Jo vidíte, vojenský přehlídky. To jsem vám vykládal, že tady kdysi pochodovali po náměstí vojáci parádémarše? Ne? No tak to vám musím povědět, pane. Protože se k tomu váže jedna krásná příhoda, co se hned tak někde nestane.

Už to bude určitě přes dvacet let. Tenkrát bylo zvykem každej rok při oslavách Leninovy říjnový revoluce, tý co byla v listopadu, pořádat tady slavnostní vojenskou přehlídku, takovou parádu spojenou s vojenskou přísahou. My tu máme totiž vojenskou posádku, v Bílku kousek odtud v lese, to už není vojenský tajemství, tak vám to můžu klidně říct. Vyprávěl mi jeden kamarád co dělá do počítačů, že posádka Chotěboř Bílek byla před léty dokonce v jedný počítačový hře, co se v ní jakoby lítá stíhačkou, jako jeden z možnejch cílů pro americkou ef osmnáctku, tak to už holt museli vodtajnit i kdyby nechtěli. Nehledě na to, že z družic si amerikáni přečetli i jména psů na psích boudách, co tam mají na posádce, tak proč to utajovat, žejo.

Vojáci sem tenkrát přicházeli prvního září nebo října, už nevím,  ze všech koutů Československa, jak bylo zvykem, pokud možno co nejvíc zdaleka. No vono to zas nebylo tak špatný pane, docházelo aspoň k míchání obyvatelstva a i vojáčci ze Slovenska sem přinášeli čerstvej vítr a nejeden se tu oženil a dětičky pak měly hned pár novejch genů v krvi. Dneska si nejdřív každej zařizuje, aby měl kluka na vojně co nejblíž, to je na Bílku, a to byste koukal, kolik mejch kamarádů si pak stěžuje, že je kluk věčně doma a musejí ho furt místo armády živit a vysolit nějakou tu stovku na pívo a na benzín, protože považte pane, některý ty kluci jezděj na vojnu autem! Nikdo už nepotřebuje, aby mu umírala každej měsíc babička, aby dostal vopušťák, dneska si proleze dírou, sedne do svýho auta a za chvilku je doma u maminky. Ale slyšel jsem, že už jich bylo pár zavřenejch, takovejch co utekli domů, protože tam mají přísnýho náčelníka, plukovník to je, občas zaskočí taky na plzeňský a je s ním legrace, ale na vojně nezná bráchu.

Každej rok jsem se tenkrát chodil dívat, jak nacvičujou na přehlídku, vždycky pár dní předem v noci, když už vodjely autobusy s odpolední směnou. Pochodovali támhle na place před tím dneska už zchátralým hotelem Vysočina a měli naproti na chodníku postavenou parádní tribunku, odkud tomu všemu velel nějakej ten vojenskej pán. Byla to zajímavá podívaná, protože čerství a vykulený vojáčci ještě moc neuměli parádně pochodovat a jejich velitel se vždycky krásně rozčiloval, řval na ně všechnymožný povely, oni tím jenom zbbli ještě víc a zmatek byl ještě větší, no byla to pokaždé pane veliká kůlna.

A protože s odjezdem autobusů, co maj zastávky kolem náměstí, se zavíraly taky místní hospody, bylo tam čumilů pokaždý dost. Támhle vpravo, co dneska stojí ten velikej barevnej barák s lékárnou v přízemí, tak tam stál pane Sokol. Tělocvična né, Sokol byla hospoda, kterou tu zřídil někdy ve dvacátejch létech nějakej pán, co se jmenoval Sokol, tak se tam říkalo U Sokola a zůstalo to tak, dokud nebyl pak ten barák někdy před desíti léty zbouranej. A do týhle hospody chodil na pívečko nějakej Tonda, říkali mu Autobus protože jezdil s autobusem a byl taky tak velikej, a když neměl druhej den jízdu, stavil se večer jak šel z garáží na nějaký to pívo a občas panáčkama to zazdili, to víte jak to chodí po hospodách, žejo. On je to takovej velikánskej chlap, pravej autobusák, sotva se na sedadlo řidiče vešel. I v hospodě pod ním praskala židle, ale byl pro každou srandu pane a byla s nim vždycky legrace.

Tak tenhle Tonda Autobus jednou zrovna když vojáčci cvičili pochodéém vchod a zastavit stáát, popíjel s kamarády U Sokola a jak se občas stane, vypil dost na dobrou náladu, takže když hostinská inkasovala u stolů, byl v dobrým rozmaru, poručil naposled ještě jednu rundu a prohlásil, pánové, venku jim tak krásně hrajou do pochodu, že mám úplně chuť tomu velet z tý tribůnky. A chlapi u stolu se smáli a hecovali ho, kdepak Tondo, Autobuse jeden, ty se jen tak vytahuješ! Tonda do sebe vobrátil panáka rumu, bouchnul pěstí do stolu a povídá, a to bych se na to kouk, já vám ukážu, jak se pořádně velí do pochodu, dyť ten voklobák na tribunce to ani neumí a ještě má slabej hlas, že musí řvát do mikrofónu. A už se hrnul ke dveřím a chlapi za ním, zvědaví, co Tonda vyvede.

Venku zrovna hrála vojenská kapela parádemarš a kolona vojáků pochodovala vod hotelu Vysočina k Sokolovi právě kolem tribunky. Čelo toho průvodu už přicházelo k Sokolovi, když se Tonda jen tak jakoby nic postavil na chodníku před Sokolem a zařval, co mu síly stačily, Zastavit - stát, ráz dva!

Že měl pane nejen sílu, ale i hlas jako bejk, nepotřeboval žádnej mikrofon a bylo to slyšet po celým náměstí. Vojáci poslušně zastavili, a nebylo to zrovna předpisový zastavení, pár se jich tam zamotalo, tak Tonda zařval znovu: To má bejt zastavení, krucinál, znovu pochodéém vchod, vojáci se dali do pochodu a po pár metrech Tonda znovu: Zastavit stáát, raz dva! Vojáci zastavili.

To už se ten voklobák na tribunce vzpamatoval z šoku a zařval, vojsko namůj povéél - pochodém vchod!, a vojsko se dalo do pochodu. Muzikanti v kapele poznali, že se děje něco nekalýho, tak nehráli a bylo slyšet jen cvakání podpatků po dláždění. Tonda chvilku počkal a zařval znovu hlasem třikrát silnějším než zesilovač na tribunce: Zastavit -stát!, a vojáci zastavili. Čeléém vzad, zařval Tonda jak Ilja Muromec a Slavík Loupežník dohromady, vojáci se poslušně otočili a Tonda nato, pochodém vchod!, a vojáci pochodovali v obráceném pořadí kolem tribunky s voklobákem zpátky k Vysočině. Oficír na tribunce byl z toho znovu v šoku, ale vzpamatoval se, něco řekl svýmu pobočníkovi a ten se rozběhl mezi vojáky přes ulici směrem k Tondovi. Tonda to uviděl a zakličkoval tak, že se daleko minuli a Tonda se ocitl skoro u tribunky. Tam se otočil, zařval zastavit stáát!, otočil se na kapelníka a houknul na něj, tak sakra hrajte, na vojáky pochodéém vchod, ti se dali do pochodu, některý už pochopili, že se činí nějaká kulišárna. Velící oficír znovu zařval zastavit stáát, ale hudba už hrála, takže některý vojáci pochodovali a jiný zastavili, ty za nima do nich vráželi, a začínal zmatek.

Oficírův pobočník běžel zpátky k tribunce, aby Tondu odchytil, ale ten zas přeběhl v motanici mezi vojáky na druhou stranu, tam se postavil, zařval zastavit stáát, teď poslechli všichni vojáci, takže Tonda zařval vojsko pozór! a pochodém vchod, a vojsko se dalo znovu do pohybu.

Krucifix, zastavte někdo toho vola, křičel oficír z tribunky a na pobočníka, kterej chtěl znovu běžet přes ulici, poručíku, ke mně! Pobočník se poslušně vrátil, oficír mu něco říkal a ukazoval směrem ke strážnici SNB a pobočník tam odběhl. Oficír znovu zařval vojskó, na můj povél, zastavit stát!, vojsko poslušně zastavilo a hudba přestala hrát.

Oficír zařval tentokrát na Tondu: Soudruhu, jak si dovolujete rušit nácvik, okamžitě ke mně! Vojáci šli do pohovu, i když k tomu neměli příkaz, a sledovali, jak Tonda jde pomalu pod tribunku, když se před tím ujistil, že pobočník ke strážnici ještě nedoběhl. Žádám vás, abyste nerušil výcvik vojska, zařval oficír, okamžitě opusťte prostor nácviku! Tonda se postavil do vzornýho pozoru, zasalutoval, zařval provedu, předpisově vystřihnul čelem vzad a pochodoval zpátky na chodník parádním krokem, kterej by mu mohli vojáci závidět. Vojska pozór, zavelel oficír, pochodém vchod!, a armáda se zase dala do pohybu. Tonda už dopochodoval na protější chodník, otočil se a zařval zastavit stáát!, někteří vojáci poslechli, měli z toho kůlnu, jiní pochodovali, zastavit stát!, zařval oficír a sbíhal z tribunky dolů už dočista s pěnou u huby a sahal po pistoli, Tonda bleskurychle, že by to do něj člověk neřek, mizel ve tmě v uličce za trafikou, takže oficír, když to viděl, vracel se zpátky mezi stojícím vojskem a nahlas klel jako kdyby nikdy nebyl velitel lidový armády, ale nějakej krobián z cizinecký legie. To už přicházel pobočník s esenbákem, chvíli se radili, ale pak oficír mávnul rukou a začal znovu velet.

Ten večer trval nácvik dlouho, pane, vojska měla rozklíženou morálku, nohy se jim pletly, dílem že to neuměly a dílem schválně, oficír byl málem nepříčetnej jakej měl vztek, a Tonda? Ten uličkama oběhnul náměstí a přišel jakoby nic z druhý strany mezi čumily a kamarády z hospody, sledovali nácvik a dlouho se smáli. Já taky pane, nejvíc když konečně po všech těch čelém vzad ke mně došel konec průvodu. Nezapomenutelnej pohled pane, voni totiž pochodovali podle velikosti, takže úplně na konci šli ty podměrečný vojáčci, který vypadali jak děti omylem navlečený do uniformy, takový sem brali taky, jen aby je nemuseli nechat pro podměrečnost doma, protože na Bílku v těch lesích to nevadilo, že má někdo stopadesát centimetrů. A protože pro ně neměli podměrečnou výstroj, byl na ně pohled za všechny prachy. Pod helmou skoro neviděli, kabáty měli až na zem a samopaly se jim pletly do kroku.

Druhej den se to rozneslo po Chotěboři a lidi si šuškali, že nametenej Tonda Autobus velel vojenský parádě, a spousta lidí pak přišla se podívat, když ta přísaha byla, jestli si to náhodou Tonda nezvopakuje, ale ten měl zrovna štreku a jezdil svým autobusem po vesnicích, protože tenkrát pane ještě autobusy jezdily na vesnice i v sobotu. To teprve pozdějc začaly jezdit jen do kostela a do nemocnice a dneska už přestaly jezdit úplně, takže je v sobotu chotěbořský náměstí jak vymetený.

Ale řekněte mi pane, slyšel jste někdy něco takovýho, že vojenská přehlídka měla dva velitele? Jó pane, Chotěboř, to je rezervace!

Tady vpravo stála hospoda U Sokola. Vojáci pochodovali od hotelu Vysočina zcela vzadu, tribunka byla na chodníku vlevo mimo obraz.

Příště: vyprávění sedmé - Jak generální tajemník trhal bejky a udržoval stádo