tentokrát
Jiřího Pavláska,
vítěze komunálních voleb v Chotěboři

Koho jiného bychom měli zpovídat v prvním čísle nowin hned po komunálních volbách, než jejich vítěze, zvláště je-li to člověk svými osudy, činy a názory velmi zajímavý. Harryho pán (HP) se vyptává Jiřího Pavláska (48), podnikatele ve stavebnictví.

HP: Jaké jsi měl pocity, když ses dozvěděl, že ti chotěbořští voliči nadělili nejvíc svých hlasů?

Nečekal jsem to, předpokládal jsem, že za 4 roky, co jsem odešel ze starostování města, na mne lidi zapomenou. Kupodivu nezapomněli, asi se jim něco z toho, co jsem kdysi jako bývalý starosta dělal, líbilo. Nečekal jsem to také proto, že před osmi léty jsem byl do zastupitelstva zvolen za ČSSD, zatímco nyní jsem kandidoval, byť jako bezpartijní, za ODS.

HP: Já se tě však chci především vyptat na tvůj život. Vezmeme to od počátku. Jsi chotěbořák nebo kde ses narodil?

Považuji se za chotěbořáka, i když jsem se tu ocitl, až když mi byly 4 měsíce. Narodil jsem se totiž v Praze, v bytě dědečka a babičky. Otec, který právě dokončil strojní fakultu, dostal na výběr Dubnici nad Váhom, Žďár n. S. a Chotěboř. Nu a Chotěboř byla tenkrát z nich největší, takže si ji vybral a odstěhovali jsme se sem.

Dětství jsem prožil v jednom z dvojdomků, které postavil Eckhard pod novým hřbitovem. Hrával jsem si tam s Vláďou Hlavičkou či Honzou Tůmou, s nimiž jsem se po 45 letech potkal v chotěbořské politice...

Po základní škole jsem šel na gymnázium. Tam jsem zažil první rušné období svého života. Big beatová kapela, v níž jsem hrál na kytaru a zpíval, první problémy s narostlými dlouhými vlasy, formování svých názorů na život a společnost... Maturoval jsem ve slavném roce osmašedesátém, však pamatuješ, co to bylo Pražské jaro a jak nás všechny zasáhla okupace...

HP: Kam jsi šel po maturitě?

Nejdřív na elektrotechnickou fakultu ČVUT, tam jsem zažil říjnovou protiokupační stávku. Po roce studia jsem přešel na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, přece jen mne víc lákala kantořina, dělal jsem tam matiku a fyziku.

Pád Dubčeka jsem ale zažil ještě v Praze. O prázdninách jsme se s kamarády vraceli z vandru přes Prahu zrovna 20. srpna, v předvečer prvního   výročí okupace, takže jsem na Václavském náměstí dostal prvně na hřbet. Dodnes pamatuju milicionáře, který na nás křičel: Á, vlasatci, vy jste měli už dávno sedět!

V Hradci jsem vedl normální studentský a kolejní život, často jsme chodili s kolegy na pivo a na různé večírky. Hrál jsem tam na kytaru a zpíval v té době velmi oblíbené písně Karla Kryla, měly u posluchačů úspěch. Byl to přece výraz lidového odporu proti ruské okupaci, zpívat tyto písničky. A pochopitelně se přitom debatovalo. Do úst jsme si brali Husáka, Brežněva, komunisty...

HP: To přece nemohlo uniknout pozornosti STB?

Jistě. Studenti byli pro tehdejší režim značně nespolehlivou skupinou. Nasadili mezi nás i mezi naše učitele spoustu tajných agentů. Jak jsem se nedávno v Pardubicích dozvěděl, sledovali i naše večírky a konstruovali z nás protistátní skupinu studentů.

HP: Kdy jsi to poprvé zjistil, že se o vás zajímají?

O vánocích 1971 jeden můj spolužák, jehož maminka žila s estébákem, vytáhl ze svého otčíma, že po nás jdou. Po vánočních prázdninách nás pozval na konspirativní schůzku do lesa, kde nás varoval s tím, že někteří naši spolužáci jsou už vyslýcháni. Ti měli samozřejmě zákaz nám to říci.

Chovali jsme se tedy opatrněji, ale  8. března 1972, tedy na MDŽ ráno nás přímo na koleji sebrali a odvezli. Tedy tři mé kolegy a mne.Vaše čtenáře bude zajímat, že mezi námi byl také odvezen Venda Tuček, později ředitel muzea v Chotěboři a dnes učitel ve Vilémově. Vyslýchali nás každého zvlášť na Krajské správě STB. První výslech trval déle než 9 hodin. Dva spolužáci šli poté do vazby (jeden byl syn děkana PF), mne a Vendu pustili.

HP: Jaké byly výslechy?

Evidentní bylo od prvního okamžiku, že z nás chtějí udělat organizovanou skupinu a napařit nám § 98, rozvracení republiky. To se jim moc nedařilo, ale snadno nám přišili  pobuřování (tedy zpěv zakázaných písní, hanlivé výroky o Husákovi), hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele (tedy SSSR a Brežněva) a hanobení národa, rasy a přesvědčení (tedy komunistů). Po prvním výslechu jsem zažil ještě další čtyři, všechny velmi dlouhé. Pak bylo vyšetřování ukončeno a byl jsem seznámen s obžalovacím spisem o několika stech stránkách a s obžalobou.

HP: Byl z toho tedy soud?

Ano, první se konal 30. května. Devadesátosmičku nám neprokázali, díky obhájcům, kteří ale moc možností neměli. Dostal jsem tedy § 100, pobuřování. Pochopitelně jsme se odvolali i s rizikem, že dostaneme víc. Odvolací soud byl v červnu 72, rozsudek potvrdil. Dva spolužáci dostali 18 a 14 měsíců, já 12 měsíců, všechno nepodmíněně, Venda dostal podmínku, myslím 7 měsíců na dva roky.

HP: Ze školy tě vyhodili hned?

Bylo to paradoxní: S vyhozením otáleli. Tušil jsem, co bude, tak jsem žádal o přerušení studia, ale to mi nepovolili. Počkali si, až mne zavřou a teprve v září mne vyloučili ze studia. Přesto jsem hned v červnu ze školy odešel. Na stavbu přehrady Želivka jako pomocný dělník. Musím říci, že jsem se tam setkal se samými sympatiemi.

HP: A kdy tě zavřeli a co bylo ve vězení?

Trest jsem nastupoval 26.8.72 v Hradci. Mám na to pěknou vzpomínku. Vyprovázel mne kamarád Jaráč Hovorka, můj spolužák z gymplu, dnes režizér Krátkého filmu. Ve spěchu, abych došel včas, si Jaráč obul jednu botu a na druhou zapomněl a šel v bačkoře. Na nádraží nás sebrala hlídka VB, ale když jsem jim řekl, že jdu nastoupit trest, pustili nás.

V Hradci jsem byl tři týdny, pak mne převeleli do věznice Plzeň-Bory. Tři měsíce nás nechali pohromadě se všemi možnými vězni, násilníky i vrahy. Bylo nás tam politických povícero. Vždycky v neděli odpoledne jsem chodíval na diskusní politické čaje k Petru Uhlovi, byl tam Rudolf Battěk a Šabata starší, celé divadlo Waterloo z Ostravy, z něj se nejvíc pamatuju na spisovatele Ivana Binara. Ten později emigroval do Vídně a vydal tam několik knih - ve dvou z nich se o mně zmiňuje. Taky se pamatuju na Poláka Tadeusze, ten chtěl přes naši republiku utéct na Západ.

To bylo první období vězení. Pak nás politické oddělili od ostatních a dali do zvláštního oddělení s vazebním režimem - to i tehdy bylo protizákonné. Na cimře jsem byl s Janem Šabatou mladším, s prof. dr. Zadinou z nějaké vysoké školy v Brně, s dr. Vašíčkem, vedoucím antropologického oddělení Moravského muzea v Brně. Na Moraváky moc rád vzpomínám, už se s nimi nepotkám, jeden zemřel, druhý emigroval...

HP: Co jsi dělal, když tě pustili?

Pustili mne o něco dříve, po odsezení 7 měsíců vyhlásil Husák amnestii k 25. výročí jejich Vítězného Února, a ta se vztahovala i na můj § 100. Ti co měli devadesátosmičku seděli dál...

Co jsem dělal, no šel jsem zpátky k Vodním stavbám na Želivku. Ale můj závod se zatím přeměnil na Metrostav, šel jsem tedy stavět Pražákům metro. Dělal jsem tam tesaře, byly tam slušné výdělky a spousta lidí podobných osudů. Stavěl jsem stanici Hlavní nádraží a Muzeum a také Depo Kačerov, všechno to je pochopitelně trasa C. Ale začal mi hrozit nástup na vojnu, tam se mi jako bývalému politickému vězni moc nechtělo. Můj přítel Geo dělal tehdy u Energovodu v Praze a přišel s tím, že když jim to tam podepíšu na 10 let, nebudu na vojnu muset. Tak jsem tam začal jako figurant při vyměřování, později jako technik na trase. Postupně jsem si vyběhával všechny papíry a povolení k prominutí vojny. Zbýval mi poslední, od Okresní vojenské správy v Havlíčkově Brodě. Tam mi jeden důstojník řekl, postaráme se, abys právě ty na vojnu šel.

Takže 14 dní po narození mé první dcery (mezitím jsem se oženil) jsem narukoval na dva roky. Nejdříve do Jindřichova Hradce k tankovému pluku. Tam jsem byl jediný nabíječ se středoškolským vzděláním. Když se ministerstvo obrany dozvědělo, co jsem zač, okamžitě přikázalo mne přemístit. Jindřichův Hradec je tak blízko západních hranic... Takže jsem byl odvelen na Libavu, do Přáslavic nad Olomoucí a prožil tam celý zbytek vojny, pěkně daleko od rodiny i od západních hranic. Chovali se tam ke mně bez předsudků, díky dobrým střelbám jsem to dotáhl až na velitele tanku.

HP: A bylo po vojně a šlo se domů...

Jo, šlo se zvesela, ale najít práci v Chotěboři nebylo tak snadné jako v Praze. Musel jsem jít jako pouhý pomocný dělník k Pozemním stavbám Havlíčkův Brod. To bylo v létech 76 a 77. Pak jsem dělal v zednické partě až do osmdesátého. To už jsem viděl, že stavbařina je můj osud, a tak jsem se přihlásil na stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě. Jak jsem podával přihlášku přes zaměstnavatele, ten zjistil, že už střední školu mám a hned mne povýšil ze zedníka na dílovedoucího. U Pozemáků totiž nikdo nekoukal na to, že jsem byl v lochu, to se tam nenosilo, nějaké kádrování. Takže už po roce jsem byl stavbyvedoucím. Když jsem pak na stavební průmce maturoval, jmenovali mne hlavním stavbyvedoucím střediska v Chotěboři.

HP: To už jsem tě několik let znal, pamatuju se, že jsme se poznali v 77., když mne kamarád vzal na prvního máje (sic!) k vám do bytu na Beatles.

Opravdu, to už je tak dávno? V Chotěboři jsem pak stavěl smaltovnu dnešního Tenezu, tovární komín strojíren, halu IVU, dnes patří NATE, pilu ve Ždírci a nakonec dílo největší, sídliště Na Chmelnici v Chotěboři.

Do toho přišel rok osmdesátý devátý. Pamatuješ ještě, jak jsme spolu 10. prosince 89 založili v hotelu Vysočina pod hodinami v šest večer sociální demokracii v Chotěboři a hned to šli oznámit na shromáždění na náměstí? A jak ti tam všichni tleskali a hned se přihlásili další zájemci?

HP: Abych nepamatoval. To byly časy nadšení a nadějí...

Někdy v lednu jsem si pochutnával na pivu ve staré Modré hvězdě, co už není, a přišel jsi ty s mladým dr. Šťastným, a že máte pro mne nabídku.

HP: Ano, máš pravdu, na zasedání Občanského fóra se řešila otázka nového tajemníka Městského NV. Padaly všelijaké návrhy a žádný se nelíbil. Už nikdo nevěděl, koho navrhnout a já povídám, a co takhle Jirka Pavlásek? A všichni byli pro, Honza Šťastný říká, touhle dobou bude na pivě, dojdem tam se ho zeptat...

Tak tohle jsem nevěděl. Přišli jste za mnou, jestli bych nešel dělat na tři měsíce do voleb tajemníka, já se zdráhal, vy jste mne přesvědčovali a hučeli do mne, až jsem kývnul.

HP: No a vyklubalo se z toho měsíců devět, volby byly odloženy.

A pak jste mne přesvědčili na starostu. Byl jsem jím čtyři roky a za tu dobu mi začalo utíkat stavebnictví. Proto jsem už dál nekandidoval, založil vlastní firmu a začal pracovat v několika dalších v oboru. V té době jsem taky odešel z ČSSD.

HP: Ano, to bylo po příchodu Miloše Zemana. Tenkrát odešla v Chotěboři polovina členů z ČSSD. Já jsem tam zůstal a doufal, že se to nějak vyvine k lepšímu. Leč nevyvinulo. Ale vraťme se k tvému životu. Byl jsi rehabilitován?

Ano byl, hned v devadesátém roce. Ale z Pedagogické fakulty se dodneška nikdo neozval, natož aby se omluvili za vyhazov. Osud je ale ironický: V polovině letošního října jsem byl předsedou Krajského soudu v Hradci jmenován soudním znalcem v oboru stavebnictví - a hádej kde? Ve stejné soudní síni, kde mne kdysi odsoudili!

HP: To je opravdu ironie. Zmínil ses předtím o Pardubicích...

Letos v lednu jsem tam byl nahlédnout do spisů STB na mne vedených. Všechno jsem si dobře přečetl, zjistil jsem, kdo byl na mne nasazen, kdo udával... Potvrzuji, co říkají ostatní lidé, kteří také nahlédli: Zažil jsem velké zklamání. Mezi udavači, kteří na mne donášeli byl také můj profesor matematiky z Pedagogické fakulty, jehož jsem měl nejradši... Našel jsem tam také zápis z jednání silné trojky, prokurátora, předsedy senátu a tajemníka KV KSČ, kde se ti tři dohodli, jak bude probíhat soud a jaké budou rozsudky. To mne uzemnilo, já jsem tušil, že to bylo předem připravené, ale oni si z toho jednání udělali zápis!

HP: Na závěr ti položím mou oblíbenou otázku. Jaké máš koníčky, zájmy, záliby?

Mám rád svou práci a svou rodinu. Pochopitelně muziku. Hrál jsem aktivně v pěti kapelách, až do roku 72. To pamatuješ. Dodnes muzicíruju s přáteli, když se sejdeme v Běstvině. Zájmů by bylo, ale není čas...

HP: Takže ani já už ti ho nebudu ubírat. Děkuju ti pro dnešek za rozhovor, jistě není poslední a přeju ti hodně úspěchů v práci i v nové funkci člena městské rady.

Ahoj, měj se a pozdravuj Harryho!