Harry se musí česat
(o jednom problému pánů chlupatých psů)

Chlupatí psi, mezi něž bobtail rozhodně patří (proto jsme si ho také po předchozím chlupáči čau-čau koupili), se musí pravidelně, pokud možno denně, česat a kartáčovat. Bez toho by jim srst zplstnatěla a stala se z ní tvrdá deka. Zvláště psi chovaní pro výstavní účely (výstavní standard bobtaila je na obrázku nahoře, až na tu špinavou tlamu), ti jsou podle délky a kvality srsti na výstavách hodnoceni.

Většina chovatelů, když už vrazí takové peníze do psa s rodokmenem, s ním po výstavách jezdí, aby se jim ty peníze vrátily a pes vydělal další na štěňatech. Snímek nahoře mám od přátel z Finska (bobtailisté jsou po celém světě a na internetu zvláště), inu, tam je zima větší a bobtailové tedy musí být chlupatější. Vypadá to krásně, že, ale co jim to musí dát práce!
Našeho Harryho nemáme kvůli výstavám, tím spíše kvůli vydělávání peněz. Máme ho jako člena rodiny a tak je nám ho líto, aby kvůli svým dlouhým chlupům v létě trpěl. Proto se dopouštíme prohřešku proti výstavním řádům, každé jaro je Harry ostříhán nakrátko, aby mu bylo přes léto dobře, jen tak nakrátko, aby do zimy znovu obrostl potředbnou srstí. Má to tu výhodu, že česání psa je snadnější.

Ale i tak je to rituál, který je nutno opakovat aspoň přes den. Je třeba závidět majitelům psů, kteří i na výstavách poslušně a trpělivě snášejí tahání hřebenu za chlupy. Náš Harry to od malička neměl rád a musel k tomu být všelijak donucován. Ve třech letech věku si ale už trochu zvykl. Musí však být přitom zavřen na balkon, aby od česající paničky nemohl zbaběle utéci.

Jak vidno, je česání psa pěkným tělesným cvičením. Pes si neustále lehá, tu na jeden bok, tu na druhý a je nutno toho využít. Požívá se hodně řídký hřeben, aby pronikl až na pokožku. Někteří psi mají drbání hřebenem rádi, Hary nikoliv. Česat se musí každá část těla do určitého směru.

Pes musí být stále jednou rukou přidržován za obojek, aby pociťoval, že musí držet. Tím ovšem chybí třetí ruka k přidržování česaných chlupů. Další problém je v dvoubarevnosti bobtaila. Bílá srst je zcela jiná než tmavá, je jemnější, více připomíná vatu a moc špatně se češe. Ta tmavá je lepší.

Po dvaceti minutách česání vypadá Harry stále jako před česáním. Celkem už dobře drží, k čemuž přispívá i nějaký ten mlsek v tlamě, jehož žvýkáním se zabývá a zapomene na chvíli, že je česán. Avšak stále nemá rád česání zadku, tlapek a srsti pod bradou. To stále uhýbá a nechce držet.

Po vyčesání je nutno kartáčovat, aby srst byla provzdušněná a nadýchaná. Zbaví se tím také případné špíny, zachycené v chlupech.

Denně je nutno vyčesat velkou kouli chlupů. Jen tak se zabrání zplstnatění. Jakási chovatelka psů v Čechách vymyslela strojek na zpracování vyčesané (nikoli stříhané) srsti psa na vlnu k upletení svetru. Zkoušíme tedy vyčesanou srst shromažďovat, ale jde to pomalu, je příliš lehká. Nebylo by však špatné mít na velké zimy svetr z bobtaila, v televizi to při předvádění vypadalo krásně.

Po půlhodině česání a kartáčováni toho mají oba účastníci aktu plné zuby. Lépe je na tom Harry, odebere se na některé své oblíbené místo a pózuje, jak je načesaný.

Útěchou je nám, že i ostatní majitelé bobtailů mají též s česáním problémy. Píšou o tom neustále na internetu a je to dlouhé čtení, diskutuje se o druzích hřebenů, rozčesávacích přípravcích, koupelových šamponech. Je to celá věda, které se my snažíme vyhnout. Harry opravdu není pes na výstavy. Je to pes pro radost a tedy i pro starost. Je to odstrašující síla proti vetřelcům. Je to pes, co čte a píše noviny. Je to přítel svých pánů. Učesán tedy být musí, kadeřníka však nepotřebuje.