PROROCI
část první - Přistání
Za mlhou zvedající se kopce pobřežní,
tam starobylý pahorek mrká na naši loď,
ty měsíce trýzně žíznivé
spadnou s bolestnou tíží a žuchnutím do mělčiny,
vyskakujeme na písek plný zlatavých odlesků . . . líbajíce zemi,
přežehnaje se křížem narychlo,
a pak klesáme v blízkém hájku k prameni,
odháněje místní zvěř,
loky pořádnými hasíme hrdla scvrklá.
Marcus je přítelem,
do hněda poznamenán rodnou Itálií,
nadšeně hledí mi do očí,
zde na úpatí země izraelské
hledat budeme stopy po mé ženě,
jež tvrdohlavě vytýčila sobě cíl,
nechat se ukřižovat pro slávu Kristovu,
pro pravdu, jíž hlásala v Římě,
až caesar poslal jí v místa tato raději,
což s podivem stále je mi lehce,
neb čekal jsem rozkaz,
by otevřela si v páře žíly.
Tak nevyzpytatelný on je člověk,
krutovládce s rukama plnýma krve
a přece umělec hodný poklony,
jakoby zrůdný osud zahrál si s kostkami,
že vládu světovou svěřil jemu.
Petr s klidem nevtíravým
konejší sváry v naší malé komunitě,
on vyslán sem byl jako záštita pohody,
a i nyní, pozorujíc pablesky moře večerního,
září kol něj aura červená,
jak andělskou má tvář,
v dojetí pomyslím si,
vyvolen žehnat zástupům,
skutečný pastýř lidu.
To Marcus je bojovník,
zocelený otrockou dřinou,
z níž vykoupil jsem ho kdysi,
tak stal se caesarovým propuštěncem,
nezapomenu nikdy na hrdá slova jeho,
hledíc na nového pána, povídal,
že s otroctvím konec je,
a kdyby kdokoliv bičem hodlal pobídnout mu tělo,
nalehne nejspíše na meč,
to slyšíc, ujistil jsem,
že přítele raději přál bych si vidět v něm
a on uklidniv se,
poprvé podal mi svou ruku,
to teplo spojilo dva muže v celek,
jakoby med příjemný jeho velkého srdce
přetekl do mých žil a naopak.
Kam vyrazit pouští?
jak nezvolit špatný směr?
k Jeruzalému není to co bys kamenem dohodil,
božské město a má žena,
ach, Tvůrče, chceš to tedy takto?
abychom Tě poznali?
Za nocí budíš mě obavami o mou nejdražší
a ve den bloudím zrakem po nebi a všem cos stvořil,
v senátu šílím,
v semeništi hadích tvorů,
tamten krade,
ten otroky bije,
ten v opilosti páše incesty,
korunou však je caesar sám,
pak večer u Antia,
barvíš oblohu šarlatem
a slunce necháváš se sykotem utopit v oceánu
a delfíny vyskakovat nad hladinu,
i já očarován sbíhám dolů
a vlny objímají mi nohy s šepotem nesrozumitelným.
Avšak teď Messalina je pryč,
bytost milovaná,
hrdostí se zalkla málem, třesouce se,
aby neplivla caesarovi do tváře svojí hořkost
a pak jeho křik podobný oslu hýkání:
"Táhni do Judeje, děvko!
tam Krista svého můžeš následovat nejlépe
i smrtí vyrovnat se jeho bláznovství!"
jen sinalé tváře senátorů, jak vyčichlé víno,
provázely odchod její.
A tak tedy vyznávaje lásku naší,
přeplul jsem moře
a dýchaje asijský vzduch poprvé,
najít se pokusím znovu štěstí,
telepaticky volám jejího ducha,
doufaje, že v nočním snu
setkáme se v astrální dimenzi.
Na rameni cítím znenadání konejšivou ruku Petrovu,
potoky energie - to potřebuji,
kde on ji bere?
hovoří s Bohem více než kdokoliv z nás,
slíbit nemohu mu nic než věrnost,
pohledem děkuji
a jako vždy ptá se proč . . .
Mezitím noc vlády se chápe plně,
oheň praskající zve nás k rozjímání,
zítra vyrazíme vstříc osudu,
hvězdy odhalily svá svůdná stehna
a rosa slabounká zaleskla se na botách,
Petr ve vytržení hledí na Sírius
a Marcus brousí meč stokrát již nabroušený,
vědí o čem přemýšlím
a vsadím se, že vím i o čem oni,
miluji z celého srdce toto magické spojení
a slavík ve stromoví dokresluje
obřad tento duchovní,
až konečně hlavy nám klesnou vypětím okamžiků
a Bůh milostivě tlačí na naše víčka,
zvouce nás na jízdu nekonečnem.
|
