědí, že ta černá hmota, co se k nim řítí, se chce jenom zvědavě přesvědčit, zda nemají něco k zakousnutí) už nejsou v podstatě problémy s přivoláním (zajíci, kočičky !), a to ani při hře s jinými psími kamarády, ve sporných případech přibíhá na povel k noze a setrvá u ní po dobu nezbytnou, zkrátka se jí to v té černé medvídkovské palici začíná rovnat. Ale aby nedošlo k omylu, že se z ní stala nějaká buchta, to ne. Stále je v každém okamžiku připravená vyzvat kohokoli ke hře, hlavinku s rošťáckýma očima k zemi, prdelku se skořicovým zrcátkem nahoru a vyrazit za čímkoli a kamkoli, neboť pohyb, pohyb to je Bekky. |
|
|
Jenom si už taky umí vychutnat lenošení v
pelíšku a strááááááášně ráda se mazlinkuje. Udrbat k smrti by se nechala. To
nastavuje černou kebulinku a pěkně za ouškama, pod bradou a zase prdelku nastaví a
pak se parakotoulem převrátí na záda a teď bříško a víc a víc a víc a ještě !
Tak to někdy vypadá, když ji přijdu vysvobodit z kotce, zvlášť teď, v zimě, né v
té, kdy je chladno (to má ráda) a padá rozprašující se bílo, ale v zimě, kdy sice
taky padá bílo, ale mokré, špinavé a studící do tlapek a do kožíšku a venku je
tak nějak lezavo, to mě přivítá povyběhnutím před kotec, s odporem okusí
šlápnutí do mazlavého, studeného mokra ( to se musí vidět, jak opravdu znechuceně
ucukává packama, takové to fuj: bláto !) a vyloženě odcouvá nazpátek do pelíšku,
mazlinkuje se s gumovou opičkou a dožaduje se drbačky a mazličky. To se nedá a ani
nechce odolat. |
| Ano, taková je naše dvouletá Bekky. Na jedné straně hravá rošťanda, ostražitý hlídač toho co je za plotem, na druhé straně vysloveně vítací pes, který každou návštěvu (jsme při tom) hned prolustruje se zaměřením na jídlo a svalením se před nohy vybírá drbací návštěvnickou daň. |
|
|
| A téhleté naší Bekky jsme právě tuto neděli uspořádali v naší lidské boudě malou oslavu jejích narozenin. Přemýšlel jsem, čím bych jí udělal největší radost, ale jenom chvilku. Samozřejmě něco pro zamlsání. |
|
Bekky ráda tvrdý chleba. To vždycky, když ji tak dvakrát, třikrát za týden bereme po večeři na společné sledování televize, dostane na uvítanou na svém místečku, na matraci u topení, jeden dva krajíčky. Jen pro doplnění - k udržení v klidu pak slouží ta největší žvýkací kost z buvolí kůže, za občasného podrbání - usíná jen výjímečně, je furt ve střehu, a když už se uloží k jakémus takémus spánku, tak vždy na strategickém místě na dlažbě před dveřmi do spíže. |
| Takže tvrdý chleba, ale to moc slavnostně nevypadá. Což takhle svíčky z nožiček párků ? A plamínky z tvrdého sýra ? To je nápad ! Že jsem hračička ? (říká panička) Jsem, no a co, jen když to potěší ! A jak jsem řekl, tak udělal a vyrobil. A pak už jsem došel pro oslavenkyni, chvíli jsme ji aklimatizovali do částečného klidu dvěma krajíčky chleba a poté už následovalo slavnostní fotografování v obýváku s dortíkem (ty oči, když jsem jí říkal nesmíš!), přesun do kuchyně na místo, sedni-nesmíš-fotka-všechno nejlepší a vezmi ! To byla jízda ! Párečky sice mizely pomaleji než jsme čekali, měla je prvně v životě taklhle pěkně vcelku, ale osmělení trvalo okamrk a pak už to byl koncert pro mlsný jazýček a ostré kousání. Tvrdý korpus dortíku odolával o poznání déle, |
|
| aby nakonec i on, včetně všech drobečků
skončil v Bekkynčiném bříšku. A potom drbačka a mazlinkování od páníčka,
paničky, člověčího bráchy Míši a vůbec pohoda a žůžo príma lenošení až do
sladkého polospánku. Pěkně jsme si to všichni užili a moc se nám to líbilo. Takže ještě jednou, Bekky, všechno nejlepší, pevné zdravíčko a stále neutuchající energii ! |
Zpět na hlavní stránku Chotěbořského Couriera * Zpět na stránku CHnet
