Bobtail Harry je čím dál více společenský pes

Náš pes Harry je rozený venkovní pes. Jeho angličtí předkové před stopadesáti léty honili po anglických pláních stáda ovcí z farmy do manufaktur, vzdálených desítky kilometrů, bez účasti farmáře, přičemž jeden bobtail dokázal uhlídat až 400 ovcí. Není tedy divu, že má vrozené geny pro pobyt venku pod širým nebem a uvnitř obydlí svých pánů není domovem ani v největších mrazech.

Dokud byl malý pes, navštívil vždy každý večer své pány v jejich bytě tak na slabou čtvrthodinku, aby skočil do klína paničky a pochutnal si na své oblíbené pochoutce - suchém rohlíku, který se naučil držet nasvislo mezi packami a ukusovat po kouscích shora, vydatně při tom mlaskaje. Pak se chvilku věnoval své oblíbené zábavě - okusování předloktí svého pána případně své paní, takže oba druhý den vypadali, jak kdyby se doma prali mezi sebou a nikoli se psem. Načež se vždy sebral a odkráčel zalehnout venku do jednoho ze svých oblíbených koutů.

Zajímavé je, že se to s přibývajícím věkem mění. Staroanglický ovčák, bobtail, je podle příruček společenský pes. To značí, že rád pobývá v přítomnosti svých pánů a vyžaduje si jejich pozornost a rád si s nimi hraje. Zdá se, že s dalšími měsíci jeho života tato společenskost vzrůstá.

Jak vypadá situace dnes? Zatímco v mládí mu stačila jedna návštěva, kterou si nikdy nevynucoval, naučil se postupně zakňučet si u dveří, že chce pustit domů, přičemž frekvence toho roste. Nyní tak absolvuje i pět návštěv, z nichž střídavě odchází podřimovat na balkon nebo ven.

Rovněž jeho zájmy přibývají, jak se můžete přesvědčit na snímcích na konci článku. Postupně rozšířil své oblíbené zábavy o tahání se o hadr (nejradši má šály), ohryzávání plastové láhve za ohlušujících zvuků, kradení domácích pantoflí, sledování televize a válení se po podlaze, kdy vyžaduje drbání na břiše. V poslední době si oblíbil sednout si vedle pána či paní a nechat se drbat na hřbetě, přičemž pokud přestanete, tahá vás za ruku, abyste pokračovali. Za deštivého počasí, kdy se už dostatečně vyspal, pak neustále přechází a neví, co by dělal. Ven do psího počasí se mu nechce a v bytě je mu to už dlouhé a je mu příliš teplo.

Nejraději má, jsou-li všichni doma. To pak může střídat objekty svých útoků a svého žadonění o podrbání. Je to prostě společenský pes a jako takový vyžaduje, aby se mu člověk věnoval. Cítí se plnoprávným členem smečky a podle toho se chová. Rovněž tak při pobytu smečky venku. Zatímco náš předchozí pes, čau-čau Dyn (dej mu psí pámbu lehké spočinutí), kdykoli si páni sedli venku, usadil se čtyři metry daleko a hleděl směrem od nich a hlídal, aby je někdo neukradl, tento bobtail se okamžitě přižene, sedne si a kouká na stůl, co by na něm bylo dobrého. Pak se namačkne na vaši nohu a páníčku, máš mne tady, tak se mi věnuj. Když nic jiného, tak aspoň drbej po hřbetě.

Chcete-li mít věrného přítele, pořiďte si bobtaila. Ale jen můžete-li ho nechávat žít venku, do bytovky ten pes rozhodně není. Má z těch anglických plání rád volný prostor, v kotci nebo v bytě by se cítil vězněm.

Někdy uvažuji o tom, jak to bylo s jeho předky před léty stopadesáti. Taky se tak kamarádili se svými pány? A kdo je proboha každý den česal? Jak to, že jim srst nezplstnatěla bez stálého česání? Leč ani na internetu, kde je stránek o bobtailech tisíce, žádné takové informace nenalézám.

Chování psa mi potvrzuje, že pes má duši. A je opravdu přítelem člověka, i když každý trochu jinak. Ale i lidé jsou různé, žeano, natož psi.

Když si pochutnává na rohlíku, nesmí se na něj sáhnout, to hned vrčí. Výsadu žrát rohlík paničce v klíně si ponechává, i když je pětkrát větší, než byl jako štěně.

TV bednu sleduje stejně pozorně jako jeho paní.

Je to starý mazel a labužník, drbání na břiše má nejradši.

Ale když toho má dost, okamžitě odchází ven.