Nekázeň vojenských pilotů nad Chotěboří
trvá už léta

Nedivíme se jejich katastrofám, divíme se, že je jich tak málo!

Již před rokem jsme v prvním čísle našeho listu přinesli článek Harry vrčí na piloty z Čáslavi, v němž jsme popsali trable, které má obyvatelstvo Chotěboře s chováním vojenských pilotů z Čáslavi nad naším městem. Tam si také můžete přečíst genezi celé situace a uvidět tehdejší záběry, jako je tento:

Tehdejší článek musíme doplnit o některá další fakta. Následující mapka ukazuje příčinu všech našich trablů: Příletová osa vojenského letiště v Čáslavi začíná (nebo vzletová osa končí) v Chotěboři a na jejím konci je chotěbořské 90 metrů vysoké silo jako orientační bod. Za Chotěboří se pak otvírá rozsáhlý cvičební prostor Žďárských vrchů a Českomoravské vysočiny, který je hojně asi dva roky vojenskými piloty využíván (vyznačeno zeleně), poté, co byli vykázáni z prostoru mezi Chotěboří a Golčovým Jeníkovem, kde cvičili dříve tak vehementně, že rozhořčená obecní zastupitelstva si vynutila společné jednání vojenských činitelů se zástupci obcí Podoubraví. Obce si oddechly, Chotěboř však nikoli, protože leží na hranici výcvikového prostoru a lze tedy přímo nad městem vyvádět věci, o kterých byli zástupci obcí ujištěni, že je piloti dělat nesmějí (a starostové dostali tenkrát "červený telefon", kam měli hlásit případné prohřešky). O tom všem a o tom, jak to dopadlo, si přečtěte v loňském zmiňovaném článku.

Další snímek ukazuje pohled na prostor mezi Chotěboří (vpředu) a Železnými horami (zcela vzadu), do něhož nalétávají piloti po skončení svých výcvikových misí, když už jim dochází palivo. Směr doleva dozadu je na čáslavské letiště, dosti ještě vzdálené. Není tedy divu, že si piloti mnohdy dopřejí trochu oddychu a zůstanou cvičit přímo nad Chotěboří nebo v jejím těsném okolí, a to i při zcela jasném počasí, kdy se nemohou vymlouvat na to, že přes oblačnost neviděli, že jsou nad městem.

V minulých číslech našeho listu jste se mohli dočíst, že nekázeň nad Chotěboří trvá a čas od času si piloti dopřejí vyloženě hazardérské kousky, jako velmi nízké průlety, stoupání s forsáží, střemhlavé útoky nebo divoké honičky, to vše přímo nad městem a mnohdy i nad jeho centrem. Naposledy jsme takové hazardní jednání pozorovali např. 6. května, celé dopoledne se nad centrem města honily dva Migy, což Harryho pán viděl na vlastní oči, ale neměl s sebou foťák. Zato 29. května, kdy se dva Migy přiletěly předvést na dětský den, pořádaný na letišti v Dobkově kousek od Chotěboře, si oba stroje dopřávaly nízké průlety nejen nad letištěm k potěše dítek, ale i nad městem samým k potěše jeho obyvatel, což Harryho pán vyfotografoval a snímek vidíte níže.

Musíme tedy opět zopakovat, že nekázeň pilotů nad Chotěboří trvá. Po pravdě nutno říci, že to nedělají všichni, mnozí letí v pořádku do výcvikového prostoru a stejně v pořádku se vracejí přes okraj Chotěboře, že o nich člověk málem neví. Ale jsou tací, kteří o sobě musí dávat vědět všem a pořádně. Rádi přilétají ve večerních hodinách, aby obyvatelům města ukázali, jak nedobré je večerní sledování televize a pokud možno probudili všechna spící dítka. Rádi se slétají jak ptáci do hnízda před i po 23. hodině večerní, pěkně kolem chotěbořského sila a s motory na plný plyn.

Co máme na mysli, když mluvíme o nekázni? Na zmiňované poradě zástupců obtěžovaných obcí s vojenskými pány to bylo řečeno jasně: piloti nesmějí pod 300 metrů (nízká zóna je vyhrazena sportovním a ultralehkým letadlům, které tu často létají). Piloti nesmějí létat přes město. Nesmějí překračovat rychlost zvuku nad obydlenými místy. Nesmějí provádět střemhlavé nálety na obydlené objekty. Nízko nad městem nesmějí zapínat forsáž.

Co všechno nesmějí a co všechno dělají! My se vůbec nedivíme, že došlo k havárii u Macourova. K něčemu takovému prostě jednou při tomto chování dojít muselo, dříve nebo později, a zaplaťbůh, že to bylo nad Macourovem a Cibotínem a ne nad Chotěboří. Jak by asi vyvedl pilot havarovaného letadla stroj mimo město, kdyby přímo nad městem mu jeho kolega urazil celou ocasní část? Vždyť byl rád, že se stačil katapultovat a to ještě jeho spolukolega v kabině nepřežil.

Při vší úctě k pozůstalým rodinám nemůžeme uvěřit tomu, že se to stalo tak, jak se nám vojenské letectvo snaží namluvit. Jestlipak i ti piloti, co čas od času tak nad Chotěboří vyvádějí, mají přitom své rodiny na mysli? (Když už nemají na mysli rodiny, které bydlí přímo pod jejich zdivočelými letadly!)

Už před rokem jsme napsali, že budeme tuto kauzu sledovat. Platí to i nadále a Harryho pán nyní nosí foťák s sebou stále. A budeme o tom stále psát, dokud to nepřestane. Nebo si budeme muset počkat, až to jednou v Chotěboři dopadně jako v Českých Budějicích, aby byla zjednána náprava?

Harry a jeho pán.