Petr Němec: Neděle

Petr Němec

Neděle

Hotel a zájezdní hostinec Slavia v M. otvírá denně v osm hodin. I v neděli. V den posobotní, když sobota je nejlepší den v týdnu. A sobotní večer a noc jsou nejlepší večer a noc v týdnu.

Okna otevřená do ulice, venkovní dveře zapřené židlí od nejbližšího stolu. Servírky odívají stoly do nových ubrusů, přidávají umyté a odlehčené popelníky, vrchní stojí ve dveřích a vychutnává první nedělní cigaretu.

Úderem osmé vcházíme. V pěti. Pan šofér našeho dálkového autobusu, linky z J. do P., s ním slečna, která první díl cesty seděla na sedačce vedle něho a kouřila s ním, a taky si s ním, díky hluku motoru tajemně, povídala. A také se smála a pohrávala si se svými hustými černými vlasy. Z mého pohledu ty vlasy tvořily téměř rovnostranný trojúhelník. S panem řidičem byli patrně přátelé.

Následoval párek lidí. Krásně se to na ně v autobuse koukalo. Seděli přes uličku, jednu řadu přede mnou. Ona byla o dobré půl hlavy větší a celou cestu spala tak, že opřena o okno měla své dlouhé hohy položeny přes jeho stehna. A ony ty nohy sahaly přes opěradlo a celou uličku. Jako závora. On pečlivě učesaný, oblečený jako ze žurnálu, ji jakoby dobrovolně a statečně nesl tou jízdou autobusem. Tak to nás bylo všech pět.

Ve výčepu s vysokým stropem a jednou stěnou polepenou bankovkami snad všech měn, seděli u časného piva již tři hosté. Jak se tam dostali, to je malou záhadou. Asi nedočkaví štamgasti, dobří známí personálu. Na hotelové hosty rozhodně nevypadali.. Pan řidič se smějící se černovlasou slečnou vzali za svůj stůl nejblíže ke kuchyni. Přisedl jsem si k jednomu ze štamgastů, byl totiž osamělý. Seděl sám a laskal se s druhým pivem tak, že stíral třpytivou rosu a tím odhaloval zlatavý obsah sklenice, jako ženich o svatební noci odhaluje nevěstu. Vypadalo to jako obřad. Odtrhl oči od své milé teprve když odněkud vstoupila další servírka. Vešla asi z kuchyně, protože lokálem proletěla vůně kávy a prvních hotových jídel.

Ona servírka vnesla do naší společnosti závan sexu. Možná to bylo poselství sobotní noci. Statná blondýna, s prsy podepřenými těsnou koženou vestou, v kožené minisukni a tak děrovaných bordelkách na nohou, že do každého jejich oka by se vešlo jedno mé a možná i jedno mého spolucestujícího, majitele brýlí se silnou obroučkou. Odpusť pane nevědoucím. Její postava, uzavřená dobrovolně v těsném krunýři, byla postavou Věstonické Venuše po třiceti letech. Nesla však svoji kůži na trh, kde kupujícími byly nedospalé oči prvních hostů, unyle a neskonale vážně. Jenže na nás bylo tohle denní období ještě příliš lhostejné. A tak se můj spolustolovník vrátil pohledem k svému pivu. Vypadal krásně na padesát a spokojeně.

Pan šofér si dal guláš se šesti, černovláska kávu s rumem a já rum a kávu. Rozhostila se ve mě taková ta nečekaná pohoda. Najednou ve mě bydlela. Jako už několikrát, když jsem tudy cestoval, autobus měl přestávku a hotel Slavia právě otevíral v osm. Nevadilo mi, že tu byl už zase jiný personál. Byl jsem rád, že ten vedle mne se mazlí s pivem, že ti dva u vedlejšího stolu zasvěceně nadávají na místní kopálisty co včera prohráli, že pan řidič provádí svými ústy knedlíky a přitom se vesele baví s černým a rovnostranným trojúhelníkem, a že na pultě stojí zaprášená umělá květina neznámého druhu. A tak ta pohoda byla zase jednou tady. Snad bych jí kousek někomu dal. Třeba té servírce. Aby nemusela vypadat, když nevypadá. Ale asi to nejde. Nebo jsem ji chtěl mít jenom pro sebe. Tu pohodu. V tu chvíli by mne nic a nikdo nenaštvali. A že tu nikdo nekul pikle, nekřičel, netelefonoval, neutíkal a nebrzdil, dal jsem si druhého ruma. Na oslavu pohody.

Pan řidič zaplatil za slečnu, my ostatní za sebe, a nashle. V autobuse vpředu smějící se trojúhelník a přede mnou nohy do uličky. Tak jsem usnul. A zdálo se mi o obrýlené Věstonické Venuši s dlouhýma černýma nohama. Jedla kávu se šesti knedlíky a vesele se smála na vrchního v šílených bordelkách.