Bydlel tady před dvaceti lety - ježiši, to je už dvacet let, ono nám to pane opravdu odsejpá, co? - jeden takovej fajn kluk, říkali mu Koňar. S koněm to nemělo nic společnýho, až na to, že hrál vášnivě fotbal a hokej, tyhle hry se pane musejí hrát s vášní, jinak by za nic nestály, však taky tehdy fotbal i hokej pane, to bylo v Chotěboři něco, no a při tom fotbalu a hokeji se nemazlil s protihráčema a často jim, kluk jeden tvrdej, v tom zaujetí dával koňary, teda jako rány jak když vás kopne kůň. Já nejsem zrovna moc sportovec, takže jsem slovo koňar neznal a dlouho jsem si myslel, že je to od jeho jména, on se jmenoval nějak jako Nakonečný nebo tak nějak.

Koňar je chlápek podle mýho gusta pane, takový jsem měl dycky v oblibě. Uměl vzít za práci, když bylo potřeba, když nebylo, tak nedělal, vlastně dělal, ale srandu pane, teda legraci. On se s tím narodil, určitě když chodil do školy musel mít jeden průšvih za druhým protože učitelky srandu neuznávaj a učitelů bylo vždycky jen pomálu. On měl k tomu i řečový vybavení pane, slovník takovej zvláštní, jak promluvil, tak se všichni okolo hned smáli, protože uměl vyprávět a dělal si srandu i z toho, na co by si jinej netroufl. Dneska se tomu říká v televizi bavič, žejo.

Takže si dělal tenkrát i srandu z těch papalášů, všude jich bylo okolo dost. Pamatuju, že jednou se proslavil, když jeho soudruh ředitel, on dělal tenkrát na Státním statku, slavil padesátiny. Celá závodní jídelna byla plná zaměstnanců a vpředu stál soudruh ředitel a přijímal gratulace. Byla tam furt taková velká fronta čekatelů na uctivé blahopřání a soudruh ředitel, že se chtěl ukázat, každému gratulantovi nalil panáka. Když Koňar vystál frontu, poklepal náčelníkovi rukou a hodil do sebe panáka, vrátil se ke stolu a prohlásil: Kluci, já si tam dojdu eště jednou, kořalička je výtečné chuti. Tak si stoupnul na konec fronty znovu a těch deset minutek počkal, než na něj dojde řada, a že je to chytrej kluk, gratuloval náčelníkovi úplně jinak než předtím, ten jak byl rozjařenej a dobře naladěnej, připomněl si Koňarovy hokejový a fotbalový úspěchy a nalil mu dvojitýho. Věřte pane, nebo nevěřte, takhle to Koňar zvopakoval šestkrát, než mu na to soudruh ředitel přišel a odmítnul mu zase nalejt.

Tak tenhle chlápek jednou v neděli po obědě seděl s chotěbořskýma vlčákama v hotelu Vysočina, popíjeli Staropramen a přemejšleli, jak strávit odpoledne a někdo povídá, v Malči je diskotéka, co kdybysme se tam koukli. Zavolali dva taxíky, tenkrát to bylo za babku, a nechali se odvízt k malečský hospodě.

To bylo pane v době, kdy široko daleko žádný diskotéky nebyly, to bylo jen ve velkejch městech. To asi proto, že nebyli diskžokejové a vona ta aparatúra nebyla taky zrovna levná a ani k sehnání. Takže v Chotěboři byly jen bály a tancovačky, kde se hrálo furt totéž. Když začali v Malči, to je čtvrthodinka autem, s diskotékama, sjíždělo se to tam s širokýho okolí a holek lačnejch tanečku tam kolem zdí sedávaly tucty.

Že to bylo v neděli odpoledne? No ano, pane, v tý době byly ještě všude v paměti odpolední čaje, to byly takový tancovačky jen pro mládež, a ty se dělávaly v neděli. Proto první diskotéky se dělaly v tu dobu, to teprvá pozdějc se ujala ta dnešní móda, že šestnáctiletý cucáci musej mít diskotéky až večír a za tmy a končí se po půlnoci, protože to pak na ty vožralý neni moc vidět, ani na to, jak vohejbaj holky a dopravní značky.

Proč zrovna v Malči? No to bylo asi tím, že tam je zámek a v tom zámku byla v patře pamětní Riegrova místnost a jiná místnost s Palackýho postelí, tam si občas zámeckýho kastelána nějakej kamarád přived holčinu na pomazlení, a nahoře bylo ještě jedno patro a v něm prázdný místnosti. Kastelán byl šikovnej chlapík, tak hledal, jak by se to využilo. A tenkrát jezdil z Chotěboře do Malče učit do školy nějakej Jirka, počkejte jak se jmenoval, Pochobradskej, ne, Bělohradskej, to taky ne, už to mám, Podehradskej myslim nebo Podhrázskej, no to je jedno žejo, no a on byl v Brodě Havlíčkově v tom jak se tomu říkalo, hifiklubu, to byl pane, musíte to přece pamatovat, svazarmovskej spolek pro lidi, co chtěli poslouchat muziku na lepších strojích než byly doma k dostání a stavěli si sami hifi gramofony a různý zesilovače a podobný serepetičky. Tak tenhle Poděbradskej, vidíte že jsem si nakonec vzpomněl jak se jmenoval, se kamarádil s tím kastelánem a přišel s tím, že tam ten hifiklub udělá koncertní síň s takovou specialitkou, jak se tomu jenom říkalo, aha, kvadrofonie. Pamatujete to pane, to bylo tenkrát takový hnutí, všichni s tím bláznili, vtip byl v tom, že stereo má dvě reprobedny a kvadro mělo bedny čtyři, ty další dvě byly vzadu. Já jsem to tam jednou slyšel pane a vono to bylo fakt jako v nějakym chrámu nebo síni, takovej to házelo zvuk všude okolo. A někdy v sedumdesátym devátym myslim, ty dva napadlo, když už tam mají všelijaký zesilovače a speciální reprobedny, že by se daly dělat diskotéky, aby se něco činilo. Von ten učitelskej měl muziku jako koníčka a měl spoustu pásků a desek. Nějak si vyběhali povolení, to tenkrát asi nebylo jednoduchý, a začali nejdřív v létě na parketě, kterej měli u zámku složenej místní hasiči, a když začalo horší počasí, dělali diskotéky v místní hospodě, kde byl i taneční sál.

Pane, teď vám musím říct, že já v tom taxíku seděl taky! Bylo odpoledne, nebylo co dělat, tak co jen furt cucat to pívo, tak jsem tam jel s nima a všecko viděl. Když jsme se vyhrnuli z těch dvou taxíků do průjezdu tý hospody, kde byly schody nahoru na dvůr, ze kterýho se vcházelo do sálu přímo, aby se nemuselo přes samotnou hospodu, šel Koňar jako poslední, a když jsem se nahoře u těch dveří ohlídnul, viděl jsem, jak se shýbá pro jednu slepici, co jich tam chodilo celý hejno po dvoře.

Jasně že jsme všichni táhli nejdřív k výčepu, kterej byl takhle vpravo, abysme si dali po pivku a pak šli vokouknout holky v sále. Najednou jsem uviděl Koňara, hrnul se k pultu, slepici měl posazenou na levý ruce, kterou měl ohnutou na prsa a volal: Mně jedno pívo a slečně dvojku bílýho! No tím začala pane obrovská hlína, obsluha chvíli koukala než se vzpamatovala, všichni se chlámali, slepice čuměla na Koňara jak do sebe leje točený, a když dopil, řekl zase nahlas: Slečno, dovolim si vám nabídnout kapku dobrýho bílýho, a omočil jí zobák ve sklenici. Slepice se kupodivu napila a asi jí to zachutnalo, protože Koňar jen držel pravou rukou sklenici, levou slepici a ona si upíjela jakoby nic. Ten slepičí nápadník občas položil víno na pult a dal si pívo nebo panáka a zase se věnoval slečně. Ta z toho začala bejt rozjařená a Koňar volal: Klucí už začíná bejt povolná, to si užiju! Ale nejdřív si pudeme slečno skočit, žejo. A my jsme stáli okolo a měli z toho velkou srandu, to bylo něco jinýho, než sedět ve Vysočině a cucat pívo, takže když Koňar vplul na sál tanečním krokem se slepicí na levý ruce, hrnuli jsme se všichni za ním a vůbec nekoukali na holky, jaký tam seděj nevytížený, ale na Koňara a slepici.

Když to diskžokej Jirka uviděl, stáhnul muziku a hned zareagoval: Přátelé, teď vítám kamarády z Chotěboře na naší diskotéce a hlavně vzácného hosta Koňara, který přišel i se slečnou. Koňare, co ti mám zahrát na sólo? A Koňar na něj přes celej sál: Jiříku, to je jasný, hoď tam Kuřáky! Pamatujete pane na Kuřáky? Ne, to nebyla skupina, to byla písnička, kterou kdysi hráli Dýp Párplové a jmenovala se Kouř na vodě, my jsme jí říkali Kuřáci. Nojo, vy jste spíš na dechovku, tak to neznáte, ale my pane, my jsme tady v chotěbořský rezervaci měli první bigbít Vampire už když začal hrát Olympic a na začátku sedumdesátejch tady byla fantastická kapela Atlantik a ta válela Kuřáky na každý tancovačce několikrát, stejně jako Dítě času nebo od Uriášů Černou pani. Takže diskžokej Jirka měl tyhle písničky pohotově, protože lidi to často chtěli a žádali.

Jak začaly ty první slavný tóny, já vám to pane zanotuju, tam tam tam, tam tadá tam, to byla basová kytara pane, lidi začali trsat jako šílený a mezi nima Koňar si přidržoval slečnu ještě pravou rukou, aby mu neupadla a volal na celej sál, pánové, to je slepice, ta se tiskne, to sem eště nezažil, a lidi se chechtali a smáli a diskžokej Jirka se taky chechtal a zase zahrál Koňarovi na přání, až lidi udělali okolo Koňara kruh a tleskali do taktu až Koňar zvolal, už dost, tahle tanečnice, ta mě utahá, nepudeme slečno se vochladit na čerstvej vzduch, ale místo toho šel s ní zase do výčepu a křičel na obsluhu, radši s ní ven nepudu, co kdybych jí vobtáh a vona byla eště nezletilá, a slepice pila, že měla z toho tance žízeň, úplně sama a nikdo ji fakt nenutil, Koňar by přece ani slepici neublížil. Zase se vrátili na sál, tam díky Koňarovu extempóre byla už ta správná atmosféra, lidi trsali jako blázni, nikdo neseděl a Jirka u gramofonu a hifi magneťáku jen smál a zámeckej kastelán u kasy taky. Slepice, že měla toho alkoholu už dost, pak Koňarovi usnula na rameni a ten s ní pyšně vytáčel a volal nahlas, koukejte, tak jsem ji přece utahal a ne vona mě.

Ale jak ta slepice furt spala, už to nebyla ta hlína, a kluci si taky víc všímali těch svejch slepic a muziky, takže Koňar sebral pár kamarádů, sedli do taxíku a odjeli zpátky do Chotěboře, jasně že zase do Vysočiny. Tam jako obvykle se plno vlčáků u Staropramenu nudilo, takže když tam vtrhnul Koňar s partou, já s nima byl taky, nastalo oživení v sále, protože slepice se už vyspala z opice a Koňar volal na vrchního, Mirku honem jedno pívo pro mě a dvojku bílýho pro slečnu, a sranda byla znovu, protože znuděný vlčáci v Malči nebyli a nezažili to. Ale vrchní Mirek byl takovej opatrnej, říkal, hele Koňare, to nemůžeš tady sedět takhle se slepicí, sem je vodit psy zakázáno, natož slepice. Ale dvojku bílýho přinesl, přece aby měl kšeft, a když dobře naladěnej Koňar vypil pár piv a pár panáků, jasně že pár se nerozumí jen dva, žejo, přemluvil Mirek Koňara, aby mu slepici dal do úschovy, že jí dá do šatny a že si může ráno pro ní přijít. Koňar mu dal nejen slečnu do úschovy, ale i kačku dýško, že byl dobře po tom odpoledni naladěnej, a vrchní Mirek se mu jako obvykle, když dostal dýško, ukláněl, že málem narážel čelem do stolu, vlčáci to všechno sledovali a hned bylo veselejc a druhej den se všude po Chotěboři povídalo, jaká to byla sranda ve Vysočině, že tam přišel Koňar se slepicí, ale vůbec nikdo nepovídal o Malči, kde to bylo přece lepší.

Historka tím pane ale ještě nekončí. Mělo to maličkou dohru, když asi po čtrnácti dnech potkal náčelník místního SNB Koňara a povídal mu, Koňare, už jsi u nás dlouho nebyl, zastav se někdy! Koňar, že se s náčelníkem znal z fotbalu, kde byl náčelník ve vejboru a držel nad Koňarem ochrannou ruku když něco proved, takže občas Koňar zašel na služebnu aby zase něco vyřídili a obvykle dostal panáka za ten gól nebo dva, co dal minulou neděli, zašel teda na tu služebnu hned druhej den, jenže náčelník mu dal padesátku pokutu za nepřístojný chování a veřejný pohoršení, a žádnýho panáka. Šel teda Koňar domů smutnej, protože přece žádný veřejný pohoršení nezpůsobil, naopak se lidi pobavili. Víckrát teda už se slepicí do veřejnýho podniku nešel a lidi si s ním užili ještě spoustu jiný legrace, než se oženil do Brodu Havlíčkova a odstěhoval z Chotěboře.

Takže milej pane, já i vy jsme stejně jako každej za život, tancovali s mnoha slepicemi, ale s takovou, co s ní tancoval Koňar, s takovou asi nikdo.

Jó pane, Chotěboř, to je rezervace. Kde jinde by se něco podobnýho mohlo stát?

Koňar po dvaceti letech. Na Chotěboř nezapomíná a často sem přijede za sportem.
Všimněte si, že na stole má tentokrát sodovku (ale to bylo mimořádně po pěkném víkendu).

Příště: vyprávění šesté - Jak byl v Chotěboři poprvé připojen plynový sporák na vodu