Leylines

Energie, které by mohly tvořit piktogramy v obilí

Leylines

ing. Martin Buben

Ing. Martin Buben (25) pracuje ve Státním ústavu kontroly léčiv v Praze.

Proudy energií, které křižují pod povrchem Země, se dají přirovnat k akupunkturní síti meridiánu a bodu na těle člověka. Jsou základní strukturou energetického těla planety. Některé jsou dlouhé jen několik kilometrů, jiné jsou dlouhé tisíce kilometrů. Některé jsou neuvěřitelné, ale ne nepřirozené rovné. Liší se svou šířkou i intenzitou. Snad pomůže představa tvaru přesýpacích hodin, kdy se nejužší část kryje s povrchem Země, a jakéhosi dvojitého víru, který dodává a předává energii dovnitř i ven z povrchu Země.

Energie, které jsou takto předávány, jsou nejrůznější kvality. Některé korespondují s lidskou zkušeností pocitu, emocí, mentality, ducha. Naši předkové (proutkaři, mistři feng šui, ale i šamané a středověcí stavitelé) dokázali tyto energie a jejich proudy registrovat. Číňané již 4000 let hovoří o "dracích žilách" a nikdy v takových místech nestavěli domy. Staří Římané a gotičtí stavitelé své znalosti těchto anomálií aplikovali na své stavby. Značná část pohádek a mýtu obsahuje zprávy o kamenech, jejich síle a moci, a energii určitých míst atd. Původní středověké názvosloví bylo ovlivněno terminologií různých kultur, takže se zónám říkalo "dráždivé pruhy, iritační pruhy, zářivé pruhy, zemní záření, geopatické dráždění" aj.

Od minulého století se provádí výzkum v Anglii, kde se jim říká "leylines" a kde má dlouhou nepřerušenou tradici také proutkařství (dowsing). Od roku 1927 "pátrači po zónách" dokonce vydávají svůj časopis (Ley Hunter´s Manual). Od 30. let 20. století se zkoumají sídelní místa v Německu, Francii, po 2. světové válce začaly výzkumy v Polsku a SSSR. Dnes veda hovoří o "tektonických poruchách nebo jiných geologických nehomogenitách" a postupně začíná různé anomálie měřit. Geopatogenní zóny i geomagnetická situace jsou módou a jejich vliv např. na výskyt zhoubného bujení a jiných alergií a patologických potíží u lidí i zvírat, na výrobní procesy i chátrání stavebních konstrukcí či dopravní nehodovost je již prokázáno.

Je známo, že např. včely, jejichž úl je nad geopatogenní zónou, vynášejí daleko více, a mravenci si v lese svá kopcovitá obydlí staví s oblibou přímo nad křížením zón. Zatímco kočky negativní zóny, jak se označují zóny člověku dlouhodobě nepříznivé, vyhledávají, naopak psi se jim vyhýbají. Kdysi si podle toho, kde si pes v dome "ustlal", hospodáři umísťovali svou postel. Negativní zóny vyhovují také dubu, bríze, olši a lípě, pozitivní spíše smrku, meruňce.

Senzibilové zjistili, že pozitivně "vyzařují" například i kojenci a děti tak do deseti let, ale i psi a "dobré" obrazy. Dokáží detekovat jak vodu, tak zóny na dálku (stačí jim jen nákres bytu či místa).

Objektivní, tedy vědou uznávaný přístroj, kterým bychom tyto zóny a energetické proudy mohli měřit, zatím neexistuje. Veškeré naše znalosti jsou založeny na biologických reakcích člověka, proutkaře.

Proutkař dokáže detekovat nejen vodu, zóny negativní i pozitivní (tedy lidskému organismu nepříznivé nebo naopak příznivé), podzemní prostory, elektrické kabely, ale také "nehomogenity" na lidském těle, záření stromu, kamenu, skal - svědcí to o tom, že nám schopnost cítit prostor a reagovat i na smysly nepostižitelné energie byla vrozena (jako některým zvířatům).

Proutkaři a senzibilové rozeznávají geopatogenní a pozitivní zóny (geozóny), jejich křížení a tzv. gejzíry. Dále uvádějí, že samotné proudy energií mohou vířivě a spirálovitě rotovat. Intenzita vyzařování zón se mění v průběhu času, nejvyšších hodnot dosahuje mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno, nejnižších hodnot mezi devátou a jedenáctou dopoledne, a mění se i v průbehu měsíce (souvisí zřejmě s fázemi Měsíce). Z některých statistických šetření vyplývá, že "negativní" (rozuměj člověku nepříznivé) zóny pokrývají asi 38% a pozitivní zóny 32% zemského povrchu. Nejčastějším modelátorem negativních zón je podzemní podpovrchová proudící voda (asi 70% podílu).

Angličtí "lovci energetických linií" se již od roku 1977 v rámci dlouhodobého projektu Dragon systematicky pokouší měřit různá posvátná místa a zvláště megalitické kameny, okolo nichž jsou zjištěny vždy zvýšené hodnoty magnetického pole. Při měření tzv. Královského kamene (ve Warwickshire) zjistili nejen významné změny geomagnetického pole, včetně několikrát větších hodnot v proutkařem označených spirálách a prudkých změn hodnot několikrát do roka, ale při měření ultrazvukem se zjistilo, že kámen občas při úsvitu "pulzuje" ve dvouvteřinových intervalech a několikrát do roka (při úplňku a jednou při novoluní) dokonce pulzoval až 3 hodiny. V lednu 1987 kámen najednou z pásu asi uprostřed vydal hodinu a půl po východu slunce signál 37 Hz a o půlnoci ho zopakoval. Této skupině tří kamenů se odedávna říkalo "šeptající rytíři".

Členové české Nadace pro studium a výzkum hraničních jevů podobně v době slunovratu v červnu 1994 měřili menhir u Klobouk poblíž Slaného. Tento 3,5 metru vysoký kámen, "kamenný pastýř", stojící na původním místě, prý mel kdysi kolem sebe stádo menších kamenných "oveček". Pomocí přesných cesiových magnetometrů bylo zjištěno, že kámen nejen že vytváří zápornou magnetickou anomálii (je svým magnetickým polem otočen proti poli zemskému), ale při východu slunce se tato anomálie nevysvětlitelně posunula o jeden metr na východ. Všem účastníkům měření se zdálo, jakoby kámen tepal. Nezávisle na sobě všichni určili stejný rytmus - 56 tepů za minutu. Negativní pocity některých byly vysvětleny nepravidelným srdečním tepem. Že by se jejich srdce snažila napodobit pomalejší tep kamene?

Zóny, pruhy, dračí žíly nejsou jediné energetické linie detekovatelné na povrchu země. Němec dr. E. Hartman a Švýcar dr. Manfred Curry objevili dva druhy mřížových sítí pásmových zón, které jsou dnes podle nich pojmenovány (HA a CU zóny). Ing. Rumler se zónami a tzv. biopolem zabývá dlouhá léta a tvrdí, že toto záření není totožné s elektromagnetickým polem, má výrazné optické vlastnosti (lze ho lomit ve štěrbině, odrážet zrcadlem) a velmi dobře ho charakterizuje taoistická teorie jinu a jangu. Zjistil také, že "září" převážně tvary, nikoliv materiál - proto zdrojem záření je i dutina v zemské kůře, která na základe své geometrie má svůj rezonanční kmitočet. Voda toto záření výrazně pohlcuje - např. námraza na listech stromu se velmi podobá Kirlianove fotografii listu.