Jiří Slapnička: Verše s prologem II.

Jiří Slapnička

Verše s prologem II.

Bouře

Existují příběhy, o kterých se říká, že jsou mezi nebem a Zemí. A mezi ně patří i ten, který vám budu vyprávět. Příběh začal před mnoha lety. Bezohledný řidič srazil na silnici dívku. Snažil jsem se jí pomoci, ale marně. Stal se ze mě pouze bezmocný svědek, jak z ní postupně vyprchává život.

Od té doby mě však přešel smích,
já viděl její oči v nocích bezesných.
Ty oči! Modré, něžné oči dívky,
kdo uzří je, tak řekne tiše - díky.

Když po letech já touto cestou jel,
tu oč její já zas, znovu, zřel.
Když proudy vody v bouři auto bičovaly,
tu oči její zjevily se a mě varovaly.

Zastav zde, prosím, lásko! V dáli
tam Ďábel krutě blesky láme skály.
Zde zastav a, prosím, tu dočkej rána.
Já chci bys žil, já mám tě, věř mi, ráda.

Já poslech, a počkal, až to peklo skončí,
a pátral, kde zas uzřím oči.
Leč, to uzřel jsem je naposled,
a ani prosbami je nazpět nepřived.

Náhle mi cosi řeklo, abych zvedl oči k obloze. Tam jsem viděl nelítostný zápas. Bojovala tam dvě světla. Jedno jasné, čiré. Druhé bylo temné, kruté.

Trvalo to dlouho, téměř celou noc. Tu náhle zazněla ohlušující rána a temné světlo zmizelo v nadoblačné výši a čiré se po chvíli změnilo v jasný den.

Nastartoval jsem a pokračoval v jízdě. Po několika kilometrech u silnice stála dívka. Zastavil jsem a s překvapením vydechl: “Petro!” “Já ale nejsem Petra. Ta je dvacet let mrtvá. Já jsem její dcera,” odpověděla.

Image1.gif (12004 bytes)

Zpověď

Na světě existují mocné říše, velké svazky, bezpočet malých zemí a zemiček.

Ale jen jedna jediná, moc, která se nedá srovnat s ani jednou z nich. A to je říše,

jejíž pánem jsem já.

Již stovky let já tady v rakvi ležím,
co pro tě noc, je pro mne jasný den.
Když Luna vyjde, tak moci své vstříc běžím,
však ve dne spím zas půlnoční svůj sen.

Já žiji z krve dětí, žen i mužů,
jsem nemrtvý a neživý.
Jen díky ní tu existovat můžu
kdo poznal ji, se vůbec nediví.

Pak sluhy z mužů a milenky z žen já mám,
a má moc rok od roku sílí.
Když Slunce vyjde, já do rakve své uléhám,
však v noci mohutní mé síly.

Zde v říši mé své děti matky s láskou kojí.
Však mlékem ne. To krví kojí družek svých.
Kdo živý je, ten moci mé se bojí,
a chvěje se, když zaslechne můj smích.

Já půlnoční své panství tu jedné noci stvořím,
v němž v noci den je, ve dne je zas noc.
Zde v Karpatech já všechna města silou zbořím
a stvořím jiná, kde věčná bude noc.

Proč lásko má se pána svého bojíš?
Já nesmrtelnou z tebe vytvořím!
Chci vidět, jak běloskvoucí sobě v roucho bílé strojíš.
Tak připrav svoje hrdlo. PŘICHÁZÍM.

image2.jpg (13547 bytes)

Krásko

Procházím věky, jsem tu od úsvitu lidských dějin, Ani nevím, kolik staletí již žiji. Pamatuji nejstarší říše. I ty, jež předcházely Atlantidu, Sumer, či Egypt.

Celý svůj život hledám krásu hodnou štětce starých mistrů. Krásu srovnatelnou s Monou Lízou, či Afroditou. Dosud byla má touha marná. Až jsem potkal Tebe, krásná.

Oči modré jako nebe,
černých vlasů vodopád.
Úsměv, bez nějž v létě zebe,
s těmi vlasy chci si hrát.

Svůdná víla, červánková,
vedle níž je Slunce stín.
V ústech jsou dvě řady perel,
rty jsou rudé od malin.

Když jdeš loukou, vílo krásná,
Klaní se ti každý květ.
Slunce hasne před Tvou krásou,
ptáci pějí na počest.

Není tobě jiná rovna,
není krásky svůdnější.
Větší slasti v světě není,
Než tě sevřít v náručí.

Jsi jak vánek. Jarní, něžný,
když se chvěješ v náručí.
Dovol, krásná, ať jsem to já,
kdo tě lásce naučí.

PROSÍM