Harry zpovídá zakladatele
počítačového klubu Tohle výročí nemohu opomenout. Já jsem ještě nebyl na světě, ale před 15 léty vznikl v Chotěboři jako jeden z prvních v republice klub lidí obdivujících tehdejší novinku - malé osobní počítače. Tento klub a jeho činnost pak natolik ovlivnili počítačové dění v Chotěboři, že dnes lze říci: bez jeho existence by situace s počítači v našem městě byla úplně jiná a mnoho lidí by nedělalo to, co dělají dnes. Protože mnozí z vás v té době byli ještě dítkami školou povinnými a nemůžete to pamatovat, pořídil jsem pro vás rozhovor se zakladateli klubu, ing. Jiřím Uttendorfským (JU), na obrázku vlevo, a mým pánem Jiřím Poděbradským (JP).
Harry: Pánové, jak jste vůbec přišli k touze po počítači? JP: Dobře to říkáš Harry, já jsem po něm doslova zatoužil. Od r. 1977, kdy jsem si koupil první kalkulačku, jsem každý rok kupoval novou, která uměla víc a víc. Někdy v osmdesátém prvním se mi podařilo se štěstím levně koupit tehdy slavnou programovatelnou kalkulačku Texas Instruments TI-59, vybavenou magnetickými štítky na uchování programu. Na ní jsem se naučil programovat a pochopitelně mi neušly zprávy o vzniku prvních malých počítačů (do té doby existovaly jen velké, sálové) koncem sedmdesátých let v USA. Ty byly v Evropě nedostupné, ale r. 1982 přišel angličan Clive Sinclair s prvním malým počítačem ZX-81 a bylo kolem něj mnoho rozruchu. Když jsem o tom četl, chytla mne skutečně touha mít ho. To nebylo v tehdejší ČSSR tak jednoduché, sehnat si počítač, bylo to prakticky nemožné. Zkusil jsem nejdřív moji známou letušku, jestli by mi ho z Londýna nepřivezla, vlastně neprovezla (měl velikost útlé knihy, jako monitor se užíval běžný televizor), protože clo by bylo úděsně velké. Zalekla se však rizika, stál tenkrát 300 marek, tak z toho nic nebylo. Pomohla zase náhoda, v říjnu 1983 vyšel v Amatérském rádiu inzerát inženýra z Gramofonových závodů v Litovli, který si ZX-81 přivezl ze služební cesty do Francie, že ho prodá a dokonce s 8 KB RAM!. Ihned jsem mu zavolal, přesvědčil kamaráda Vaška Adamce aby mne tam ještě ten den dovezl, a večer toho dne jsem usedal celý rozechvělý ke svému prvnímu počítači, abych začal dobrodružství, které trvá už 15 let a konce nedohlédám... JU: S počítačem jsem se potkal již na SPŠE, na vysoké škole jsme na analogových počítačích modelovali rovnice pro regulování složitých soustav, později jsme se dostali i k číslicovým počítačům, ale byly to všechno stroje rozměrů velkého sálu nebo aspoň ohromné skříně. Už jako student jsem měl kalkulačku Commodore, která umožňovala jednoduché programování a slavnou TI-59 jsem pak viděl Harry u tvého pána. Pamatuji se dodnes, jak Jirka přišel do pionýráku, říkalo se tak Domu dětí a mládeže, a ukazoval nám článek z Vědy a techniky mládeži, kde byl vyfotografován Sinclair ZX-81, a říkal, pánové, tohle sehnat, to by byla věc! Pak ho přivezl a když jsem viděl, co to umí, tak jsem o něm bájil sestře, až mi přivezla k Vánocům nejnovější Spectrum. Jenže já měl po vánocích objednaný pobyt na horách! JP: Pamatuji se, jak na druhý svátek vánoční se u nás ukázal Jirka a povídá jen tak, hele dostal jsem pod stromeček Spectrum, ale musím na týden na hory, tak tady ho máš. No a já jsem ten týden proseděl od rána do noci u počítače, abych se naučil všechno, co uměl navíc proti ZX-81. Když se Jirka vrátil z hor, zajeli jsme do Brodu za Ivošem Honsigem, který už měl Spectrum taky, na výzvědy a pro nějaké programy. Ty se tenkrát uchovávaly na magnetofonových kazetách. Harry: Jak vznikl Klub elektroniky v Chotěboři? JU: Byla nás už tehdy taková malá parta, která jak už jsem říkal chodila do tehdejšího Domu dětí a mládeže vést kroužky elektroniky s dětmi. Samozřejmě jsme se zajímali i o první malé počítače. S nápadem založit si na to klub přišel Harry tvůj pán. JP: Když už jsem měl ZX-81, chtěl jsem se o něj podělit s kamarády a dostal jsem nápad využít Svazarmu k tomu, abychom si pomohli k nějakému vybavení. Tam existovaly už v té době Kluby elektroniky, ale ty se zabývaly pouze elektronikou a některé přitom začaly dělat i do počítačů. Tak jsem obeslal a obtelefonoval asi 20 lidí v Chotěboři, o kterých jsem si myslel, že by o to měli zájem. Sešli jsme se někdy koncem listopadu 83, den si už nepamatuju, ale vím, že nás bylo 18, v kulturním domě Junior a tam jsme založili Klub elektroniky zaměřený na počítače, vstoupili do Svazarmu a jednali s vedením Domu dětí a mládeže, aby nás přijal pod svá křídla. JU: Dům dětí a mládeže nás přivítal s radostí, protože jsme přislíbili založit kroužek pro děti i pro starší mládež. Svazarm nás taky přivítal s radostí (s penězi už to bylo horší), protože takový klub nikde okolo nebyl a my jsme přislíbili, že jim budeme počítat výsledky jejich závodů ve sportu, jemuž se tenkrát říkalo sokolovský nebo dukelský závod branné zdatnosti, dnes se říká biatlon. JP: Rozjelo se to na plné pecky. Nejnovější Sinclairův ZX Spectrum, s barevným obrazem a tak skvěle vybavený, že ani dnes na něj jeho majitelé nemohou zapomenout, nám všem učaroval. Jak je Jirkovým dobrým zvykem, ihned ho dal k dispozici našemu Klubu. Rychle jsme zvládli vestavěný programovací jazyk Basic a napsali program na počítání svazarmovských závodů. A hlavně, začali jsme šetřit, abychom si ho mohli také koupit (stál tehdy 600 marek, koupit se dal jen v cizině). JU: Mělo to ale háček, výsledky svazarmovských závodů bylo nutno tisknout a tiskárna pro malý počítač byla tehdy ještě nedosažitelnější než počítač sám. Ale Svazarm počítat závody chtěl, a tak nám dali peníze a my jsme si tiskárnu sehnali, samozřejmě přes bazar, jinak to tehdy nešlo. Byla to Seikosha, tehdejší zázrak. To už bylo zjara roku 84 a několik dalších členů Klubu si ZX Spectrum různými cestami koupilo, byl už pak i v Tuzexu a přišel na 12 a půl tisíce. To bylo tehdy moc peněz. Pamatuju si jednoho z nás, který přestal kouřit, aby si na Spectrum našetřil. JP: Tak jsme měli několik počítačů a tiskárnu, ale byly potřebné přenosné televize jako monitory a kazetové magnetofony na nahrávání programů a dat. Na první závody jsme jezdili z velkými televizory, černobílými bednami, různě vyžebranými, přenosné ještě nebyly k sehnání. Bylo tedy pořád co shánět a na co šetřit. Ale jak jsme začali počítat první závody, jak jsme začali vést dokonce několik kroužků dětí, jak jsme začali obcházet s počítači různé veřejné akce (Den dětí na letišti, leškovické slavnosti apod.), stala se naše činnost známou. Takže jsme časem dostali nějaké peníze i od Domu dětí a od města Chotěboře, Svazarm taky ještě něco dal, a naše vybavení rostlo.
Počítání svazarmovských závodů v Leškovicích, jaro 1986. Zleva: ing. Pavel Palán, Jiří Jiskra, nad ním ing. Luboš Sommer, Jiří Poděbradský, pod ním ing. Ruda Zachariáš a zcela vpravo Pavel Vondráček (bohužel v r. 1994 zemřel). Jak vidno, počítalo se na třech ZX Spectrum, právě má službu dvojice Palán - Jiskra. Ostatní mají volno, než doběhne jejich kategorie. Všechny tři televizory, jakož i počítače, byly soukromé, členové klubu je brali z domova. JU: Během jednoho roku jsme se rozrostli na více než 30 členů. Z nich přes 10 mělo vlastní počítače. Scházeli jsme se, tedy dospělí členové, každý pátek a jezdili sem i kamarádi z Havlíčkova Brodu a Hlinska. Přibývalo programů na počítání závodů, takže jsme jezdili třeba i na motokrosy. Dokonce jsme počítali jedno mistrovství republiky v biatlonu v Krkonoších. Měli jsme stálou partu asi 10 lidí, kteří byli schopni na takové závody jezdit. Rádi vzpomínáme, jak jsme vždy po páteční schůzce šli malá parta skalních fandů k Sokolovi na pivo a opečené buřty a tam stále vášnivě probírali věci počítačové, že se nám hosté okolo smáli.
Opět závody v Leškovicích. Zleva: Jiskra, Zachariáš, Poděbradský, za ním skrytý Sommer, Vondráček. Vpředu dole tiskárna Seikosha, kterou nám všichni záviděli. Teď makají všechny tři dvojice, aby výsledky byly hotové včas. Obvykle do 10 minut po doběhnutí posledního závodníka byly již výsledky v kategorii vytisknuty a vyvěšeny. Harry: Jak se vám dařilo šířit povědomí o počítačích ve veřejnosti? JP: To byla důležitá věc. Tehdejší společnost byla v informatice a využívání počítačů velmi zaostalá. Strana a vláda, ti o významu elektroniky jen plácali. Ředitelé podniků a vedoucí pracovníci se báli toho, čemu nerozuměli. Bylo nutno propagovat počítače všude možně a to jsme taky dělali. Pro Vědecko technické společnosti v chotěbořských podnicích jsme dělali školení zájemců o počítače. S počítači jsme chodili na všemožné veřejné akce. Pak se to rozkřiklo tak, že už nás zvali sami. Bylo to atraktivní, zajímavé, nevídané a neznámé. Podotýkám, že to všechno dělali naši členové ve svém volném čase a dávali k tomu své počítače, televize, magnetofony... Největší přínos Klubu však vidím v tom, že naši členové vedli kroužky dětí a mládeže. Byli to Jirka Jiskra, Jirka Uttendorfský, Pavel Palán, Luboš Sommer, Standa Joukl, Ruda Zachariáš. Za těch několik let se podařilo získat pro elektroniku a počítače desítky dětí. Když vyrostli, už u toho zůstali a mnozí dnes zastávají důležitá místa v podnicích nebo soukromých firmách. Tak třeba Tomáš Jindra, majitel počítačové firmy JCS, byl v r. 1983 mezi členy prvního počítačového kroužku na ZŠ v Malči, kde jsem tehdy učil. A podívej se na mladého Bertu Jindru, dnes má v Praze firmu a zabývá se virtuální realitou. A takových bych mohl jmenovat... JU: Tyto první osobní počítače se u nás volně neprodávaly, jen někým provezené a dané do bazaru. Ten ale nesměl prodávat podnikům na fakturu, takže podnik si počítač koupit nemohl a nesměl! Docházelo ke kuriozním situacím, kdy se zaměstnanci podniku skládali, aby koupili pro sebe do práce programovatelnou kalkulačku a později jiní nosili do práce svůj soukromý Spectrum. Ale abych se vrátil k tomu, co jsme v Klubu dělali. Brzo po založení jsme byli na setkání klubů elektroniky v Hradci, tam do nás ze Svazarmu hustili, že si musíme stavět vlastní počítače z dostupných součástek. Nedošlo nám zpočátku, že je to nesmysl, takže jsme se na to připravovali. Zatím jsme si stavěli drobné periferie, hlavně joysticky na ovládání her, ty se u nás nedaly vůbec koupit, a někteří si dokonce postavili malý plotter ze stavebnice Mercur, protože tiskárny byly nedosažitelné. Pamatujeme oba, jak Standa Joukl přinesl tu stavebnici a ono to opravdu kreslilo fixtužkou písmena a obrázky! Jak přibývalo mezi námi Spectrumů, došlo nám, že stavět počítač nemá smysl, nebyla tady na to potřebná součástková základna. Tak jsme se zaměřili na Spectrum a jeho využívání. Jirka o něm dokonce napsal knihu, pro nás. Harry: Tys můj pane napsal knihu? A kdo ti ji vydal? JP: Ano, dostaly se mi do ruky nějaké knihy z Německa, tak jsem nedřív překládal z již málem zapomenuté němčiny a pak psal, aby to bylo srozumitelné všem. Nevydával mi ji nikdo, byly s tím problémy, kopírovací stroje byly režimem přísně hlídány, nebyl papír... Tak jsme to řešili tak, že jsem jednotlivé stránky psal a kreslil na pauzák, a pak to kamarádi tajně kopírovali v práci, kde měli kopírky na výkresy, tzv. modráky. Takže se to vydávalo týdně po kapitolách, pamatuju se, že to bylo 40 kusů, všechny se rozebraly, já jsem si nechával pro sebe jen jeden a i ten jsem pak někomu půjčil a už ho nemám. Nemá někdo z čtenářů jeden doma k okopírování? Byl bych mu moc vděčný. Myslím, že se to jmenovalo ZX Spectrum bez tajemství.
Ještě jeden snímek z Leškovických závodů. Vlevo přemýšlí Sommer, uprostřed tluče do klávesnice Poděbradský výsledky od rozhodčích, které mu diktuje Vondráček. Vpředu vidno lahvové pivo, které bylo při tom fofru nezbytností. JU: Pro toho, kdo dnes dělá s počítači, je ta doba nepochopitelná. Nebylo nic, žádné časopisy, žádná literatura, žádný hardware, software se nikde neprodával, tedy se kopíroval, nic se nedalo koupit, jen se žvanilo o významu elektroniky a výpočetní techniky pro národní hospodářství. Zbývalo tedy scházet se s ostatními stejně zapálenými pro věc a k tomu Svazarm posloužil. I dnes slavná firma Software 602 vznikla ze 602. základní organizace Svazarmu v Praze. Jezdili jsme na setkání všude možně, každý tam něco přivezl a dal k dispozici ostatním, přednášeli tam odborníci, byly tam burzy, tak se šířily informace i potřebné součástky! JP: Jak říkal Jirka, každý z nás se snažil uplatnit ty malé zázraky i u sebe v práci. A našel se tu vedoucí malé opravny praček SOMDIS, Pepa Polívka, dnes její majitel, který když uviděl naše počítače, hned řekl, hoši, tohle seženu a uděláte mi program na evidenci náhradních dílů. Tak jsme se dali do programování. Počítač sehnal, kdoví jak, horší to bylo s tiskárnou. Sehnal nový dálnopis Tesla, byl asi 50krát větší než počítač (viz foto níže) a kluci stavěli interfejs, aby mohl pracovat jako tiskárna. To bylo večerů, kdy se zkoušelo, jak to funguje a vymýšlelo co s tím! Po půl roce jsme to uvedli do chodu, fungovalo to dobře, dálnopis tisknul inventury, jen to fičelo úžasnou rychlostí 5 písmen za vteřinu, čili za slabou hodinku byla vytisknutá. Pepa pak někde u příbuzných v Rakousku vyšašil malou tiskárničku, takže jsme mu pak přidělávali další program... Byly to doby doslova pionýrské a rádi na to vzpomínáme. Mimochodem, když přišla písíčka, předělal jsem ty programy na PC a ony tam chodí dodnes, i po deseti letech.
Josef Polívka (vlevo) se opírá o dálnopis, který musel rok sloužit jako tiskárna. Jiří Poděbradský má v rukou ZX Spectrum. Fotka je stará 10 let...
Táňa Sochůrková u vybavení SOMDISu dnes: počítač Autocont, tiskárna Panasonic. Programy v počítači však původní. Harry: Když přišly PC počítače, jak jste na to koukali? JU: Dobře říkáš, koukali jsme na to. Takové PC XT přišlo na sto tisíc i více (Slušovice na to měly monopol a diktovaly si ceny). To už jsme si domů kupovat nemohli. Ale časem, jak se blížil devadesátý rok, si to podniky začaly pořizovat a my jsme se s tím setkávali v práci. JP: Pamatuju si na to, jak jsem se byl kouknout na první XT v oddělení elektroniky ve strojírnách, které tehdy vedl ing. Toník Urban, dnes ředitel Tenezu. Pozval mne, řekl, sedni si k tomu, máš na to celé dopoledne, já si sedl a jen zíral. To už bylo něco úplně jiného a bylo jasné, že po šesti létech éra malinkých počítačů končí a budou dříve či později vyhrazeny dětem na hraní. JU: To ale trvalo ještě řadu let. Pro nás to mělo jeden následek, už nebylo třeba se scházet, měli jsme PC každý ve svém zaměstnání, i Jirka měl první XTéčka na gymnáziu, malé Spectrumy šly stranou a náš Klub pozvolna skončil. JP: Skončili jsme s Klubem ještě před rokem 89, ale neskončili jsme s počítači. I nadále jsme vedli kroužky dětí, ve speciální učebně pro až 10 počítačů Spectrum, kterou jsme v 88. roce udělali v Domě dětí a mládeže, dneska už je zrušená a je z ní pracoviště Okresního úřadu pro sociální podpory. Bývalí členové klubu se scházeli i nadále, ale u písíček ve svých podnicích nebo u piva, kde se nemluvilo o ničem jiném. Harry: Prý chystáte setkání bývalých členů? JP: Ano, chystáme, předběžně na první pátek v prosinci. Chceme vyzvat bývalé
členy, aby přinesli všechno, co jim z té doby zbylo, počítače, vlastnoručně
vyrobené periférie, fotky... Zavzpomínáme na staré časy. Harry: Takže vám pánové děkuji za rozhovor. Čtenáře našeho listu budeme o chystaném setkání informovat. Příloha: Jména uvádíme bez titulů. Uvedeni jsou členové, jimž bylo více než 16 let. Z Chotěboře: Z Nové Vsi u Chotěboře: Z Havl. Brodu: Z Hlinska: |
