První věc je vrtulník. Patřil český armádě v Havlíčkově Brodě, měli jich tam několik, a chytré hlavy co se tam v té době vyskytovaly, přišly na to, že když už musej piloti dělat cvičný lety, aby nevyšli z cviku řízení tý mašiny, tak by přitom mohli zárověň dělat něco užitečnýho, jako například leteckou záchrannou službu. Tak jim dali školení, přidali k nim pár doktorů, voblíkli je do parádních oranžovejch voblečků, když jsou teda ty záchranáři, a už se lítalo sem tam po okrese a někdy i mimo okres, když byla na dálnici havárka. Do Chotěboře lítala tahle vrčivá vobluda dost často, někdy i třikrát denně. Nevím teda, jestli tu zrovna v tý době stoupl počet náhle těžce vonemocnělejch nebo počet úrazů, ale skutečně jsme ho tu slyšeli denně několikrát. Pro lidi to byla novinka a když ho zdáli slyšeli, otvírali okna a vyhlíželi na něj, jak před přistáním dělá nad Chotěboří kolečko, aby se natočil po větru a dobře se mu přistávalo. Hodně lidí se na něj utíkalo podívat, jak přistává, když byli poblíž jeho helioportu, jak se tomu kusu trávníku vznešeně říkalo, a vočumovali, co dělá osádka, jak sebou mrská navičenými pohyby, když přenášela raněnýho nebo postiženýho ze sanitky, co už tam na ně čekala, dovnitř vrtulníku. Pak se vrtule roztočila a za šílenýho řevu a pěkně silnýho větru se vrtulník pomalu zvedal, zakolébal, a lidi s votevřenýma hubama koukali, jak letí vpravo vod komína strojíren přímo na Brod Havlíčkův.

Druhá věc je zimní stadión a hospůdka hned vedle přistávací plochy. Ta plocha, to je taková veliká louka, kterou nechali už od dřívějška nezastavěnou, protože vedle je zimní stadión a dole pod loukou je parkoviště pro auta hned před vchodem na letní stadión. Na tý louce rostla hustá tráva, lidi ji kosili a sušili v kupkách, a to pak byla švanda, když přiletěl vrtulník a ty kupky začal vírem od vrtule načechrávat. Na zimním stadióně, co má umělou ledovou plochu a je to velká chlouba pro chotěbořský sportovce a hokejisty, protože si ho vybudovali sami v akci zet, jak se tomu brigádničení začátkem osumdesátejch let říkalo, je taková malá hospůdka. Kdoví zdali za to nemůže přímo ona, že od tý doby, co postavili tenhle zimák, padali chotěbořský hokejisti stále dolů, z divize až na nějakej ten bezvýznamnej oblastní přebor nebo jak tomu říkaj. Mají tam totiž od začátku to nejlepší točený pivko v Chotěboři, což přičítám tomu, že sud s pivkem je přímo pod výčepem v malým sklípku, do kterýho leze vrchní skrz padací dveře jak v ponorce, takže je krátký vedení, a taky tomu, že tu mají starou poctivou pípu, vzduchem tlačenou, jaká se už dnes nevidí. Čili plzeň, kterou si tam dáte, vás už od prvního loku hladí od jazyka až do žaludku, pěna zůstává až do posledního napití a vzorně kroužkuje po každým vašem loku. Já to všechno dobře znám pane, já jsem tam taky voddělal ňáký ty brigádnický hodiny, nejvíc když se betonovala plocha, to se pane muselo udělat naráz v jednom kuse, aby jednotlivý várky betonu, jak je mixy přivážely, dobře na sebe vázaly, takže se začlo jedno odpoledne a makalo se až do večera dalšího dne, tam se pane střídaly jednotlivý party jak na běžícím páse, tak to měl ten Jarda Kaňkovskej, co byl tehdá ředitelem výstavby zimáku ve vedlejším pracovním poměru, perfektně zvorganizovaný. Do tý malý hospůdky se vejde tak asi jen dvacet lidí dovnitř, takže ostatní sedaj venku v koutě, mezi kulatým rohem ledový plochy a hospůdkou je takový malý plácek s několika stolky a lavicemi. Zvlášť v létě při hezkým počasí se tam sedí pěkně pod starou armádní maskovací sítí, co se dřív přehazovala přes děla nebo auta, tak ta tady našla svý krásný uplatnění na sklonku svýho života, než jí vítr dotrhá, poslouží ještě mnoha lidem, takový uplatnění bysme měli pane najít každej a byl by na světě ráj. Tohle venkovní posezení je od louky pro vrtulník odděleno vysokým plechovým plotem, aby lidi nemohli čučet na hokej zvenku bez placení. Ale v létě, kdy se hokej nehraje a není zvenku na co koukat, si štamgasti z hospůdky otevřeli v tom plotě vrata, kterýma se v zimě vyhrnuje sníh z plochy ven, a krásně viděli na louku i na vrtulník i na lidi okolo.

To jsem vám pane vysvětlil, jak souvisí hospůdka s vrtulníkem. A v té hospůdce sedával pravidelně po šichtě na jednom dvou žejdlíkách taky nějaký Vítek Heřmánek, Heřma mu říkali, protože to je obrovitej chlap, s ramenama jak zápasník a rukama jak lopaty, který ale byly tak šikovný, že udržely hokejku a uměly bránit a střílet góly, protože Vítek byl pane taky hokejista, a dobrej, takže sem vlastně do tý hospůdky patřil. Tenhle obr sem jezdil z práce na svým pánským kole, taková to byla strašná rezatá plečka, měl ji asi po svým tátovi, pod jeho tíhou jen vrzala a úpěla, ale protože byla jak ten chlap na ní, vydržela a dokázala všecko. A ten Vítek a ta jeho plečka v našem příběhu sehráli taky svou roli.

A ta poslední osoba, o který se musím zmínit, než začnu vyprávět příběh, to byl tehdejší ministr zdravotnictví, měl takový jméno jako se nazývali členové vysoký ruský šlechty za tatíčka cara, a jestli je vám divný, co sem pletu cara a bojary, tak vám taky musí bejt divný, proč sem pletu pana ministra, co se ministrem stal z místa primáře a musel to teda bejt chytrej a šikovnej člověk a znát svou věc. Teď vám to pane všecko zapadne dohromady, vrtulník, zimák, hospůdka, Vítek s plečkou i pan ministr, protože jednoho krásnýho dne si pan ministr vzpomněl přijet do Brodu Havlíčkova, protože se tam měla začít přistavovat nemocnice, a jak se mu chtěli okresní páni pochlubit vším možným, jenom aby ty peníze na nemocnici dostali, tak mu taky naplánovali návštěvu u letecký záchranný služby a po ní let vrtulníkem právě k nám do Chotěboře, kde měl navštívit jednu z mateřských škol nedaleko přistávací plochy, což napsali do okresní drbny, jak se tu říká okresním novinám Cesta Vysočiny, a všichni lidi si to přečetli, protože pane, tenhle týdeník byl velice čtenej list, kvůli sportovním výsledkům z okresu, který jinde nenajdete, velice čtenej do tý doby, než nová doba s novým podnikáním přinesla regionální noviny, co se tisknou všechny stejný, ale první stranu a prostředek mají jen pro ten dotyčnej okres, i se sportem. Ale kupodivu ty dvoje noviny vycházej dodnes.

Tak tyhle noviny se kvůli sportům četly i v naší sportovní hospůdce a mezi štamgasty se rozšířila zpráva, že pan ministr přiletí vrtulníkem přímo před jejich stolky s pívem. To ovšem zadalo příčinu k velkejm hospodskejm diskuzím, protože to víte pane, takovej ministr se nevyskytne u nás každej den a ještě k tomu kousek od hospody a vrtulníkem. Padaly tam všelijaký návrhy, že by se měl uvítací transparent pověsit na plot zimáku nebo že by se panu ministrovi mohlo udělat malý občerstvení, cheba se solí a pívem, ale všechny trumfnul Vítek zvaný Heřma tím, co navrhnul. Jelikož to je silnej chlap, i jeho návrh měll sílu. Vsaďte se pánové, řekl Vítek, že toho ministra svezu na svý rezatý plečce od vrtulníku až do tý školky. Nastalo užaslý ticho, protože něco takovýho by nikoho nenapadlo, to byla vopravdu síla. Ministři se přece vozejí od vrtulníků a letadel nablejskanejma limuzínama s řidičem a kohortou strážců a ne na nějaký rezatý plečce. Když si to všechno chlapi porovnali v hlavách, hned bylo rušno jak u včel v úle a sázka padla samozřejmě na metr piv a půlmetr velkejch panáků ferneta, co kudy teče, tudy léčí.

Když přišel ten slavnej den, vzal si Vítek sako a kravatu, aby mezi těma papalášema a ochrankou trochu vypadal, po práci otřel plečku čistým hadrem, aby se pan ministr neumazal a jistý si svou výhrou odejel za zimní stadión. Tam si dal pivko na žízeň a panáka na kuráž a všichni štamgasti s ním napínali uši, kdo uslyší vrtulník jako první. Když přijelo několik papalášskejch aut a dostavilo se několik místních radních, bylo jasné, že se ten velký okamžik blíží. Jak zaslechl Heřma vrtulník, vstal, opřel rezatou plečku o zeď hospůdky a vmísil se do davu čekatelů na pana ministra.

Vrtulník přiletěl na čas, jak to psali v novinách. Na trávníku se všichni seřadili a starosta měl připravený uvítací proslov, ale vír z vrtule tu společnost trochu zamíchal, takže jak mladý ministr, všem známý z televize, vystoupil ze dvířek, přitočil se k němu Vítek a spustil. Vítáme Vás pane ministře v Chotěboři, já jsem místní člověk támhle z té hospůdky a vsadil jsem se s chlapama o metr piv, že vás svezu na mým kole ten kousek odtud do mateřský školky. Byl byste tak hodnej a jel se mnou? Tohle na něj vychrlil, ještě než dorazil uvítací výbor, takže mladý ministr, který měl asi svůj smysl pro nějakou tu švandu, si krátce prohlédl obrovitého chlapa před sebou a řekl, tak já teda s váma pojedu, ale cestou se vás budu vyptávat. A před zraky užaslých okresních i místních potentátů utíkal s Vítkem ke kolu, opřenému o zeď, Vítek si na tu plečku nasedl, popadl svýma rukama jak lopaty pana ministra, posadil si ho na rám a vydali se na cestu.

Ta cesta, pane, ta nebyla tenkrát tak krásně asfaltovaná jak dneska. Byla ještě hliněná, rozježděná od aut, naštěstí nebylo mokro a Vítek, jelikož tu jezdil denně, znal cestu mezi vyjetými kolejemi zpaměti. Šlapal pomalu, aby stačil vyrovnávat hrboly v terénu a odpovídal na otázky, jak že se to jmenuje, co dělá, co rodina, cože ta sázka, jak k ní došlo a Vítek odpovídal a silnýma rukama držel rovnováhu. Nešel byste pane ministře se mnou propít tu výhru, je přece napůl vaše, odvážil se navrhnout, když už se blížili k tý mateřský školce, co byla od přistávací louky jen asi dvěstě metrů. Ministr se na něj smutně podíval, povzdechl si a jak přijížděli k chodníku, který byl před školkou dlážděný, kývl za Vítka, kde se už kamarila vzpamatovala, nasedla do limusin a jela pomalu za nima. Vždyť vidíte, že to nejde. Ale třeba někdy jindy. To už Vítek dal nohy z kola dolů, ministr seskočil z rámu, protáhl se a vyndal svou vizitku a podával jí Vítkovi, kdybyste někdy potřeboval pomoci se zdravím, brnkněte mi. Vítek se zasmál, já jsem zdravej jak řípa pane ministře, ale vám jsem doufám neublížil? A ten mladej štíhlej ministr se na něj podíval skrz svý primářský brejličky, usmál se a řekl něco, co jsem si musel od Vítka, kterej má paměť stejně silnou jak tělo, opsat abych to nezapomněl: Ne, neublížil jste mi pane kolego, pohmoždil jste mi sice musculus gluteus maximus, usmál se podruhý, a trochu naklepal scrotum, ale jinak jsem úplně zdráv.

Podal mu ruku, a už odcházel do dveří školky, kde už na něj čekali. Vítek otočil a nevšímal si divných pohledů, co na něj vrhali ty, co vystupovali z aut, odjel zpátky do hospůdky, kde na něj čekala výhra a parta kamarádů, dychtivých, co si s ministrem povídali a jak se mu to podařilo. Vítek nejdří vypil tu jednu jedenáctinu z metru vyrovnaných piv, hodil do sebe jednoho ferneta, aby se sám vzpamatoval z toho co dokázal, a začal povídat. Když došlo na poslední ministrova slova, nikdo z přítomnejch nevěděl, co to je. Vyprávěl mi pozdějc Vítek, že na radu chlapů z hospody šel za svou doktorkou a ptal se jí, co je to musculus gluteus maximus a scrotum, ale ona se jen zasmála a že Vítka moc neznala, protože je zdravej jak řípa a naposledy u ní byl dávno tomu, řekla jen, co mi to tu pane Heřmánek povídáte, kde jste to vzal? A Vítek, že ji taky moc neznal, se jí nepřiznal, jak vezl pana ministra, jejího největšího šéfa, na rezatý plečce, takže ty slova jsou pro nás dodneška neznámý. Vy byste to pane nevěděl, že, no to se ví že ne, kdy já potkám nějakýho doktora, aby mi to prozradil. Žádnýho jsem tu ještě od tý doby nenatrefil, a to mi už před třiceti léty říkával pan doktor Wágner z Malče, že plzeň, to je lék. To doktoři nepotřebujou léčit sami sebe? A žádnýho známýho doktora nemáte?

Že by vás zajímalo, co bylo dál? Už nic moc. Pan ministr je už dávno zase primářem a pomáhá lidem, a Vítek? Vizitku od ministra nikdy nepotřeboval, ale i s ním doba zatočila, má vlastní obchod s ovocem a zeleninou, co si sám vozí, protože je bejvalej řidič, a taky pomáhá lidem, protože jim vozí krásný rajčata a květáky a červený a bílý vínečko z Moravy, a lidi se k němu před víkendem hrnou s plastovejma flaškama, aby měli v pátek a v sobotu co pít a bylo jim hezky.

Takže kdyby se tohle všecko odehrálo dneska, bylo by to asi jináč. Vítek by vezl ministra svým fordem tranzitem a přinesl by mu krásnýho melouna, ale kdoví jestli, protože jako řidič, co jezdí časně ráno za ovocem až na Moravu, už nemůže ani metr piv, ani jenom jedno, a v hospůdce ho potkáte už málokdy. To víte, musí se ohánět, tyhle malí podnikatelé nemaj na růžích ustláno ani za socdemáků. Jo, a vrtulník už tu dávno nelítá, jeden ministr, co už není ministrem rozhodl, že vrtulníky záchranný služby musejí bejt soukromý firmy a ne armádní, takže jakejsi vrtulník je někde v Jihlavě, že prej to k nám má jen o maličko dál než z Brodu Havlíčkova, ale od tý doby už tu asi žádný infarkty ani srážky aut nemáme, protože se tu ještě neukázal a jen občas je slyšet houkačku Rychlejch šípů, co to sem mají z Brodu dvacet minut rychlý jízdy, kdežto vrtulník to dělal za sedum. Takže privatizace zase zvítězila a kdo si za to namastil kapsu, pámbu ví.

Jó pane, Chotěboř, to je rezervace. Kde jinde by se něco podobnýho mohlo stát?

Panoramatický pohled, složený ze tří snímků: Vlevo je zelená plocha, kde přistával vrtulník. Uprostřed plechový plot zimního stadionu s vraty, v budově vpravo jsou dvě okénka hospůdky, dále vpravo je Svojsíkova ulice, kterou se pan ministr vezl na rezatém kole (tenkrát ovšem ulice ještě bez asfaltu) a úplně vpravo stromy, patřící už k letnímu stadionu.

Pokud potřebujete přeložit slova páně ministra, která pronesl závěrem jízdy, klepněte zde.

Příště: vyprávění páté - Jak Koňar tancoval na diskotéce se slepicí