Pravidelní čtenáři vědí, že se nám před časem ozval chotěbořák, dlící nyní dlouhodobě služebně v dalekém Azerbajdžánu. Požádali jsme ho, aby se s námi dělil o zážitky. Přislíbil, že bude občas psát. Prozatím jej nazývejme podle jeho internetového jména fan.tom. Zde jsou jeho maily:
(nové dopisy budeme uvádět vždy nahoře)
Chcete-li fan.toma potěšit krátkým dopisem nebo se ho na něco zeptat, můžete mu psát na adresu
fan.tom@post.cz, on si to v Baku přečte (nepoužívejte česká písmena).

3.4. (Pozn. Harryho pána: před dvěma týdny byl fan.tom nakrátko v Chotěboři, v mailu potvrzuje, že nepasterované plzeňské v Panském domě je vskutku výtečné chuti - nepotkali jsme se ani tam, měl jsem v tu dobu nejvíc práce z celého roku, škoda, tak příště a pozdravuji)

V jednom z prvnich mailu jsem slibil, ze trochu priblizim ctenarum dopravni
situaci a moznosti autodopravy zde v Baku.

Po pravde receno, cloveku zvyklemu na provoz v CR, reseni dopravnich situaci
a s tim souvisejici pristup kontrolnich organu u nas doma, zacina byt trochu
uzko, stane-li se ucastnikem silnicniho provozu v hlavnim meste
Azerbajdzanu.

Cim dele se zde pohybujeme, tim vice se potvrzuje nas prvni dojem, ze
zakladnimi vlastnostmi mistnich ridicu jsou drzost, bezohlednost vuci
chodcum a zasada nerespektovat zakladni pravidla silnicniho provozu. (V tom
poslednim jim mozna krivdim, nestudoval jsem mistni pravidla silnicniho
provozu ani vyhlasku je upravujici). Co se tyka drzosti, budiz, je zde dost
silny provoz a ridic mekkota by se ani nemel sanci v dopravni
spicce do nej zapojit, ovsem zakladni pravidla by se urcite mela respektovat
i v Baku. To plati zvlaste o parkovani, jizde v jizdnich pruzich, odbocovani
a s tim souvisejici pouzivani smerovych svetel, dodrzovani stanovene
rychlosti, zastaveni pred hranici krizovatky, atd., atd..
A jak jsou zde upravena prava chodcu? Zrejme nijak, nebo je stanoveno, ze
proste zadna nemaji. Prejit totiz v dopravni spicce ulici (je jedno
jestli na vyznacenem prechodu nebo mimo nej, vyjde to totiz uplne nastejno)
to se rovna dobrovolnemu pokusu o sebevrazdu. Ani na chodniku
si clovek nemuze bezstarostne vykracovat, nebot parkovani na chodniku nebo
jizda po nem patri k oblibenym trikum mistnich pilotu.

Hlavni tahy a ulice ve meste jsou vetsinou viceproude jednosmerky, ale
malovani jizdnich pruhu, to byly zbytecne vyhozene penize mestske spravy,
protoze do triproudovky, ktera je po obou okrajich oblezena ruzne
zaparkovanymi vozy, namackat 5 vselijak se prolinajicich rad vozidel, neni
pro domaci ridice zadny neprekonatelny problem. Parkovani je zde asi take
omilostneno od vsech prikazu a zakazu. Kazdy parkuje kde chce
a hlavne jak chce, je jedno stoji-li v krizovatce, na prechodu, na chodniku
- proste, nase odtahova sluzba a policie by se z toho nutne museli
zblaznit. A jak se k tomu stavi mistni strazci zakona? Vcelku vstricne,
zejmena pak k zahranicnim ridicum, tem totiz velice casto a radi oznamuji
poruseni pravidel silnicniho provozu. Z  osobnich zkusenosti mohu potvrdit,
ze kazda nase druha jizda skoncila pokutou (to je, panecku, uspesnost,
to by ti nasi vymahaci pokut bledli zavisti) a nutno podotknout, ze s
mistnimi ostrymi hochy se tezko smlouva, zvlaste kdyz svoje argumenty
opiraji o proslule automaty ruske vyroby AK-47, potom muzete byt stokrat
presvedceni o tom, ze jste zadny prestupek neudelali. Tim nas ovsem donutili
k tomu, ze jsme si za prijatelny peniz najali mistniho ridice a prestali tak
podporovat rodinne rozpocty zdejsich policajtu.

Dalsi moznosti jak zde cestovat je vyuzivani mestske hromadne dopravy,  nebo
pouzivat taxisluzbu. MHD - to zde predstavuji autobusy, trolejbusy,
tramvaje a podzemni metro. Autobusu je tu velke mnozstvi, predevsim malych
osobnich mikrobusu od starych Latvii a Mercedesu az po nove
Volkswageny a Fordy a za 500 AZM (asi 4 Kc) vas svezou celou svou urcenou
trasou mestem. Velke autobusy - stare Ikarusy,   
vas pak touto trasou
provezou za dvojnasobek. Velikou vyhodou autobusu je,  ze vam kazdy ridic
zastavi na znameni kdekoliv  a kdykoliv, at uz chcete nastoupit nebo
vystoupit.
Litovat tady clovek musi ridice trolejbusu. Ti totiz vetsinu sve pracovni
doby travi nahazovanim spadlych troleji. Povrch vozovek je tu znacne nerovny
a zvlaste pak prejezdy kolejovych svrsku na krizovatkach, ty jsou v
neuveritelnem stavu a znamenaji vetsinou preruseni jizdy a znovunahozeni
spadle troleje, proto take doprava temito zastaralymi typy vozidel patri k
nejpomalejsim.
A jsme u tramvaji. Kdyz jsem spatril prvni exemplar, vzpomnel jsem si na
ucebnici dejepisu. To, co se asi 50-ti kilometrovou rychlosti za silneho
rachotu hrnulo proti nam stredem ulice, totiz vzdalene pripominalo valecne
vozy husitskych bojovniku krizene s tramvajemi, ktere muzeme videt
na dokumentarnich snimcich CT z 30-tych ci 40-tych let. Nebyt toho, ze se to
pohybovalo po kolejich, asi bych to zdalky stezi povazoval za tramvaj.Neco
tak zbedovaneho, pomackaneho, rezateho, zoufale zaplatovaneho, ale presto se
pohybujiciho a prepravujiciho lidske bytosti jsem videl
poprve v zivote. Musim priznat, ze zde jezdi i nekolik mladsich sestricek
teto starenky, ale nam se proste poprve podarilo natrefit prave tuto.
Cestovani metrem nemohu hodnotit, nenasel jsem totiz odvahu jizdu absolvovat
po zkusenostech jednoho kolegy, ktery osobni zazitek zhodnotil
takto: "Masa lidi me vtlacila do vagonu, vyplivlo me to o dve stanice dal
nez jsem potreboval, prisel jsem o knoflik na saku a par drobnych bankovek
z kapsy. Na zpatecni cestu jsem vzal taxi."
Vozidel s oznacenim taxi je zde spousta. Ridici, kteri pracuji pro jeste
statni podnik Taxisluzba, jezdi vetsinou v starsich typech Dacii zlute
barvy,
ostatni vozidla vsech moznych znacek s oznacenim taxi patri soukromnikum, z
nichz mnozi zadnou licenci ani nevlastni a take pred nimi varoval
mistni tisk. Zatim jsme zadne spatne zkusenosti se soukromymi taxikari
neudelali a doufam, ze to tak take zustane. Doprava taxikem je zde   urcite
nejrychlejsi zpusob cestovani, zvlaste naznacite-li ridici, ze spechate.
Vetsina jich je hrda na sve vozy a sve ridicske umeni a radi se predvadi.
Muzete si byt jisti, ze behem jizdy ziskate dost silnych zazitku a
roztresenou rukou predate soferovi pozadovany obnos. Ten cini za kratsi
jizdu
mestem 10.000 AZM (asi 80 Kc), za delsi jizdu zhruba od tri kilometru vyse a
v noci chteji dvojnasobek. Taxametry zde jeste nezavedli, stejne jako
nejake vyznaceni zakladni sazby za 1 km. Je videt, ze doma mame zavedeno
spoustu zbytecnych veci, a kolik nasich radnich ma z toho zamotanou
sisku.
Technicky stav vozidel je pry zde kontrolovan kazdy rok, ale nektere
exemplare uz mely byt davno vystavovany v technickem muzeu, ci dlouha leta
odpocivat na vrakovistich, (ony tam uz mozna dlouha leta odpocivaly, ale pak
je mistni STK  asi znovu uznaly za provozuschopne - at zije korupce).
Samozrejme, ze zde jezdi spousta vozu renomovanych znacek, at uz vyroby
evropske, asijske nebo americke. Mistni obyvatele vsak pochopitelne
nejcasteji pouzivaji ruska auta Lada, Volha a Moskvic a velke oblibe se zde
tesi starsi typy mercedesu. Ceny PHM jsou proti nasim asi polovicni,
nafta kolem 7 Kc, benzin stoji podle oktanu od 12 do 14 Kc.

Jednu vec maji ovsem vsechny automobily v Baku spolecnou a to je nas druhy
zakladni poznatek ze zdejsi autodopravy. Nejdulezitejsi soucasti
automobilu azerbajdzanskeho ridice, ktera ma prednost pred vsemi pro nas
nezbytnymi soucastmi, je funkcni klakson. Ovsem ne nejake obycejne
troubitko, to proste musi mit uroven a vykon, aby vsichni ostatni bledli
zavisti. To, co je ve zdejsich ulicich slyset, je smesice vsech moznych
druhu
fanfar, siren a houkacek ruzne hlasitosti i zvukoveho rozsahu. A tak,
vyleka-li Vas  jdouciho po chodniku, za vami zvuk hasicske poplachove
sireny,
nebo podtlakova houkacka tezkeho nakladniho vozu, ci hlasite cinkani
tramvaje, je to jenom mistni borec v otlucenem ziguliku, ktery vas
upozornuje,
abyste pridali do kroku, nebot prave zde on chce parkovat sveho milacka.
Zduraznuji, ze tuto soucast vybaveni vozidla pouzivaji zdejsi ridici nejenom
jako nezbytne zvukove vystrazne znameni, ale nekteri tim nahrazuji funkci
smerovek, houkaji kdyz odbocuji, vyjizdi od okraje vozovky, pri couvani,
kdyz se na posledni chvili riti do krizovatky, samozrejme v castych
dopravnich zacpach a nekteri ji proste pouzivaji jako upozorneni vsem
ostatnim
ucastnikum provozu, ze ONI jedou.
Klakson je proste Alfou i Omegou silnicni dopravy v hlavnim meste
Azerbajdzanu - Baku.
Allahu, zachovej mi zdravy rozum a pevne nervy! Predem dekuji.
Pozdrav posila  fan.tom

7.3.

Jedenáctiletý šampion v šachu dobývá svět.                      
Anar Aliyev, Baku Sun, 22. ledna 1999,

Krátce po svých třetích narozeninách dostal  Teymur Radjapov, malý chlapec z Baku, hlavního města Azerbajdžánu, od svých rodičů poprvé šachovnici a figurky. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že Teymur je, bez nadsázky, „zázračným dítětem“.

Sotva pár týdnů stačilo a Teymur vyhrával nad dětmi o několik let staršími. Velmi dobré dospělé hráče porážel po několika měsících.

Ve svých čtyřech letech se stal žákem šachové školy a začal se účastnit závodů. V pěti letech upoutal pozornost  šachových mistrů, když obsadil třetí místo v přeboru hlavního města Baku.

V současné době jedenáctiletý Teymur cestuje křížem krážem republikami bývalého Sovětského svazu a Evropy a dobývá pozoruhodná vítězství ve stále náročnějších soutěžích. Stále je však malým chlapcem.

„Šachy jsou mým největším koníčkem“, říká, „ale moc rád si zahraji také fotbal se svými kamarády“.
Příležitostí k tomu však mnoho nemá. Jeho cestovní plán je doslova nabitý a dlouhé hodiny mu zabere práce s dvěma profesionálními šachovými trenéry. Školu nahrazují  soukromí učitelé. Teymur si nestěžuje. Miluje každou minutu strávenou za šachovnicí.

„Mým nejvyšším cílem je vrátit královskou korunu světového šachu zpět k nám, do Azerbajdžánu“, říká Teymur, a zřejmě to myslí vážně.

Stejně jako mnohé bývalé sovětské republiky,   má i Azerbajdžán   hluboce zakořeněnou tradici hry v šachy. Na prvém místě v řadě velmistrů pocházejících z této země na břehu Kaspického moře je nepochybně bývalý světový šampion Garry Kasparov, rovněž pocházející z Baku. Teymur je horkým kandidátem na jeho místo.

Svou první velkou mezinárodní cenu získal v roce 1993, když ve svých šesti letech zvítězil v soutěži pro děti do deseti let, která se konala v České republice.

„Stále si pamatuji den svého vítězství, kdy jsem stál na nejvyšším stupni a hudba hrála státní hymnu Azerbajdžánu“, vzpomíná malý šampion.

Další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Vítězství v dětských mezinárodních soutěžích v Litvě a v Německu, pak první místo v evropském šampionátu hráčů do deseti let, konaném v roce 1996 na Slovensku. Ve stejném roce obsadil talentovaný Teymur  třetí místo na juniorském mistrovství světa ve Španělsku. O rok později na stejné soutěži konané ve Francii postoupil na druhé místo. V roce 1988 se světový šampionát juniorů konal opět ve Španělsku. Teymur zvítězil. A počátkem letošního roku si jako novoroční dárek nadělil vítězství v Evropské soutěži hráčů do šestnácti let, konané v Moskvě. Teď již  zbývají jen dospělí vyzyvatelé.

Před necelými dvěma lety navštívil Azerbajdžán ruský velmistr Anatolij Karpov. V rámci své návštěvy hrál s jedenácti nejlepšími juniorskými hráči. Jediný Teymur nad ním dokázal zvítězit.

Karpov, který velmi zřídka projevuje uznání svým soupeřům, Teymurovi předpověděl, že brzy vstoupí na scénu jako jeden z nejlepších hráčů světa.

16.2.

PŘÍŠERA Z KAVKAZU  -  NE, TOTO SKUTEČNĚ  NENÍ KACHNA !

Tajemství „Lesního muže“ zůstává neobjasněno  
(aneb pořádnou opici lze chytit i jinde než v hospodě)    Z listu Baku Sun 11.2.1999                                                                                                  
Překlad článku od Daniela Vyazemského pořídil fan.tom

LERIK, Tališské pohoří –
Už  po celá  staletí fascinují svět nejrůznější záhady.    Dodnes   zůstávají  nevyřešena   tajemství    lodi polykajícího   Bermudského   trojúhelníku,   bájného  podmořského  města  Atlantidy,  nevysvětlených pozorování UFO i stále unikající hadovité příšery ze skotského jezera Loch Ness. Tady, v  Azerbajdžánu, mají zase Lesního muže.

Podobně jako Bigfoot v Americe nebo Yetti v Himalájích, je Lesní muž mnohdy vyšší než člověk, zjevem připomíná lidoopa a je porostlý dlouhou hnědou srstí. Předpokládá se, že tento tvor žije jak v hustých lesích severního Kavkazu, tak i v Tališském pohoří na jihu Azerbajdžánu, v blízkosti hranice s Íránem. O tomto záhadném lesním stvoření se zde vypráví již nejméně od dvanáctého století, kdy místní básník Nizami Ganjevi napsal poem „Iskender-neme“.

V poemu se vypráví o výpravě Alexandra Velikého. V jedné z epizod Alexandr bojuje proti Rusům, kterým pomáhají vysoká, silná zvířata s dlouhou hnědou srstí. (odtud zřejmě známé „Ivane, Ivane, ty palice medvědí“ –pozn. překl.)

Ale ani v našem století nebyla setkání s lesním mužem ničím neobvyklým. Přestože neexistují zprávy o tom, že by Lesní muž někdy člověku ublížil, setkání s ním každým pořádně otřáslo.

V roce 1947 šel policista, vykonávající službu v Tališských horách, pozdě v noci domů, do Astary. Náhle přímo před něj seskočila se stromu veilká příšera, porostlá hnědou srstí, popadla jej a vláčela do lesa. Po chvilce se k nim přidala druhá, tentokrát  s ženskými znaky. Obludy vydávaly hlasité skřeky a zvědavě se dotýkaly důstojníkovy tváře, oblečení a hlavně lesklých knoflíků.

Policista později vypověděl, že samec začal být žárlivý, když se jej samice začala dotýkat. Samice naproti tomu projevila snahu jej bránit. (...Bůh ví, jak to vlastně bylo, jestli on se nám polda nezapletl s opicí ... –pozn. překl.)

Obludy držely policistu v zajetí celou noc a náhle zmizely až za úsvitu. Podle důstojníka utekly hned poté, co jej napadlo sahnout po pistoli zavěšené na opasku. (Harryho pozn.: To ho napadlo dost pozdě, že?)

Další záznam o setkání je z roku 1950. Osman Osmanov hledal býka ze svého stáda v oblasti severního Kavkazu, když si náhle povšiml příšery, sedící na stromě spadlém přes horskou bystřinu. Osmanov tvrdil, že živočich byl něco mezi člověkem a lidoopem. Byl porostlý hustou srstí, zbarvenou černě i světle. Vzájemně se prohlíželi několik minut, poté Lesní muž skočil do vody a zmizel. Otřesen překvapivým zážitkem, Osman spadl do vody, nachladil se a proležel celý měsíc v posteli.

O deset let později Jamal Latifov, zaměstnanec hydroelektrárny ve vesnici Kish, rovněž v oblasti severního Kavkazu,  dostal za vyučenou, když šel do lesa na dříví. Ve chvíli,kdy zvedl oči od práce, uviděl Latifov chlupatého, člověku podobného tvora, který se blížil přimo k němu. Když se příšera přiblížila na deset metrů, Latifov začal ječet. Neznámý tvor se zastavil a pak zmizel v lese. „Neměl žádné oblečení“,  vzpomíná později Latifov. „ Nebyl moc vysoký, ale měl širokou hruď a záda a silné, svalnaté paže. Tvář mu byla sotva vidět, protože měl dlouhou srst.“ Roztřesen setkáním, rozhodl se Latifov vrátit domů. Za pár minut se však příšera znovu objevila a rozběhla se k němu. Vyděšený Latifov hledal spásu na nejbližším stromě. Lesní muž pobíhal pod stromem skoro dvě hodiny, cenil zuby, mával rukama a před tím, než odešel, demonstroval svou sílu tak, že vyrval i s kořeny strom silnější než mužská paže.

Setkání s tímto tajemným tvorem bylo zaznamenáno mnoho, rok od roku jich však ubývá. Mnozí tvrdí, že Lesní muž vymírá. Možná však, že se jen stáhl hlouběji do hor. Ale pořád tady jsou, ujišťují místní lidé.

„Lidé  tady  u  nás  potkali  různé  příšery,“   řekl  v  roce 1995  Hussein  Ismailov,  rolník  z   malé vesnice Lerik v   Tališských  horách.     Téměř  odříznuta   od   světa ,  je   tato   vesnice  dostupná   pouze   na    koni  nebo  džípem.
„Můj strýc potkal Lesního muže“, říká  Ismailov. „Bohužel, stařík   před  dvěma lety zemřel, ať odpočívá v pokoji.“

P.S. I ty opice mají rozum a koukají odsud zmizet co nejdál ....

7.2.1999

Ahoj Jirko a Harry.
Dvacateho ledna v poslednich letech obyvatele hlavniho mesta Azerbajdzanu Baku nepracuji, deti nejdou do skol, mesto utichne. Tento den je totiz oznacovan jako cerny den v novodobych dejinach Azerbajdzanu a po cely den zde probiha smutecni tryzna za zavrazdene obyvatele Baku, kteri se
stali obetmi radeni vojsk byvaleho Sovetskeho Svazu v lednu l990. To, co se zde v ten den skutecne stalo, je obsahem prilohy a ja prikladam par osobnich prozitku.

Nase skupina nebyla o teto akci nijak predem informovana, a tak prvnim rannim prekvapenim pro nas byly uzavrene obchody a davy lidi proudici jednim smerem k tzv. Staremu mestu. (To je obdoba historickeho centra nasi Prahy. Je to snad jedina celistva cast mesta, ktera je cista, dobre
udrzovana, dokonce i v parcich je zeleny travnik s palmami a okrasnymi drevinami a je zde take mnozstvi historickych budov architektonicky velmi zajimavych. Zde uz je na co koukat a cemu se obdivovat).
Samozrejme, ze me tento stav zaskocil a zacal jsem patrat po pricinach a dalsich informacich. "Zapnete si televizi a uvidite sam." To byly odpovedi na me dotazy. To, co jsem mel pak moznost sledovat na vsech televiznich kanalech, nejenom na statni AZ 1 a AZ  2, v mnohem pripomina
dokumentarni zabery ze srpna 1968 od nas, ovsem v jeste hruzostrasnejsim provedeni. Jednalo se o fotografie a amaterske zabery porizene obyvateli Baku v ulicich mesta primo v dobe vojenskeho zasahu, bezprostredni nasledky tohoto vpadu a zabery z pohrbu obeti, zpracovane do zhruba
hodinoveho dokumentu. Ten byl pak opakovane vysilan v televizi a prolinal se s aktualnimi vstupy ze smutecni tryzny a s rozhovory s primymi ucastniky z rad obyvatelstva. Nema cenu popisovat jednotlive zabery, podobna zverstva jsme meli a mate moznost sledovat i na nasi televizi napr.
z byvale Jugoslavie, ale toto bylo skutecne otresne a deprimujici.
Odpoledne jsem se take vydal k pamatniku, ktery byl pozdeji vybudovan k ucteni pamatky padlych. Nebylo vubec tezke ho najit, protoze tam po cely den proudili desetitisice obyvatel Baku. Samotne pietni misto se rozklada v blizkosti Kaspickeho more na pomerne rozlehlem prostranstvi v
kopcovitem terenu nad Starym mestem. Uz schodiste vedouci k tomuto pohrebisti jsou lemovany rudymi karafiaty, stejne jako vsechny cesticky, zidky a jednotlive hroby, ktere jsou temito kvety primo zasypany. Podobne je vyzdobeno i prostranstvi kolem monumentu pamatniku pripominajicim
stavbu minaretu v nemz pla vecny ohen. Obrovska cislice vytvorena take z techto kvetu pak pripomina pocet dni, ktere uz uplynuly od one tragicke udalosti. Toho dne tam byla cislice 3.287. Jednotlive obeti z 20. ledna 1990 jsou pochovany v rade vedle sebe a nad jejich hroby jsou v zivotni velikosti na lestenych zulovych deskach vyobrazeny jejich tvare s uvedenim jmena, data narozeni a mista nebo nazvu ulice kde byli zabiti.
Pocet techto hrobu vysoko prekracuje stovku. Vsude okolo teto "Zdi nářků" (nebot nevim, jak to jinak nazvat) jsou pochovani vojaci z mistnich obyvatel Baku, kteri prisli o zivot v bojich o Nahorni Karabach s armenskymi a karabasskymi vojsky. I oni maji sve podoby v zivotni velikosti vepsane
do zulovych nahrobku a mrtve oci vsech obeti hledi stejnym smerem ke Kaspickemu mori.
Nevim, kolik tech ostatnich hrobu tam bylo, nedalo se to spocitat, ale urcite tam naslo misto posledniho odpocinku nekolik tisic muzu z drivejsich obyvatel Baku.
Se smisenymi pocity a naladou hodne pod bodem mrazu jsem toto misto opoustel, ale snad to prispeje k tomu, aby clovek lepe a snaze pochopil zdejsi lidi.
Na zaver vecerniho televizniho vysilani pak byla uvedena tato veta: "Primym dusledkem vpadu vojsk sovetske armady a jejich vojenskeho zasahu dne 20. ledna l990 v hlavnim meste Azerbajdzanu Baku bylo 130 mrtvych a vice jak 700 zranenych." Dosti kruta bilance, nemyslite?

Z Baku posila pozdrav fan.tom.

Nasleduje preklad clanku z mistniho deniku The Azeri Times, ktery poridil muj spolupracovnik Lubos (fakturu pry zasle pozdeji... :-)))

Tři Azerbajdžánci o Černém lednu 1990            The Azeri Times, pátek, 15. ledna 1999
     Carles van der Leeuw
     překlad bez jazykové úpravy

Sto, dvěstě, třista, šestset mrtvých, možná tisíc, možná mnohem víc. Byly události z 20 ledna 1990 výsledkem řady pečlivě připravených a řízených provokací, připravených týdny nebo dokonce měsíce předem, nebo to byl prostě jen výsledek celkového stavu anarchie, vládnoucí v rozpadajícím se Sovětském svazu? To, co se stalo před, v průběhu a po tomto osudovém dnu, a kdo se za událostmi skrývá, zůstává skryto za mnoha nejasnostmi. Zvláště když mnozí z těch, kteří byli u moci v době vpádu sovětských vojsk do Baku 20. ledna 1990, stále hrají významnou roli v politice dnešní Ruské federace. O svých vzpomínkách a názorech na osudný dvacátý leden hovoří tři lidé: opoziční lídr Etibar Mamedov, který hrál klíčovou roli v událostech, jež vedly ke vpádu a byl také jediným, kterému se podařilo bezprostředně informovat o tom, co se stalo; novinář Togrul Juvarly; a tajemník Azerbajdžánského institutu pro mír a demokracii, Mustafa Eyubov.

Víte, co je Černý leden?
- Myslím, že nějaká církevní událost.
- Pravděpodobně úmrtí nějaké významné osobnosti.
- Snad to má co dělat s nějakou válkou.
- Výročí objevení nafty.
- Nemám ponětí.

Jak je vidět, jen velmi málo se ví mezi cizinci žijícími v Baku o této devět let staré události, kdy se sovětské tanky valily k hlavnímu městu, vraždíce svou palbou nevinné a náhodné oběti. Následně oficiální zdroje oznámily, že bylo zabito 68 lidí. Mufti Pashazadeh, islámský duchovní vůdce Kavkazu, později uvedl, že pohřbíval více než 250 obětí. A v roce 1993 byl v Gobustánské poušti odkryt hromadný hrob obsahující ostatky více než tisíce dalších, z nichž mnozí zmizeli během měsíců následujících po tragédii.

Intervenci Kremlu v Azerbajdžánu předcházel konflikt v Náhorním Karabachu, probíhající dva roky, který vyústil v krvavé srážky mezi Arménci a Azerbajdžánci, činícími si nároky na toto teritorium.

Všeobecně se dá věřit tomu, že přímým začátkem událostí byly etnické srážky mezi Arménci a Azerbajdžánci v Kirovabadu (nyní známém jako Ganja), které vypukly 12. ledna. Boje ustaly ještě před západem slunce,  ale tím událost neskončila.   Ráno 13. ledna v katastru Kanhalaru přistál vrtulník s jednotkou nelítostných výsadkářů s těžkými zbraněmi, kteří zahájili palbu na vše, co se hnulo. Půl hodiny později zmizeli, ale zpráva o jejich útoku se rychle rozšířila do Baku, snad až příliš rychle na zemi, která není známá tím, že by se v ní informace šířily svobodně. Zprávy o útoku vedly k dalšímu etnickému násilí, ale není jasné, zda tyto nepokoje byly spontánní nebo to byl výsledek pečlivého plánu.

Tajemná jednotka

To, co se stalo v Baku, se nikdy nemělo stát a bylo snadné tomu zabránit, vysvětluje Togrul Juvarly, novinář a šéfredaktor Turan-Energy.Vzpomínám, že jsem byl na párty. Moje přítelkyně, jejíž matka byla Arménka, cestou domů potkala u jejího bytu přátele, kteří ji varovali a informovali o několika útocích na domy Arménců v různých částech města a o tom, že situace se stává velmi nebezpečnou. 

„Následující den, 13. leden, byl šedivý a chladný. Stejně jako předchozího dne, probíhaly na Leninově náměstí, nyní Náměstí svobody, demonstrace. Mehmet Panakhov zde měl projev. Nebylo zde moc lidí a ve vzduchu viselo něco zlověstného. Čas od času někdo vystoupil a zašeptal něco Panakhovi do ucha.“

„Moje přítelkyně chtěla jít domů po páté odpoledne, dovezl jsem ji k bloku domů nedaleko Náměstí svobody. V domech zde žilo poměrně velké množství rodin s arménskými příbuznými, většinou ze smíšených manželství. Vrátil jsem se na náměstí a brzy večer jsem opět přijel k onomu bloku domů.“

„To, co jsem viděl, bylo hrůzné: krev a mrtvá těla všude v okolí, mezi kusy ohořelého nábytku. Lidé mi řekli, že skupina lidí v bílých uniformách vtrhla dovnitř, vyrážela dveře, vraždila lidi na schodech a vytahovala z domů nábytek na hranici. Chtěl bych ještě dodat, že tato tlupa lidí byla viděna po několik dní na různých místech a scénář byl vždy stejně hrůzný.“
„Snažil jsem se upozornit úřady, aby policie obklíčila a chránila inkriminované budovy, ale nic se nestalo. To také vrhá jiné světlo na tyto události: Kdo byli tito lidé? Nebyli to obyčejní chuligáni, ti obvykle nenosí uniformy.  Soudě podle mimořádně násilného a také mimořádně profesionálního jednání při útocích to museli být zločinci, vybraní z žalářů agenty KGB, pravděpodobně výměnou za jejich svobodu, aby iniciovali začátek vzpoury a tím připravili půdu událostem, jež následovaly.“

Národní jednota

Podezření pana Juvarlyho je podpořeno faktem, že více než polovina zavražděných tohoto dne byli Azerbajdžánci. Ani slovo nebylo slyšet od vlády, vedené Abderrhmanem Vezirovem. Od příštího dne nebyly žádné krvavé události zaznamenány, ale shromáždění lidí na Náměstí svobody se rozrostlo do nepřehledných rozměrů.

“Projevy zůstávaly umírněné a dav byl mimořádně disciplinovaný”, vzpomíná opoziční vůdce Etibar Mamedov, který byl tehdy členem Lidové fronty a nyní vede Stranu národní nezávislosti, největší opoziční stranu v parlamentu. “Policie zůstávala v povzdálí a někteří z policistů projevovali sympatie. Už se také šířily informace o možnosti celkového útoku na město. Bezpečnostní síly byly rozděleny. Zatímco některé složky postupovaly jasně proti obyvatelstvu, jiné se snažily poskytnout lidem užitečné informace. Byl jsem jeden z organizátorů demonstraci od 13. ledna. Naše požadavky byly jednoduché: Nezávislost a národní jednota, tím bylo míněno konec ruské podpory Arménců.”

16. ledna svolal Vezirov velmi očekávanou tiskovou koferenci. Juvarly říká:”Jeho projev byl patetický. Byl extrémě nervózní a z úst mu vyšlo jen jedno - jen potřeba  jednoty národa a obvyklé nic neříkající bla bla bla. Nebyl schopen odpovědět na žádný dotaz ohledně toho, co se stalo v minulých dnech ani dát pokyn k tomu, co by se mělo dělat dál.”

Úřady oficiálně varovaly před “chuligány, snazícími se vyvolat občanské nepokoje”, což nevysvětlovalo vůbec nic.

Mamedov uvádí: “18. ledna dosáhl dav počtu čtvrt milionu. Neříkám, že v Baku nebyli žádní chuligáni, ale rozhodně jich nebylo mnoho. Ten den jsem mluvil s Vezirovem a s dnešním ruským předsedou vlády Jevgenijem Primakovem. Měl jsem velmi silný dojem, že Primakov ví o tom, že útok je neodvratný. “

“Primakov nám žekl, že jeho úkolem je dohlédnout na Vezirovův odchod. Vezirov vypadal mírně. Řekl jsem Primakovovi, že když se oba dva spolu objeví na veřejnosti, obnoví to klid a mohou začít jednání. Primakov řekl, že je to dobrý nápad, ale nic se nestalo.”

“Příští den jsem šel na vedení komunistické strany. Vše bylo prázdné s výjimkou Primakova a zástupce tajemníka celosvazové komunistické strany Vladimíra Girenka, kteří mi nebyli schopni říci nic. V kanceláři ÚV jsem našel Viktora Polanička, zástupce tajemníka KS Azerbajdžánu, a velitele sovětských vojsk v Baku generálmajora Sokolova. Ten mi rekl, že vojska na rozkaz zahájí palbu na jakýkoli cíl. Řekl jsem jim, že v osm večer budu mít vystoupení a budu varovat obyvatelstvo.”

“Šel jsem do televize, ale zjistil jsem, že je totálně mimo provoz od čtyř hodin, kdy neznámé komando vyhodilo do povětří vsechny zdroje energie v oblasti. Nebyla dána výstraha ani vyhlášen stav ohrožení.”

Zabiti jak mouchy

“Byl jsem v noci na seismické stanici v Salyanu”, říká Mustafa Eyubov, bývalý tiskový mluvčí armády, který nyní pracuje v Institutu pro mír a demokracii v Baku. “Byl jsem student zeměpisu, ale musel jsem pracovat, abych si vydělal na studia. O půlnoci přijely tanky, ulicí Tbilisi Avenue od centra. Vtrhly sem od Rostova. Za nimi jela nákladní auta s vojáky. Zastavily vedle budov Salyanu a většina tanků i aut byla zaparkována uvnitř. Nikde nebyly vidět ani barikády, ani jiná známka odporu. Ale oni odtahli auta parkující po okraji ulice a stříleli po náhodných kolemjdoucích. Mrtví a ranění všude padali jak mouchy. Bylo to něco, o čem jsme já a mí partneři neměli ani tušení. Telefonní linky byly hluché, ale rádio fungovalo. Měli jsme spojení s celým světem a tak jsme začali vysílat nouzové volání na všech frekvencích.Nevěděli jsme, zda se tím něco změní, ale byl to dobrý pocit, dělat alespoň něco... “.
Zatímco v některých částech města tanky střílely po lidech na ulicích, v bytech a zahájily palbu na veřejné budovy,  shromážděný dav v centru čekal na osudovou hodinu.

“Té noci,” říká Juvarly, “nadešla hodina pravdy pro azerbajdžánský lid. Vzpomínám, že mnozí lidé říkali – oni nezaútočí, nemohou, konec konců jsou to naši lidé. Můj otec sloužil v armádě, já také, teď jsou v ní mé děti. Můj dědeček byl jedním z velmi mála těch, kteří již na začátku prohlásili: “ Rudá armáda přijíždí. Nenechají naživu nikoho, nezůstane tu kámen na kameni.”   Ale on byl svědkem represí při revoltách proti násilné kolektivizaci ve dvacátých a třicátých letech. Všichni ostatní se mýlili: Zatímco před palácem se vojska zdržela otevřené střelby do lidí, do rána každý věděl, že v jiných částech města k tomu došlo. Té noci se Sovětský svaz sám v Azerbajdžánu jednou provždy odepsal.”

Nejhorší zásah utrpěla budova Lidové fronty, bráněná ozbrojeným křídlem hnutí. Mamedov uvádí:
Vojska pálila na budovu, ale nepodařilo se jim vniknout. Utekl jsem zadními dveřmi do sousední Schmidtovy strojírenské továrny.”  Juvarly pokračuje:”Byl jsem blízko místa, kde je dnes prezidentský palác.Najednou se objevil Rahim Ghazirev, bývalý azerbajdžánský ministr obrany a člen Lidové fronty. Se slzami v očích říkal lidem, že budova Lidové fronty je rozstřílena na padrť, Elchibey byl zabit, Panhakov, Mamedov, všichni jsou mrtvi. Ovšem, nebyla to pravda. Jestli tomu sám věřil, nebo jestli už tehdy byl zrádcem, jak se to ukázalo později, je stále hádankou.

Pušky a růže

Časně zrána, pan Eyubov viděl, jak obrněná auta jedou skrz dav několika tisíc lidí u prezidentského paláce, zanechávaje za sebou desítky mrtvých a raněných. Většina lidí uprchla na pobřeží, zatímco asi tisícovka zůstala na prostranství před palácem. “Později odpoledne”, uvádí Juvarly, “byly tanky a vojáci rozmístěni mezi Filharmonií a současnou Západní universitou. Stoupl jsem si na chodník a pozoroval vojáky. Většina z nich byla stěží starší než školní děti, mnozí nadrogovaní, opilí nebo obojí.
Zkoušel jsem s některými mluvit, ale stěží mne slyšeli.

21. se rozšířila zpráva: byly pohřbeny stovky mrtvých. Jako hlava Islámského náboženství v Azerbajdžánu, vydal se Mufti Pashazadeh do sídla vlády, požádat o konkrétní čísla. Našel tam Sokolova, který se na něj obořil, ať táhne zpátky ke svým pohřbům. Eyzbov uvádí: „Oficiálně bylo proklamováno, že vojska byla povolána k ochraně civilního obyvatelstva před řádícími ozbrojenými živly, snažícími se zničit republiku. Ale Vezirov a Primakov zmizeli. V den pohřbu se sešlo několik milionů lidí, snad všichni obyvatelé Baku. Ale nesmyslné komentáře úřadů skončily. Spolu s oběťmi byly pohřbeny i jejich lži. Silnice byly lemovány květinami.“

Zatímco Baku bylo zahaleno smutkem, Etibar Mamedov uprchl do Makhachkala, s cílem pokračovat dál do Moskvy. „Cítil jsem, že zbytek světa klidně nemusel vědět vůbec nic   o tom, co se stalo, což mohlo umožnit Gorbačovovi a jeho kumpánům dát od všeho ruce pryč. V Makhachkala bylo počasí tak špatné, že nebylo možno odletět. Jeli jsme proto do Tbilisi autem. Tam mi Gamshakhurdiovi lidé dali pas a já odletěl do Moskvy. V Domě Azerbajdžánu jsem kontaktoval místní i mezinárodní tisk a vylíčil jim celou situaci. Jejich reakce byla, že mi absolutně nevěřili a já jsem se stal desperátem. Příštího dne jsem navštívil představitele Ruské demokratické strany a setkal jsem se s větším pochopením. Brzy večer mne vyhledal ruský generál a řekl mi, že ruská vojska jsou nyní stahována z Baku a že bych příštího dne mohl vidět Jakovleva a Gorbačova. Za několik hodin poté vnikly do budovy bezpečnostní jednotky a já jsem byl uvězněn. Čekali až do listopadu než mne formálně obvinili z nabádání k nepokojům. Krátce poté mne však soud osvobodil a já se mohl vrátit.

Jak se jim dostat na kobylku
Dva týdny po té, co tanky zmizely z ulic Baku, nový stranický vůdce Ayaz Mutalibov slavnostně přísahal, že objasní pozadí lednových událostí. Ale v Baku agónie ještě zdaleka neskončila. Stále více lidí se stávalo nezvěstnými, mizelo přes noc nebo byli sebráni na cestě. V létě 1993 byl v Gobustánské poušti odkryt hromadný hrob, ukrývající ostatky asi 3000 obětí (???!!!).

Mezitím  přes Mamedovo úsilí informační blokáda týkající se událostí v Baku fungovala perfektně. Žádná ze západních organizací na ochranu lidských práv nepozvedla svůj hlas, tím méně intervenovala za jeho propuštění. Krátce po tiskové konferenci George Bush telefonoval Gorbačovovi a blahopřál mu k tomu, že účinným způsobem zabránil islámské revoluci v Baku.

V současnosti je Černý leden každoročně široce vzpomínán a uctíván, přesto, že mnoho palčivých otazek zůstává nezodpovězeno. Politika dezinformací, započatá Gorbačovem a
jeho generály ve věci Černého ledna pokračuje až do současnosti. Později notorický ruský rebel generál Lebeď, který byl velitelem  praporu v Khatay během útoku a poslal tanky, aby střílely do oken obytných bloků ve městě a v sousedním Montinu, prohlásil ve svém interview pro Moskevské Novosti. „Nikdy jsme nikoho nezastřelili. Nemáme žádné tanky, letectvo nic takového nemá.“ Podle Lebedě, podnět k Černému lednu byl jen takový kanadský žertík.

Další sovětští funkcionáři mají podobný postoj. Mezi nimi i současný ruský premiér Jevgenij Primakov, jeden z hlavních ideových tvůrců krvavé události, který plánuje cestu do Azerbajdžánu v příštím měsíci.

„Doufám, že Primakov nemá odvahu ukázat se tu 20 ledna“ říká Mamedov. „Také doufám, že pokud ano, měl by připustit, že byl v pozadí celé události a měl by se za to omluvit. V současnosti nám uvěznění Pinocheta a snahy o stíhání dalších „řezníků“, majících na svědomí životy mnoha lidí dávají naději. V současnosti zvažujeme různé varianty toho, jak se jim dostat na kobylku.

Konec prekladu clanku.

30.1.1999

Internet v Baku
(Oficialni informace ziskana od mistni poradenske spolecnosti AZUSYSTEMS.)

V Baku je nekolik poskytovatelu, kteri maji mirne rozdilne podminky a ceny. Obecne je cena online casu 3 USD za hodinu. Existuji urcite slevy - predplatite-li si vice casu, je cena levnejsi. Vetsina spolecnosti ma rovnez mesicni poplatek cca 20 USD, tato cena zahrnuje   cca 6 az 7 hodin
online casu zdarma.
Nektere spolecnosti pozaduji registracni poplatek, variabilni podle vaseho predplatneho, jine vyzaduji uhradu za software.
Vyse uvedena poradenska firma doporucuje tyto spolecnosti:

Intrans: Dobre linky, vcelku vykonne modemy, nejstarsi provider v Baku. Online 3 USD za hodinu, 20 USD je mesicni poplatek, 30 USD za registraci, software zdarma.

AzEuroTel: Je telefonni spolecnost, ma dobre internetove linky i modemy. Online 3 USD za hodinu, 20 USD mesicni poplatek, registrace zdarma, SW balik za 30 USD.

Dalsi spolecnosti nemaji tak dobre sluzby, nebo nezajistuji vse, co pozadujete.

Pokud chcete stravit surfovanim hodne casu, je doporucovana firma ArTel. Ceny jsou nizke - 1 USD za hodinu pokud si koupite 100 hodin, 2 USD kdyz si koupite 25 hodin. Ovsem registracni poplatek v tomto pripade je 100 USD.

Tolik k Internetu, vice informaci se mi nepodarilo zjistit take proto, ze se systemem osobne nepracuji, a tak na nektere veci se ani nedokazu kvalifikovane zeptat.

Jeste nekolik informaci, tykajicich se telefonni site a poplatku za jeji pouzivani.

Provozovatelem pevne site, ktera neni digitalizovana, je doposud statni podnik ATS /automatizovany telefonni system/ a uctuje si nasledujici poplatky -

- mistni hovory z pevne linky na pevnou jsou   b e z p l a t n e , existuje pouze rocni pausal za jednotlivou linku ve vysi 5 USD;

- mezimesto v Azerbajdzanu se plati 0,10 USD za 1 minutu

- za pouzivani mobilni site GSM, jejimz provozovatelem je firma AzeAcell, se plati 0,20 USD za minutu /z pevne na mobil, stejne tak i z mobilu   na mobil;

- poplatky do zahranici se lisi stat od statu, ale napr. Ceska republika je za necele 3 USD za minutu, do USA cca 6 USD za minutu.

Zaverem par slov ke stavu telefonnich automatu zde v Baku. Na prvni pohled sice vypadaji dost hruzostrasne, ale kupodivu prevazna cast spolehlive funguje. Jedna se o stare automaty s kruhovym ciselnikem, k jejichz provozu je nutne zakoupit si v mistnich magazinech ci na poste tzv. zetony.
Jeden zeton stoji v prepoctu necely ctvrtdolar a lze jej pouzit pouze na jeden mistni hovor, ovsem po neomezenou dobu!

Posilam pozdrav do Chotebore a vsem ctenarum Couriera. Ahoj, fan.tom.

26.1.1999

Ahoj Jirko a Harry.
Slibil jsem zaslat par informaci, ktere se tykaji mistnich pivnic a restauraci a vypovidaji o kvalite a cenach zde nabizeneho zlataveho moku, vybaveni provozoven a ochote obsluhujiciho personalu.
Hned uvodem musim rici, ze s litosti vzpominame na oblibene hospudky i personal, at uz byly v Chotebori, Praze ci jinde. Zvyk je zelezna kosile a jedinec ani nemusi byt clenem zadne saci divize, aby nemel chut toceneho plzenskeho Prazdroje pevne zakodovanou pod jazykem.
Ceske tocene jsme proste neobjevili, i kdyz jsme teto cinnosti venovali znacnou cast volneho casu. Meli jsme totiz informaci, ze zde existuje pivnice, kde udajne Prazdroj a snad i Gambrinus ci Budvar toci. Usili, ktere jsme s kolegy vynalozili vsak vyznelo temer naprazdno, nebot majitel zminene provozovny nam sdelil, ze ceske pivo skutecne miva, ale jenom v letnim obdobi a ani nevedel, jakou znacku mu budou dovazet. Hotovo, konec. No, nechame se prekvapit a budeme se tesit.
Presto jsme znamky exportu naseho piva preci jen objevili. Ojedinele se zde vyskytla lahvova dvanactka Starobrno, Premium a dokonce jihlavsky Jezek. Bezne je pak zde k dostani ve stancich a obchodnich domech tretinkovy Radegast, ale jenom v plechovkovem baleni. Cenove to pak vypada takto - lahvova dvanactka z Cech v pivnici v prepoctu za 38,- Kc, plechovky zmineneho Radegastu za 15,- Kc ve stancich.
Potom zde existuje siroka nabidka piva vsech ruznych znacek, kvality, cen i baleni od tretinek v lahvich a plechu pres to same s pullitrovym obsahem az po dvoulitrove baleni v umelohmotnych lahvich ruskeho pivovaru. Velke zastoupeni zde maji holandske pivovary Heinecken, Bavarya, Grolsch, anglicky Guinness, turecky Efes Pilsener, nebo ruske ci bulharske pivovary. S cenou je to ruzne podle znacky, baleni, ale predevsim mista nakupu.
Nejlevnejsim byla bulharska Astika v pullitrove plechovce zakoupena v trznici za necelych 14,- Kc, ovsem mizerne chuti a tretinkova Bavarya ci Efes ve skle za 15,- Kc.
Pokud budeme hovorit o cenovych relacich v restauracich ci pubech, pak je nutne sahnout hloubeji do penezenky a to jak dle vehlasnosti ci zatrideni te ktere provozovny, ale i v nekterych pripadech podle "nahleho osviceni mysli" obsluhujiciho personalu /zejmena v pivnicich tzv. nizsich cenovych skupin/, ktery ma nekdy predstavu, ze cizinec je chodici bankomat nebo naprosty idiot. Musim ale priznat, ze se tak deje pouze vyjimecne a ceny podle ceniku jsou vetsinou dodrzovany. Pohybuji
se od 30,- Kc za plechovku tretinky /napr. Efes a Bavarya/ az k 190,- Kc za tocene pivo znacky
Murphys do sklenice o obsahu 0,4 lt v Mozart Cafe Baru. Anglicky Guinness /toceny take 0,4 lt/ je k mani v anglickem ci irskem pubu za 4,5 - 5 USD.
Vzhledem k vydelkum mistnich obyvatel podotykam, ze povetsinou mistni osvezovny zeji prazdnotou a nejcastejsim napojem domorodcu je caj, lepsi podniky pak navstevuji mistni zbohatlici nebo cizinci. Neni se cemu divit,  protoze vydelky jsou zde mizerne a malokdy prekroci hranici 200
USD mesicne /u pracovniku v oblasti sluzeb do 100 USD za mesic/.
Obsluhujici personal je vsak vzdy ochotny s maximalni snahou ziskat staleho zakaznika. Majitele zdejsich restauraci /vetsinou movitejsi turecti obcane/ zamestnavaji velky pocet obsluhujiciho personalu /za velmi nizke odmeny/, ale presto si tito lide zamestnani vazi a k zakaznikum jsou az prepeclive pozorni.
Pokud se tyka moznosti stravovani, najdeme zde speciality mistni kuchyne stejne jako kuchyni mezinarodni, zejmena tureckou, indickou, cinskou, ale i evropskou ci mexickou. Ja jsem si celkem dobre zvykl na tureckou kuchyni /pokud zrovna netvorim neco sam doma/ a na zapiti jsem si
oblibil tmavy turecky Efes Pilsener. Mnoha nabizena jidla vypadaji lepe nez chutnaji, ale to je tim, ze je clovek preci jen jeste zmlsany z domova. Pravdou je, ze knedlo, vepro, zelo, nebo svickovou s brusinkami tady nesezenete, ale zato jsou zde vyborne morske ryby, nebo kureci ci zeleninove pokrmy, jenom by to trochu chtelo dotahnout k dokonalosti korenim.
Mistni specialitou jsou sasliky a tzv. gutab s masovou nebo zeleninovou naplni, kdy se na jednu polovinu placky kruhoviteho tvaru z velmi slabeho testa da masova nabo zeleninova smes, pres ni se prelozi druha polovina placky, okraje se primacknutim spoji a takto vznikly pulkruh se ohriva a zapeka na kulovite plotne. Kaloricky je zdejsi strava chudejsi nez nase, ale aspon se mi lepe beha po schodech /za prosinec jsem sundal 6 kg/ kdyz zrovna nejezdi vytah, coz je zde dosti casto /bydlime v pronajatem byte paneloveho domu v 10. poschodi .../.
Ja vetsinou vyuzivam moznost stravovat se ve firemni jidelne za stalou cenu obeda 19.000 AZ Manat, to je necelych 150,- Kc. V teto cene je obsazena polevka s houskou /3.000 AZM/, hlavni jidlo, kde si podle chuti mohu vybrat ze zhruba 6 - 8 nabizenych masovych ci zeleninovych pokrmu /pokud chci, mohu dostat treba od 3 - 4 jidel kousek/ do hodnoty 12.000 AZM, k tomu misku zeleninoveho salatu za 4.000 AZM.
Jako priloha je zde vyhradne ryze nabo brambory na nekolik zpusobu, vyjimecne testoviny. Na kazdem stole je pak dzban s dobrou vodou, nebo se podava na prani caj ci kava, coz je take v zakladni cene obeda. Ceny v mestskych restauracich nami navstevovaneho stredniho standardu
jsou u hlavnich jidel cca o 20 % vyssi, ale je to opravdu ruzne.
Vybavenim se jednotlive provozovny opet znacne lisi, zalezi predevsim na majiteli objektu, a tak jsou zde nejcastejsimi soukrome podniky, ktere vznikly tim, ze majitel domu vyboural v prizemi jednu nebo dve pricky a ve vznikle mistnosti tak vytvoril posezeni pro nekolik hostu. Ovsem ve
vetsine pripadu jsou zde zejmena toalety v katastrofalnim stavu, a v jakych podminkach pak pripravuji jidla je lepe nepatrat, nemluve uz o dodrzovani zakladnich hygienickych predpisu, pokud zde vubec nejake existuji. Potom ani ochota obsluhy a prijatelne ceny nic nezachrani.
Jednu vec vsak maji vsechny restaurace vcetne nasi zavodni jidelny spolecnou. V dobe podavani obeda neni nikde omezeno koureni, dale pak vetsine restauraci chybi to zakladni vybaveni
a tim je pipa na toceni piva.
Ubytovaci sluzby nemohu hodnotit, nebot jak jsem uz drive uvedl, bydlime v soukromi. Pro poradek uvadim ceny najemneho v takto pronajatych bytech. Dvou az ctyrpokojove byty vybavene ruzne, ale vetsinou slusne az velmi dobre, jsou nabizeny k pronajmuti za 1.000 - 2.000 USD mesicne.
Cenik mistnich hotelu mi rika, ze nejlevnejsi ubytovani bychom v Baku poridili ve 3 - 4 hvezdickovych hotelich za 30 - 200 USD za den, luxusni pokoje v petihvezdickovych hotelich od 210 do 720 USD za den a prezidentske apartma v hotelu Evropa za 900 USD denne. To uz je trochu silna kava... .
Na zaver jeste poznamku. Sit restauraci a podobnych zarizeni je zde znacne husta a vubec nezavidim jejich provozovatelum, to je skutecne boj o preziti.
To je pro dnesek zatim vse.
Ahoj fan.tom

14.1.1999

Ahoj Jiri a Harry,
diky za mail a cenne rady pro mne i nabizenou pomoc, kterou urcite do budoucna vyuziji. Predevsim ale velky dik za 7.cislo Courieru, i kdyz zde pretrvavaji problemy s Internetem a temer cela leva strana a cast prave nesly stahnout. Ovsem hlavni stranka a 5.powjest, u ktere jsem se vyborne bavil, jsou uz v poradku. Konara znam osobne, stejne jako prevaznou vetsinu hlavnich akteru povidek pradchazejicich a s litosti musim konstatovat - skoda, ze vyskyt takovychto "zjevu" jako je Konar, je tak vzacny, to by byl zivot hned veselejsi. Sam jsem mel moznost s nim par akci prozit a i pri vzpominkach dostava branice zabrat.

Pokud se tyka bodu, ktere by Tebe a eventualne i ctenare zajimaly, budu postupne zjistovat a prubezne informovat. Zatim mam jen kuse a neoverene informace, zvlaste co se tyka Internetu, neco vim o telefonnich poplatcich, ale dodam az to bude komplet.

Mohl bych se pokusit behem ledna dat dohromady neco na zpusob Tveho pruvodce po choteborskych osvezovnach, ale spise v sirsim zaberu a prumernych cenach, abyste si mohli udelat obrazek a srovnani, pokud se tyka veci souvisejicich s nabidkou restauracnich a pohostinskych sluzeb. V teto oblasti uz zacinam mit zajimave zkusenosti. Dalsim tematem by mohla byt zdejsi autodoprava a stav mestske hromadne dopravy - to jsou šoky, inu jiny kraj, jiny mrav a i jina pravidla. Ostatni az postupne, mnoho casu na poznavani mistnich kulturnich pamatek a prirody zatim nebylo.

Tot zatim vse, mejte se doma moc fajn - cau
fan.tom

11.1.1999

Zdravim vas Jirko a Harry!
Rozhodl jsem se před časem opustit rodne lany a zmenit /doufam, ze jenom docasne/ zivotni
prostredi. Odpovedne mohu prohlasit, ze je to zmena jako hrom a pokud
bych mel pred odletem alespon cast informaci, asi bych toto rozhodnuti
poradne zvazil. Nejedna se tak ani o pracovni prostredi a praci samotnou
/to je celkem v pohode a o tom jsme zakladni informace meli/, ale jde
spis o podminky k zivotu a celkove klima v Baku jako takove.

Strucne receno, lidem se zde zije opravdu tezce, a rekl bych, ze se to tyka
znacne casti obyvatel mesta. Na prvni pohled je patrne, ze chybi penize
nejenom lidem, ale predevsim mestske sprave. Temer vsechno je v
kritickem stavu - povrch vozovek, elektricke a vodovodni rozvody, budovy
a stavby z vetsi casti neudrzovane a zvlaste obytne domy a jejich casti
na spadnuti. Tezko se to da popsat, to je treba videt. Kdyz k tomu
pripoctes spoustu nezamestnanych, bezencu /pred rozpadem ruskeho medveda
melo pry Baku l,5 mil. obyv., nyni  pres 3 mil./ zebraku, obrovsky
narust poctu automobilu a zejmena tuny a tuny odpadku, ktere na tebe
zivaji odevsad, tak si snad udelas alespon jakys takys obrazek. A klidne
ver tomu, ze jsem vsechno nevyjmenoval. Hlavne v souvislosti s odpadky
mam hruzu z toho, jak to tady bude vypadat v lete. A jeste jedna vec -
jedna se stale o tvrde vojensko policejni stat.

Takze to by snad stacilo, abych porad nebrecel a taky nejaka pozitiva. Sem tam nejaka
nova budova /asi tak 5-6/, levny benzin a nafta, levnejsi tvrdy alkohol
a vino, krasne ruze a dosti peknych divek a zen /nektere "kusy" primo
vystavni/. Dalsi vyhodou je, ze se ve meste da sehnat prakticky vsechno
na co si vzpomenes /snad mimo veproveho masa/ a v kterykoliv den ci
dobu. Mesto totiz funguje jako jedna velka trznice od pondelka do
nedele, i kdyz oficialne je pracovni tyden sestidenni, nedostatek
financi nuti prodavace a majitele obchodu a skladu k nepretrzitemu
prodeji. To ma sice sve vyhody, ale na druhou stranu si zde pripadas
stale jako v cikanskem tabore.

Doufam tedy, ze nakonec z toho nebude jen trochu drahy vylet ke Kaspickemu mori, ktere je mimochodem primo tady ve meste znacne spinave a pristavni hraze zdevastovane, ale
ze moji anabazi taky budu moci zhodnotit kladne, doufejme,  ze zdráv,
bez zloutenky a jinych podobnych osklivych nemoci.

Jiri, myslim, ze by to jako zaklad stacilo, je tady samozrejme spousta veci, o kterych se
necha psat, ale pokud budes mit zajem, nechame to napriste. 

Ahoj, fan.tom.