Zpět na hlavní stránku - Zpět do powjestí

Nové powjesti chotěbořské

příloha internetového měsíčníku Chotěbořský Courier Bobtail Harry
píše Jiří Poděbradský

Jakékoli kopírování a rozmnožování, včetně elektronického, podléhá autorskému zákonu s uvedením autora a zdroje. Případné použití tohoto textu jinde vyžaduje souhlas autora.

V sále restaurace Panský dům v Chotěboři stojí staletí starý kamenný sloup, podpírající klenbu. U tohoto sloupu stával ještě před celkovou rekonstrukcí podniku stůl s několika židlemi. Na jedné z nich s železnou pravidelností sedával denně chlapík neurčitého věku, jenž se rád dával s lidmi do řeči. Zvláště pásl po náhodných hostech, kteří vždy o půl sedmé večer přicházeli od dálkového autobusu Praha - Polička, co tu měl půlhodinovou přestávku. Někdo z nich si musel k němu přisednout a to byla jeho chvíle. Po krátkém navázání hovoru začínal vždy stejně:

Jo, milej pane, Chotěboř, to je rezervace! A víte proč? Protože se tu stalo moc věcí vůbec poprvé!

Vyprávění třetí

První klub letního lyžování v Chotěboři na výletě

Že jste něco podobného viděl před časem v televizi? Pane, to je možné, ale první klub letního lyžování byl vymyšlen v Chotěboři už před mnoha léty a vyvíjel činnost!

Já jsem to pane viděl na vlastní oči, na takovejdle kousek, jak je tady od té zdi k druhé, jsem je viděl. To už je dávno, to jsem byl ještě mladej a byla tady taková parta ještě mladších, takovejch, co mají ještě před vojnou, a to je pane věk, kdy se vymýšlejí blbosti. Jenže tenkrát mělo to vymýšlení své meze, rozumíte, ne jako dneska, kdy ty puberťáci, jak táhnou z diskotéky namazaný, tak vohybaj a lámaj dopravní značky, trhaj lidem telefonní vedení, co jim vede po zdi, lámou tyčky u plotů a ulamujou zrcátka autům. Jo pane, to je ten vandalyzmus, a nic takovýho se za našich mladejch let nenosilo, to kdyby někdo zkusil, dostal by pěknejch pár po hubě buď od policajtů nebo od vlastního táty, jedni jako druzí si to mohli klidně dovolit, ale dneska pro samý lidský práva ani vlastní táta na vlastního kluka šáhnout nemůže, tak je každej zblblej z televize, a pak to vede k takovejm koncům jako je ten vandalyzmus.

Ne že by tenkrát ty mladý byli svatoušci, vysedávali po hospodách jak dneska, na tancovačkách se uměli namazat jako káry, i se poprali, ale sáhnout na majetek, to si teda nikdo nedovolil. Byla tady jak už jsem říkal taková parta, co se shromáždila kolem jednoho takovýho, co ho všichni považovali za náramnýho výtečníka, i když on takovej nebyl, to spíš ta pověst, co se za ním táhla, znáte takový ty týpky, co už od školních let jsou pořád v něčem namočený, ani něvědi jak. Jenže tenhle kluk měl vyvinutou fantazii a uměl si vymýšlet překrásný věci a taky byl takovej ten správnej vůdce party, uměl ty ostatní strhnout za sebou. Takže si pořád něco vymýšlel, když tak z dlouhý chvíle klábosili u piva v hospodě nebo u lahvovýho na chajdě.

No a jednoho krásnýho letního dne, tenkrát byla lepší léta než dneska pane, vymyslel tu další krásnou věc: Klub letního lyžování. To bylo z toho vedra, jak diskutovali, že by bylo lepší dělat topiče v letním kině a letního ledaře na zimním stadióně, když se mu ta myšlenka vynořila v hlavě. Jak ji řekl ostatním, hned byli všichni pro. Musíte vzít pane, že tenkrát byla doba komunistická, Husák normalizoval náš národ jak to šlo a žádný výstřelky se netrpěly, natož nějaká recese nebo jak takovejm srandičkám říkaj. Takže se ti kluci domluvili, že nazítří uspořádaj letní lyžovačku a potáhnou v běžkařským oblečení na přehradu za Chotěboří, kde se koupaj všechny zdejší holky a ty budou pane koukat, až se tam objeví Pelíškova parta - von se jmenoval Pelíšek, takový hezký jméno - a hned bude obdiv ze všech stran a obdiv pane, však to z mládí pamatujete ne, obdiv otvírá dívčí srdíčko líp než cokoli jinýho.

Dopoledne dalšího dne, když už sluníčko začalo hezky pálit a holky už byly na přehradě v plavkách bikinkách, celá Pelíškova parta navlíkla na sebe, co doma posháněli. Teplý kalhoty, pumpky, chlupatý svetry a hubertusy, zimní bundy, kabáty a šály, k tomu kulichy na hlavu, beranice a papáchy, no jak říkám, co doma našli. Přes ramena si dali běžky a hůlky a mazali k nezapomenutelný hospodě Modrá hvězda, kde si dali sraz. Nezapomenutelná Modrá hvězda? Ano pane, to je dávno zrušená hospoda, kde se scházívali všichni správný chotěbořský vlčáci, kde bylo správný pivo a správná obsluha, kde se mazal mariáš od rána do večera i přes noc. Tam jste moh přijít kdykoli a vždycky tam byli kamarádi, co vás dokázali rozveselit, když jste měl smutek na duši, nebo který potřebovali rozveselit, když z vás radost vytýkala ušima a nosem. Tahle hospoda pane, ta tu mohla bejt ještě dneska, kdyby ji v restitucích nevrátili takovýmu nepřejícímu a zlostnýmu dědkovi, co hned řekl, tuhle hospodu zničím a taky jo, celej sklep dal zavíst rumištěm a kamením, aby tam hospoda nebyla ani po jeho smrti. Ta na sebe samozřejmě nedala dlouho při jeho vzteklý povaze čekat, takže se ten dědek dneska v hrobě obrací, jak ho pamětníci proklínají. Ještě za jeho života tam chotěbořský vlčáci udělali demonstraci pod jeho okny, s transparenty a s proslovy a skandovali my chceme Modrou hvězdu, dědek stál za záclonou a vztekal se, že už je demokracie a že nemůže vzít pár dlažebních kostek a hodit je do davu.

No a Pelíškova parta tam byla taky jako doma, čili si tam dali sraz, vrazili do sebe pár piv a nějakýho prcka na kuráž, hostinskej byl jak jsem říkal správnej a na lecos zvyklej, takže se jen zeptal, Oldo, kam jste vyrazili v tom vystrojení a Olda mu na to jenom řek, trochu si deme zalyžovat šéfe, a on už se dál nedivil, jen se culil a nalíval.

Bylo už kolem jedenáctý dopoledne, když si na chodníku před hospodou navázali běžky k botám, vzali hůlky do rukou a celá parta se vydala kolem pomníku pana spisovatele Herrmanna Ignáta vzhůru k fabrice, kde vedla cesta dál na přehradu. Šoupali těma běžkama o asfalt a kostky na chodníkách, jen to šustilo, a to víte lidi, ty zůstávali koukat s otevřenou hubou, já jsem tam byl taky a taky mě spadla brada, protože něco takovýho jsem jakživ neviděl, lyžovat v létě a eště k tomu do kopce a v tom vedru, že se na to sluníčko jen smálo. Jedna babka, která v úleku zůstala stál na chodníku, jak šli hoši kolem, osmělila se a ptala, kampak chlapci takle navlečený, není vám teplo? A Olda Pelíšek, ten kluk fantastickej, jí povídá, dem si trochu zalyžovat babí, než vítr zafouká stopu, a zima nám nejni, dali jsme si grog, a babka zůstala dál jak Lotova žena a jen zírala.

Kde se vzalo hejno dětí, to nikdo neví, najednou byl kolem nich chumel, pokřikovali na na sebe navzájem, a děti i Pelíškovi kluci se náramně bavili, dospěláci přihlíželi jen z povzdálí, to víte, co kdyby to byla nějaká provokace. A najednou, kde se vzal tu se vzal esenbák v uniformě, šel asi pěšky z fabriky dolů na služebnu na náměstí a narazil na lyžařskou partu. Byl to ale naštěstí rozumnej esenbák, my jsme tu pane měli štěstí na rozumný policajty, i když se vždycky našel nějakej blbec, to je tak všude. Povídá k Pelíškovi, protože ho dobře znal, už mu mockrát dával za něco pokutu, co to zase Oline vyvádíš, to si nemůžeš ani v tomhle vedru dát pokoj? Dostalo se mu odpovědi, že Klub letního lyžování je na vejletě na přehradu, a že jdou sami, protože si jejich pionýrskej vedoucí včera zlámal nohu na Koukalkách, když sjížděl sjezdovku. A to byli všechno kluci před vojnou! Esenbák se smál a začal jim po otcovsku domlouvat. Já nemám nic proti srandě, říkal, ale klucí mohlo by to bejt veřejný pohoršení, kdyby to někdo udal, když teda chcete blbnout, proč jdete právě tudy, kde je plno lidí, proč to nevemete na Chmelnici a kolem hřbitova, kde vás nikdo neuvidí?

A na to mu Olda Pelíšek řekl památnou větu, kterou si dlouho lidi po hospodách povídali: Pane strážmistr, my bysme tam namouduši už kvůli vám šli, ale vono tam nejni eště prohrnuto, Technický služby zase zaspaly.

A pokračovali dál vzhůru kopcem, nechali za sebou nespokojenýho esenbáka i šokovaný lidi na ulicích, nahoře u hřbitova už nikdo nebyl, takže v poklidu přelyžovali přes koleje dál až na přehradu. Tak se říká vodní nádrži za Chotěboří, obklopené spoustou zahrádek a chat. Podél jedné strany nádrže je taková travnatá plocha, kde se ukládají chotěbořáci na deky a opalují se. V jednom místě si tam chataři udělali menší dřevěný můstek, aby se jim líp lezlo do člunu. Když ho Olda Pelíšek uviděl, hrdinně zvolal: A budou skoky na lyžích! Za mnou! Celá parta, jeden pěkně po druhém lyžovali na můstek a z něj se vrhali i v těch kožiších a hubertusech do vody. Na břehu byl taky jeden jejich kámoš a volal , Oldo, co to tam blbnete, vole? Olda na to, jak byl po krk ve vodě, vidíš vole, že lovíme baby, ne?  A ty baby zíraly a obdivovaly a kluci lezli postupně i s lyžemi z vody, svlíkali ze sebe promočený hubertusy a kulichy, lyže zapíchali do písku, okoupali se a zlikvidovali postupně všechno lahvový, co měli s sebou v batozích.

Jestli se jim šlo domů líp nevím, je to od hřbitova s kopce, mohli klidně sjíždět a plužit a doskakovat telemarkem, hrboly tam byly už tenkrát stejný jako dneska.

Ten slavný klub, co se okamžitě tímto činem po Chotěboři proslavil, se ale rozpadl za pár týdnů, když Pelíškova parta odešla na vojnu. A když se vrátili, pane, to už byli jiní chlapci než před vojnou, každej už měl holku, do hospody ještě občas zašli, ale jak utíkaly roky, oženili se a měli po lyžování. Vždycky když jsem Oldu potkal s manžekou a dětičkama, říkal jsem, vidíš hochu, i na tebe došlo a takovej byls král. Jo, pane, to je život. Ale Chotěboř, pane, Chotěboř z toho měla zase jedno prvenství.

Jo pane, Chotěboř, to je rezervace !

Tam dole vzadu nebylo prohrnuto...

Příště: vyprávění čtvrté - Jak se vezl pan ministr po Chotěboři na rámu rezatýho kola