tentokrát
ing. Zdeňka Stejskala,
starostu města Chotěboře

Vždycky jsem tvrdil, že v Chotěboři je řada lidí, kteří se tu ocitli nějakou životní náhodou a bylo to pro Chotěboř dobře, protože tu pro město udělali a dělají kus pořádné práce. Rodilé chotěbořáky tím vždycky popichuju a říkám, kde byste bez nás přistěhovalců dneska byli, a škodolibě pozoruju jejich reakci. Mezi takové lidi, kteří se tu ocitli víceméně náhodou, patří dnešní starosta města, ing. Zdeněk Stejskal (53), kterého zpovídá Harryho pán (HP).

HP: Pane starosto, odkud pocházíš a kde jsi se tu vzal?

Pocházím z malé vesničky Svojanov, je to u Poličky a je tam hrad v majetku toho města. Tam jsem vychodil školu základní a v Poličce gymnázium. Odtud jsem šel na brněnskou techniku, fakultu strojní, kde jsem studoval specializaci technologie tváření.

HP: Oh, že se dá studovat technika řeči, to vím, ale technologie tváření se? To se ti muselo později moc hodit, ne?

Pozor, já jsem studovat technologii tváření materiálů nikoli tváření se, to mne učil až život. Z toho oboru jsem dělal i diplomku Výrobní technologie radiátorových článků z plechu, což pak bylo realizováno ve firmě Ravako Čalovo, takže máš možná doma radiátory vyrobené podle mé diplomky.

HP: Kdyže jsi to končil studium?

V roce 1970.

HP: Tak to se musím podívat, já jsem stavěl v roce 75 a plechové radiátory tam byly. Ale vraťme se k tomu, jak jsi se zde ocitl.

Počátky to všechno mělo v okamžiku, kdy jsem se v posledním ročníku školy oženil s dívkou z blízkého Bystrého u Poličky. Takže jsme potřebovali byt, stačil malý, děti jsme zatím neměli. Vzal jsem mapu, zapíchl kružítko do Svojanova a opsal kruh o poloměru 70 km. V něm jsem pak začal hledat zaměstnání ve svém oboru. Objížděl jsem podniky na svém motocyklu Jawa 175, na který moc vzpomínám. Tak jsem našel první své zaměstnání ve Žďasu, tam se tváří moc a neustále. Slíbili mi do roka byt, ale nedali. Takže jsem musel začít shánět znovu.

HP: A byla z toho Chotěboř?

Ne, to ještě ne. Nejdříve mi Chirana v Novém Městě na Moravě nabízela místo obchodního zástupce pro státy Beneluxu a k tomu ubytování v místní sokolovně. Kolikrát si říkám, jak by se asi odvíjel můj život, kdybych to vzal...

HP: Líbí se mi ta paralela Benelux - místní sokolovna. Vzal jsi to aspoň na chvíli?

Nevzal, stálý byt byl pro nás přednější a já se doslechl, že v Chotěboři byty jsou. Takže jsem zajel do Chotěbořských strojíren a tam mi nabídli garsonku v Severní ulici a místo v technologii. Vzal jsem to hned. Když jsem přišel do Žďasu, obrovské fabriky s obrovskými lisy, všechno obrovské a mohutné, měl jsem pocit, že musím znovu do školy, ale jiné. V Chotěboři jsem dělal první půlrok též obtížně, ale jinak. Dostal jsem za úkol projít 80 tisíc výkresů a každou součást klasifikovat do počítače, říkalo se tomu Jednotná soustava klasifikace součástí, výhodou té soustavy bylo, že se dala zvyšovat sériovost výroby. Pak jsem začal dělat do svařování, zaváděl jsem svařování pod argonem a CO₂ . Pak jsem splnil úkol zkonstruovat několik výrobních strojů s touto technologií, z nichž svařovací stolice na plechy o délce sváru 3 metry mi dala pěkně zabrat, ale pracuje tam dodnes v Tenezu a to je pěkný pocit, ne?

HP: Rozhodně to jsou světlé okamžiky života, když se člověku něco povede a funguje to. Zažil jsem to taky. Co bylo dál?

Protože k systémové práci jsem měl vždycky blíž než ke svařování, vzal jsem nabídnuté místo vedoucího normalizace a to jsem dělal, a rád, až do rozpadu strojíren po r. 1989. Pak jsem dva roky dělal totéž ve firmě Inco a poté přešel do Tenezu, kde jsem měl velmi zajímavou práci v Odboru řízení jakosti při zavádění ISO 9000, to je mezinárodní norma na zajištění jakosti výrobků, bez ní nelze uspět na zahraničních trzích. Znamená to přestavbu celého podniku, nejen kontroly, protože se musí vyrábět co nejlépe, aby se muselo kontrolovat co nejméně. Mimo to jsem také projektoval, například svařovací halu na výměníky v provozu Nová Ves.

HP: To se už blížíme do roku 1994, kdy jsi se stal starostou.

Nejdříve jsem vstoupil do ODS, hned po jejím vzniku v r. 1991. Roku 1994 mne ODS postavila na kandidátku do zastupitelstva, byl jsem zvolen spolu s dalšími sedmi z ODS a najednou, pěkně náhle a rychle, jsem byl zvolen starostou. Vůbec jsem neměl představu o práci starosty, ani jsem nešel do voleb s tím, že o to budu usilovat. Měl jsem svou dosavadní práci rád, nebyl důvod ji měnit, ale když ODS tu vyhrála volby, musel se někdo do té funkce najít, někdo kdo obětuje svou dosavadní práci a přejde do neznáma. Ve funkci starosty, musím říci, jsem dostal školu rovnající se druhé vysoké, v jednání s lidmi, v záležitostech obce... Bylo to ale za vysokou cenu, prakticky žádný volný čas, práce od rána do noci a na úkor rodiny.

ing. Zdeněk Stejskal (vzadu uprostřed) předsedá městské radě

HP: Nebylo dnes mým úmyslem zpovídat tě o těch čtyřech létech starostování, to mám v plánu jindy. Obrátíme list, a to na tvé zájmy a záliby.

Tomu se říká ostrý střih, tak prosím. Především: mám toulavou krev, takže cestování, nejraději na vlastní pěst, bez hotelového komfortu, se spaním pod širákem a chůzí pěšky a nejlépe v horách.

HP: Kam jsi všude zašel?

Mám rád spíše jižní kraje, byl jsem v Rakouských Alpách, v Itálii od Alp až po Řím, v Lichtenštejnsku, Španělsku, Andoře, jižní Francii a Slovinsku. Doma se rád toulám v Beskydech, po jižní Moravě, v okolí Kralického Sněžníku... Když člověk celý rok u práce sedí, je to pak nápor, který mám rád, porvu se s tím a přitom si říkám, že když jsem takový horský pochod zvládl, s vyplazeným jazykem a na pokraji svých sil, tak v dalším roce určitě nedostanu infarkt. V Rakousku jsem se tak dostal pěšky až do 2600 metrů, žádné horolezení, pouze pěšmo a byl jsem v situaci, kdy jsem si říkal, je lepší zavolat vrtulník za 40 tisíc nebo být mrtvý? Nakonec jsem nějak slezl a byl to zážitek do smrti. Jsou ale hory, které mne pokořily, třeba ve Slovinsku jsem nepřešel, musel jsem se vrátit, zcela zničený.

HP: To jsem teda nevěděl, že máme starostu dobrodruha a hazardéra...

Ale to tak není! Jižní hory jsou v létě poměrně bezpečné, nemůže mne tam nic zajet, je to takové zdravé riziko, které uvolňuje adrenalin. Vyžaduje to vůli, vytrvalost, houževnatost prát se sám se sebou.

HP: A co další záliby, hudba, sport atd.?

Především rybařina, zbožňuju rána u vody, ale naposledy jsem tam byl ráno v 94. roce. Mám taky rád učení se jazykům, ale jde to čím dál hůř. Mluvím německy, italsky částečně, teď jsem přešel na velmi nutnou angličtinu, v takové Francii či Španělsku se s tebou vůbec nebaví, když promluvíš německy, ani v Itálii nemají Němce rádi.

Hudba, to znáš sám z mládí, byl to bigbít a potom rock, nyní mám rád i vážnou hudbu, nemám nijakou vyhraněnou zálibu, rád si třebas poslechnu Vangelise.

Rád čtu cestopisy, historické věci, hlavně z historie techniky, také mám rád mapy, to je ta cestovatelská vášeň.

Sport mám rád v televizi, ty hory mi pro pohyb stačí, jinak také šachy a pingpong.

Od roku 91, kdy jsme si pořídili zahrádku, se snažím tu a tam zahradničit.

Nasekal jsem na svých cestách tisíce fotek svou starou dobrou Practicou s objektivem Oreston. To je asi vše...

HP: Takže další ostrý střih, včera jsi byl u prezidenta?

Ano, byl jsem na setkání 650 starostů s prezidentem na Hradě, byl tam tedy zhruba každý desátý starosta, Španělský sál byl nabitý, nejdříve projevy, pak volná zábava, všichni se chtěli dostat k prezidentovi, chvíli jsem poslouchal dva metry od něj, ale pak mne odtlačili. Promluvil jsem si tam se spoustou starostů...

HP: Harry tady do mne stále strká čumákem, abych se tě zeptal na vašeho psa.

Jo, pes, to je osobnost. Víš, že máme psy podobného jména? My totiž máme Haryka. Já říkám, že je to rasa místní pes, zapsat jsem ho nechal jako jezevčího ratlíka. Přišli jsme k němu náhodou, měla ho jako nalezence Městská policie a když se to dozvěděla dcera, šla se tam na něj podívat a od té doby je náš. Byly mu asi 3 měsíce, takže dobře zapadl do rodiny.

Je úžasný. Naprosto chápe veškeré mé pocity a umí ve mně číst, takže dokáže přesně vycítit, zda má člověka potěšit nebo se uklidit stranou. Včera jsem přijel z Prahy v dobré náladě a on mne vítal, jak nikdy.

Jsou lidé, kteří nemají rádi psy, že jsou to zvířata a jsou špinavá. Náš pes ví, že první po návratu z procházky je mytí, žene se rovnou do koupelny.

Je dokonalý turista, v neznámém prostředí nás hlídá, aby se rodina neroztoulala od sebe. Zastaví se na každé křižovatce turistické stezky a čeká až mu ukážu, kudy dál.

Dnes mne mrzí, že jsme neměli psa dřív, když byla dcera malá, malý pes může bez problémů žít s lidmi v paneláku, to není jako váš Harry...

HP: Jsem rád, že náš rozhovor končíme právě psy. I já mám psy rád. Tobě tedy děkujeme za podrobnosti o tvém životě, přejeme Ti hodně zdraví do dalších výšlapů v horách a hodně hlasů v komunálních volbách. A Harykovi hodně procházek s jeho pány.