tentokrát nerozlučnou muzikantskou dvojici
Jirku Císaře & Milana Moce,
Chotěbořské multi instrumentalisty a mistry elektronických klávesových nástrojů

Zleva: Mgr. Milan Moc a ing. Jiří Císař

Vždycky jsem záviděl lidem, kteří se narodili s darem od boha a na co sáhnou, to jim v rukách hraje. K takovým patří známá hudební dvojka, ing. Jiří Císař (39), programátor-analytik chotěbořské firmy Inco s.r.o. a zároveň jeden z jejích jednatelů, a Mgr. Milan Moc (42), ředitel chotěbořské Základní umělecké školy. Oba se v kruzích aktivních muzikantů pohybují pětadvacet let, oba začínali jako žáčci LŠU, pak bigbíťáci na gymplu, pak vystřídali řadu kapel beatových i rockových, až se nakonec usadili a hrají spolu na příležitostných akcích hudbu pro poslech, tanec i zábavu. Oba hrají dávno na elektronické klávesy a oba obdivují schopnosti těch nástrojů nynějších.

Harryho pán (HP) měl kdysi taky co do činění s bigbítem a dodnes sbírá hudbu 50. a 60. let, a tak je tedy vyzpovídal zvědavými otázkami na jejich hudební minulost i přítomnost a Jirka Císař (JC) a Milan Moc (MM) ochotně odpovídali.

HP: Všechno někdy a nějak začíná. Jak jste se dostali k hraní na hudební nástroj?

JC: Já začal už v přeškolním věku, u příbuzných měli klavír a bratranci Valtrovi mne naučili první melodie. Zatoužil jsem po něm, a když mi bylo sedm, šel jsem na LŠU do přípravky. Rodiče mi koupili v Pardubicích pianino Dalibor s nádherným hlasem německé mechaniky, které dodnes po renovaci krásně hraje. Tak mne to chytlo...

MM: Mně nejdřív učaroval akordeon (lidově harmonika), ještě ve věku předškolním a začal jsem taky v LŠU někdy v šedesátém šestém a později jsem tam potkával Jirku, byl ovšem mladší. Pak jsem si přibral klarinet, líbilo se mi to...

HP: Po kom jste zdědili nadání a co rodiče?

MM: Děda byl řídící učitel a tedy muzikant, hrál na housle, otec hrál taky na housle a ještě radši na mandolínu, tak jsme doma spolu muzicírovali, on s mandolínou, já s harmonikou.

Milan Moc u nových elektronických varhan v obřadní síni města

JC: Děda na něco hrál... Mamka mi hodně od mala zpívala, to je důležité, dítě se učí vnímat melodie. V mládí hrála na housle, klasická muzika je dodnes jejím velkým koníčkem, až říkám, že by mohla jít někam soutěžit do televize... Otec taky hrával na housle, doma jsme ale spolu nehráli, spíš zpívali.

HP: Jak běžela školní léta?

JC: 10 let jsem chodil do LŠU, to už jsem byl na gymplu, vydržel jsem to, šlo mi to a dostal jsem solidní základy. Jak jsem říkal o tom pianinu, co mi naši koupili, šla o něm z Pardubic pověst, že do něj jedna z předchozích majitelek upustila zlatý náramek a nikdy ho nenašla. Občas jsem ho taky hledal, ale spíš jsem víc hrál...

MM: Taky jsem vychodil a vyhrál celou LŠU a netušil jsem, že tam budu jednou učit...

HP: Kdy jste se prvně potkali s rockovou muzikou, co vás chytilo, když jste tolik let studovali hru klasické muziky? Mne k rocknrollu přivedl ve třinácti bratranec, byl starší a hrál v Praze v jakési kapele na kytaru. Ten mne to učil, i kde mám tu muziku poslouchat, A.F.N Munich a Radio Luxembourgh...

JC: Jsme přece jen proti tobě mladší, když nám bylo patnáct a přišli jsme na gympl, už se hrál rock i v rádiu, občas, a desky byly už k sehnání, sice všelijak, ale byly. Já měl štěstí, že v té době superskupin zrovna založili v Chotěboři Atlantik a kluci za mnou v r.74 přišli, jestli bych nechtěl s nimi hrát. Poslouchal jsem tenkrát Deep Pupple a Ion Lord byl mým vzorem, stejně jako Whiteman z Yes, Uriah Heep a ovšem Marián Varga...

MM: Já jsem byl jeden ze zakládajících členů kapely Atlantik v r. 72, hrál jsem baskytaru. To jsem byl taky na gymplu, jednu gympláckou generaci po Jirkovi Pavláskovi, který tam už od šedesátého šestého tvrdil bigbít. My jsme byli už spíše generace rockerů. Ta muzika mi tenkrát seděla, bylo to ono. Nemůžu ale říct, že bych vyloženě někoho obdivoval a měl vzor jako Jirka. Ale to víš, ta krásná muzika superskupin, Kuřáci, Dítě času, Dáma v černém, něco takového už nebude.

HP: Tak to jsi vyjmenoval i moje oblíbené skladby, Smoke On The Water, Child of Time a Lady in Black... Jo jo, to byly časy! A jak jste se dostali k elektronickým nástrojům?

MM: Já až později, ve Fortuně, protože v Atlantiku jsem měl baskytaru. To bylo na popud Luboše Vaňka, technika Fortuny, koupili jsme klávesy a já na ně začal hrát.

HP: To byl ale náročný přechod, z baskytary na klávesy, ne?

MM: Nezapomeň, že jsem měl určité základy na akordeon, ten má taky klávesy, ale už dřív jsem hrál i na klavír jako samouk, když se člověk na něco učí hrát ve škole, zkouší sám i jiné nástroje a jde to líp. Šlo jen o to, poznat možnosti elektronických kláves, které obyčejný klavír nemá.

JC: Tak to já jsem měl klávesy dřív, už z 74. roce, když jsem přišel do Atlantiku, jeli jsme do Prahy koupit varhany Delicie se dvěma manuály, nic jiného tenkrát nebylo. Já už si ale v té době šetřil na něco lepšího, na jedné výstavě jsem našel ruské elektrofonické varhany, zahrál si na ně, a když jsem viděl ty zvukové možnosti... Začal jsem šetřit a za necelý rok jsem koupil Vermony a k nim ručně dělaný booster, jenže kapela zrovna končila, kluci šli na vojnu a ještě k tomu nás zakázali. Naštěstí byla založena Fortuna, tam jsem se potkal s Milanem, jeden čas jsme tam hráli klávesy oba. To bylo dobrý, jeden z nás si aspoň mohl jít zatancovat. Šel jsem pak po maturitě na VŠE, tam jsem hrál ve školní kapele Ekonomia, tam jsme třeba hráli týden na zimní univerziádě ve Špindlu. Ale ještě za studií už Jirka Štekl v Chotěboři založil Experiment a přizval mne. To byl rok 1977.

HP: To se vaše muzikantské osudy na čas rozdělily, ne?

JC: Ano, šel jsem na vojnu, Experiment si našel jiného (byl to Jarda Vorlíček, pozn. HP) a já se po vojně vrátil k Fortuně, ta ale v 85. skončila, v 86. byl založen TONIC, hrál jsem tam, a pak ještě na čas Němcovo české sdružení, tím pro mne éra skupin skončila.

MM: Já jsem po gymnáziu šel na Pedagogickou fakultu v Budějovicích, tam jsem studoval znovu klarinet a hrál v komorním orchestru a v příležitostných kapelách, v 79. jsem absolvoval a vrátil se zpět. Hrál jsem v Brodě s Mercury opět klávesy (s Jirkou Uttendorfským, pozn. HP) , a pak byly založeny Variace, s nimiž hraju dodnes.

HP: Kdy jste začali spolu, ve dvou?  

Jirka Císař u své oblíbené Yamahy PSR-730

JC: V devadesátém, to jsem si na jaře přivezl z Rakouska první Yamahu. S tou se už dal hrát celý orchestr, tak jsme na podzim začali s Milanem hrát po svatbách a večírcích, doba už to dovolovala...

MM: Jirka s Yamahou, já druhé klávesy, Korg, harmoniku, klarinet a zpěv. S tím jsme hráli po celých Čechách, Trutnovsko, Nymbursko, Pelhřimovsko například, ale i tady doma nebo na Seči... V 90. a 91. roce jsme tady hráli na Silvestra U zámku pro 400 lidí. Máme aparaturu, která to obsáhne. Jirka je dobrej, zahraje absolutně všechno, na co si lidi vzpomenou, že chtějí zahrát, když se rozšoupnou, i kavárenskou muziku, lidovky, bigbít a rock 50. a 60. let...

JC: No zahraju jen to, co jsem už někdy slyšel. Za ty roky, kdy jsme mohli muziku jen odposlouchávat z elpíček a noty nebyly, jsem si zvykl hrát bez not, jen na odposlech, když slyším akord, dokážu ho zahrát. Hrajeme na svatbách večírcích i firemních, školeních a srazech, občas záskok ve vinárně, stabilně nikde, tak vázat se nemůžeme, ale zahrajeme lidem, co si vzpomenou, to je fakt.

HP: Na co jste kdy hráli a kde ještě?

JC: Já jsem věrný klávesám. Jinde jsem už nehrál, ale vzpomínám si, že jsem taky psal texty. My jsme hráli anglické písně, ale anglicky se zpívat nesmělo, musel se teda vymyslet český text, nikdo to nechtěl dělat, tak to bylo na mně. Docela mne potěšilo, když jsem po létech uslyšel v jedné hospodě, jak si zpívají můj český text na Painter Mana od Boney M, Dejte nám, dejte nám, rum a pívo... Teď už mi hraje syn na gymplu, tak na něj občas dohlížím...

MM: Já zase vzpomínám na Ústřední hudbu spojů, velký dechový orchestr v Kolíně, kde jsem hrál klarinet a saxofony. S nimi jsem se taky dostal ven, za hranice, v dobách, kdy to jen tak nešlo. Když to shrnu, hrál jsem v životě na klarinet, akordeony, klávesy (dnes mám Yamahu), saxofony, baskytaru a foukací harmoniku. Taky chodím hrát na harmonium do zdejší motlitebny Československé církve husitské. A mám rád vážnou hudbu, to jsou neměnné hodnoty, sbírám ji i hraju.

JC: To já jsem hrál v kostele na varhany už za mlada, když jsem byl v Atlantiku, to byl kolikrát problém, v sobotu na zábavě a v neděli ráno po třech hodinách spánku do kostela hrát... Shrnu to taky, hrál jsem jen na klávesy, po prvních Vermonách jsem ve Fortuně měl elektrické piáno se smyčci, v TONICu jsem přikoupil syntezátor Korg Poly 800, to už byla věc, a pak už Yamaha, té jsem dodnes věrný, po první PSR 4500 jsem měl šestsetdvacítku, čtyřtisícovku a dnes je to PSR-730, na ní se už nechají dělat orchestrální kompozice jakékoli hudby a jemně to dolaďovat počítačem, jen ten čas kdyby byl, něco si skládat sám... V plánu mám ještě si koupit vokalizér, s ním může jeden zpěvák zpívat vícehlasně v závislosti na stisknuté klávese nebo akordu, tak to dva zpěváci spolu nikdy nedokážou. Mám taky rád vážnou hudbu, ale tu radši poslouchám než hraju.

HP: Tak vám chlapci děkuju a teď už nemluvte, ale hrajte. Ať vám to i v druhé půlce života hraje, jak vám to hrálo v té první. Držím vám palce a Harry packy...

A pak jsem už jen poslouchal a vychutnával si, co ti dva na klávesy dokážou. Protože něco takového já nikdy nedokážu, ač máme doma taky Yamahu a občas si na ni hraju. Oni se s tím narodili, to jsem viděl znovu, když mi Jirka Císař v prodejně elektronických kláves firmy Inco ukazoval novou Yamahu DJX, speciálně konstruovanou pro techno pop. Nejsem zrovna na tuhle muziku, mám radši melodickou muziku Mike Oldfielda a Jeana Michela Jarre, ale když jsem viděl, co to má zabudováno a co s tím Jirka dokáže zahrát, no to musíte slyšet, to se nedá popsat. A to stojí ta mašinka jen 13 tisíc. Jenže holt ji musí mít v rukou pan muzikant.

Nechtělo se mi od těch Yamah, co tam mají. Máte li také zájem o tyto technické zázraky, dojděte se tam na ně podívat. Jirka je vám rád předvede. A nezapomeňte, že oba pánové muzikanti i letos kandidují do městského zastupitelstva. Jirka tam už dříve uplatňoval své ekonomické znalosti (programátorství vystudoval na VŠ ekonomické) a Milan zase zná problematiku školství. Budou-li opět zvoleni, zas budou mít míň času na muziku...

V prodejně elektronických kláves firmy Inco s.r.o. v Chotěboři si s odbornou radou
ing. Jiřího Císaře, pana muzikanta s 25 letou praxí, vybere každý. Mají tam klávesy i pro malé děti (skvělý dárek k vánocům), ale na snímku jsou typy pro profíky.