Potkal jsem tuhle kamaráda Jirku

a byli jsme oba rádi, že jsme se potkali a že jsme oba slamění vdovci a že můžeme spolu jít na pivo. Ne že bychom na pivo mohli jít jen v tak trudných chvílích, jako je slaměnné vdovectví, to ne, ale přece jen to usnadňuje situaci s případným pozdním příchodem domů.

Zažili jsme spolu mnohé už za dob komunistických, potom ve dnech revolučních i po nich, takže jsme vždycky rádi, když můžeme poklábosit o všem možném. A byl u toho ještě kamarád Vláďa a dobrá plzeň v Panském domě, co tedy chybělo víc?

Ovšem kamarád Jirka mne tentokrát hned zkraje vyrazil dech. Sotva jsme si objasnili své vdovectví, povídá: Jirko, já už mám taky internet.

Doma nebo v práci, já na to. V práci, samozřejmě.

A bylo hotovo. Od toho okamžiku chudák Vláďa poslouchal jen řeči o internetu a počítačích a já jsem si připadal jako před patnácti léty, kdy při setkání s kamarády nebyla řeč o ničem jiném.

Ale pointa přijde teprve teď: kamarád Jirka byl totiž odjakživa dá se říci nepřítelem počítačů! A nyní o počítači mluví jako o starém známém! A pochvaluje si psaní ve Worksech. A mluví o báječných možnostech internetu. Co se to proboha stalo?

Ukázalo se, že důvody by se daly shrnout do dvou: nouze naučila Dalibora housti a když to přece mají všude, proč tedy ne?

S tou nouzí to bylo takto: kamarád Jirka zastává místo šéfovské v jedné větší společnosti. Mnoho papírů, smluv, dokumentů, jež se často opakují. Využití počítače nabíledni. Aby se to nemusel učit, zapojil do toho svou dceru. Kamarád diktoval, dcera psala a obsluhovala počítač. Jirka poznával, že ta plechová bedna přece jenom k něčemu je a s gustem ji vykořisťoval stejně jako dceru. Odplata osudu přišla brzo: Dcera odešla za hlasem svého srdce do Plzně, což je trochu z ruky na dojíždění za potřebným tatínkem.

Takže tatínek musel začít makat s počítačem sám. Půl roku jsem nad tím seděl, než jsem to zvládnul, volal s jiskrou v oku, že to nakonec zvládnul. A mne hřálo u srdce i v duši. Patnáct let se už s počítačovými kamarády zabýváme počítači a za tu dobu je to pro nás náš osud, naše láska, naše utrpení, náš úděl. Pamatujeme první počítače v Chotěboři. A hle, počítačům již začínají fandit i ti, co je neměli rádi a vždy tvrdili, že se bez nich obejdou. No, neobejdou, to už je jasné.

Osud v případě kamaráda Jirky zasáhl podruhé: pevný disk v počítači se porouchal. Kamarád nevěděl, že existují firmy, které dokáží zachránit data, svěřil disk do opravy dodavatelské firmě, té se oprava nepovedla, což s lítostí Jirkovi oznámili a dali mu disk nový, s dvakrát větší kapacitou. Leč prázdný, bez dat. Jirka si nechal nainstalovat Windows 95 a MS Works a statečně přepisoval dokumenty a smlouvy (dřív totiž psal v Klasiku, který tam kdosi nainstaloval) a učil se práci ve Windows.

Vždycky jsem říkal, že pracovat s počítačem se dá naučit, jen když se s ním pracuje. Od knížky to nejde. Musí se sedět a tlouci do klávesnice a mnohokrát i do sebe, jaký že jsem to pitomec. Trnitá je cesta nejen ke slávě, ale i k počítačům. Jirka jí prošel úspěšně a já blaženě poslouchal slova, která bych od něj v životě neočekával.

Od vedlejšího stolu poslouchal naši debatu vytáhlý mladík. Najednou se zvedl a využívaje toho, že ho trochu znám, přisedl si k nám, aby se mne dotázal na jistý svůj problém se správou sociálního zabezpečení. Když jsem mu vysvětlil, že nejen OSSZ, ale vůbec všem ouřadům nutno posílati dopisy doporučeně, jinak neuvěří, že bylo něco posláno, očekával jsem že se zvedne a nechá nás pokračovat v libém rozhovoru.

Neučinil tak. S hrůzou jsem zjistil, že jde o vzácný typ člověka, občas se vyskytující v pohostinských místnostech. Zvláštnost takového typu se dá definovat stručně: Ať začnete mluvit s přítelem o čemkoli, skočí vám do řeči a přebírá téma hovoru. Nemáte šanci k mluvení, musíte jen poslouchat. A on skákal, chtivý vlastního hlasu, chtivý ukázat, že rozumí všemu, člověk rád poslouchající jen sebe a nijak zvědavý na soudy ostatních.

Nesnáším tyto typy. Jde o vrcholnou neslušnost a nevychovanost, kterou ten člověk okázale staví najevo, aniž pochopí, že všem okolo je jasné, že se potkali s blbcem. Všichni u stolu pochopí, jak je to trapné a stydí se za něj, jen on nikoli.

Co s ním? Nejjednodušší je skočit mu do řeči také a říci ať táhne do hajan a nemluví starším do řečí. Nerad to však dělám, nerad přiznávám sám sobě, že můžu o sobě říci, jsem starší. Převahu s hlediska stáří nemám rád, poznal jsem řadu chytrých mladíků a blbých starců (i obráceně ovšem). V životě bych nevypustil z úst, hele mladej, nekecej nám starším do řeči. Nasadil jsem tedy jinou taktiku: Když přebral řeč a začal chrlit svá moudra, dělal jsem, že jsem z jeho strany hluchý a pokračoval v hovoru svém a poslouchal odpovědi kamarádů, jako by tam mladík vůbec nebyl.

Byl to obzvláště tvrdošíjný typ: Když zjistil, že ho neposlouchám, začal se na mne přímo obracet, dotazovat, jen abych musel k němu otočit obličej a začít ho opět poslouchat. Nepovolil jsem a ignoroval ho dále, kamarádi vbrzku poznali, o co jde a hráli jsme tuto hru dál, zvědavi, jak zareaguje (rovnou vyhodit jsme ho nechtěli, nemáme rádi konflikty, když je nám příjemně, a sedět s dobrými přáteli u dobrého piva příjemné jest, proč si to kazit?). Představte si, že stačil ještě nabídnout Vláďovi tykání (on o dvacet let mladší) a vesele mu tykal. Mně se snažil připomenout, že jsme si také tykali (nevzpomínám si na to vůbec, proč také). No bylo to vyloženě trapné, ale osud přeje připraveným: došly mu peníze na další pivo (opilý kupodivu nebyl, tihle lidé to dělají i ve stavu střízlivém). Zaplatil a odešel a byl klid.

Co vede tyto lidi k takovému chování? Znám v Chotěboři ještě jednoho takového, tak uvažuji, čím to vlastně je. A mám to: oni sedají sami, bez přátel, všichni je znají, nikdo si k nim nesedne. A tak sedí a číhají, ke komu se můžou vnutit. Vnutit doslova a bez obalu. Leč nejsou dost inteligentní, aby přišli na základní zákon přátelské společnosti: tolerovat ostatní, poslouchat názory jiných a mluvit jen tehdy, když k tomu mám co říci.

Tito lidé nebudou vítáni v žádné společnosti. Pikantní ovšem je, potkají li se dva takoví. Už jsem to zažil a zdálky pozoroval: byly to dva monology, každý poslouchal jen sám sebe.

Je zajímavé, že příroda některé z nás nevybaví schopností obstát ve skupině jiných, když nás od dávných věků nutí žít pospolu. Je mi takových nepřizpůsobivých jedinců líto, ale jak jim pomoci, když oni sami nepochopí?

Zajímavý večer pokračoval ještě dlouho a došlo i na jiné řeči než o počítačích, to si pište. A nepátrejte po tom, kdo je můj kamarád Jirka, mám totiž kamarádů Jirků asi dvacet. Máte-li chuť, napište mi mail, co o tom všem soudíte, myslím o užitečnosti počítačů a lidské neslušnosti. Zajímavé ohlasy uveřejníme, beze jména autorů ovšem.