Je sobota ráno.Ač mají lidé kalendář otočený na červnový den – je sychravo, mlhavo, chladno – prostě je nejlepší zůstat doma pod peřinou a příjemně lenošit. Dnes to však nejde. Je přece “kolo, mistrák”. Dnes je jedno z atletických zápolení mezi týmy Východočeského kraje.

Sraz u autobusu je v půl sedmé. Přicházím zpravidla jako první. Mlčím, mám zkrabacelé čelo – pomalu kladu nohy před sebe a jakoby oddaluji můj příchod. Co kdybych si to přeci jenom rozmyslel a utekl zpět do postele. Stále by to šlo, zatím jsem nikoho z atletů nepotkal, že bych přeci jen…

“Nazdááár! To je dobře, že jedeš. Potřebujeme dneska sprintery. Pepek si natrhnul sval”. Otočím se, abych pozdravil toho, koho jsem už dávno po hlase poznal. Je pozdě se vracet, teď už to nejde. Jsem srab nebo hrdina, že jedu v takové zimě běhat.

“Nazdar trenére. Abych se nenatrh‘ taky”, a ukazuji prstem nahoru a úmyslně více otevřu ústa, aby se mi zimou “zakouřilo” od pusy.

“Už nejsem nejmladší a včera jsem ty stodvacítky chodil pěkně koženej”.

Namísto nějaké trenérovy slovní odezvy mne začala plácat jeho ruka po ramenou a když už to bylo asi deváté plácnutí, zahleděl se trenér do dáli a tiše pravil: “Pamatuješ, jak si to šel pod padesát, splnils limit, byl to čas, jak bejk a tobě nejvíc vadilo, že ti na světelný tabuli spletli jedno písmenko”.

A oba dva jsme hleděli do dáli a dívali se asi na tu tabuli, až jsme došli k autobusu.

“Dobrý den, ahoj Béďo! Víš, že si Josef natáhnul stehno?”, přivítal nás přicházející atlet.

“Jo, už mi to říkal trenér”, odpověděl jsem na pozdrav.

“A při čem si to vlastně urval?”, nedal pokoj ten atlet, co přišel jako třetí.

“Chodil starty naplno, až to prdlo. Vždyť to znáš, to je hned. Je to smůla, zrovna teď, když je vylaďovačka na republiku!”, a s našpulenou pusou jsem se podíval na oblohu, jestli tam neuvidím kousek modra. Ale raději jsem sáhl do tašky a nasadil si teplou čelenku, protože nějak divně v ulici zafoukalo.

“Dobrej trenére a nazdar hoši, to je dneska kosa! Prej se Pepíno zranil? Já mu furt říkal, že si něco urve, že to přehání. To já to dělám piánko…”. A když jsme mu zrovna odpovídali na pozdrav, tak on – jménem Bohouš – si dával jakoby kouli pod bradu a jemně a ladně pohyboval paží na důkaz, že to v tréninku dělá opravdu zlehýnka. Zapomněl však dodat, že se mu trénovat moc nechce.

A přicházeli další a další atleti. Jako poslední přiklusal Olda (jako vždy) a při vstupu do autobusu – namísto pozdravu – prohodil něco v tom smyslu, že je venku zima a že teplo vypadá jinak. Přitom si nápadně porovnával trenýrky a ponožky, ukazovaje nám, že ještě taková zima není, aby se musel obléci do tepláků. (Ostatní měli tepláky na sobě, někteří i dvoje).

“Jsme tu všichni?!”

“Nejsme, ještě vlajkonosiči!”. A všichni jsme dali své jedno ucho směrem k ulici, kterou vždy přicházeli ti vlajkonosiči a poslouchali. Řidič, již nastartovaný autobus umlčel a i on zbystřil sluch. Ale dal si ucho k okénku, které bylo v opačném směru příchodu našich příznivců.

Poslouchali jsme asi pět minut, když Tonda zařval: “Už troubí!!!” Opravdu – ranní mlhou se ozýval hlas trubky.

“Hurrrááá!!!”, volali jsme všichni atleti, protože bez našich fanynek a fanoušků bylo na závodech smutno. Už je vidíme – hlavně naše fandilky. Jedna z nich drží vlajku v barvách oddílových drezů a mává s ní dokola svého těla. Za ní jde náš trumpetista, který ukořistil svůj hudební nástroj v dobách, kdy zastával na základní škole funkci trubače pionýrské skupiny. Pak kráčí další fanynka. Ta nejásá, je vážná a upřeně směřuje svá čerstvě nalíčená kukadla k oknu autobusu. Hlavou se jí honí otázka – sedí tam, nesedí, říkal přece, že pojede? Náhle mírně zčervená a trochu se usměje. On – je v autobuse a drží jí místo. Vždyť Bohouš by bez ní snad neodjel.

“Jdete poslední, bando! V kolik hodin byl odjezd?!”, to byla palba slov, která vyzněla ke skupině vlajkonosičů směšně. Nikdo se přeci nezlobil a každý byl rád, že jsme všichni pohromadě.

Autobus nastartoval a kompletní tým mohl vyrazit …

Jiří Novotný z Chotěboře