Jak dál s bojovými psy?

Pod dojmem posledních událostí ve světě velkých psů, zase přicházím se svou troškou poučeného laika do názorového mlýna, jsa majitelem jednoho takového urostlého jedince. Bekky je můj i náš první pes a pořizovali jsme si jí se ženou hlavně jako společnici pro vyplnění mezery v rodině po odchodu syna na vysokou školu, jako protiváhu proti vznikajícímu stereotypu středního věku, jako donucovací sportovní prostředek i jako hlídače k rodinnému domku.

Rotvajlera jako plemeno jsem znal z pár letmých setkání a spíše z obrázků a hlavně knihy pana doktora Sedláře. Stojí tam : pes silného charakteru, náročný na pohyb, rodinný pes. To bylo přesně to, co jsme si představovali a ke všemu ještě to byla láska na první pohled, protože, to mě nikdo nepřesvědčí, rotvajleří kukuč je prostě srdeční záležitost. Takže rotvík. Tedy rotvice.

S tím stereotypem to bylo přesné, nabourala ho ihned a stoprocentně, alespoň u mě. Naše rotvajlerka Bekky byla od malička pěkná dračice, její "hry" byly bolestivé a já ze začátku tápal, jak na ní a jestli je to normální, protože znalosti byly hlavně vyčtené a zkušenosti minimální. Musel jsem oprášit vzpomínky na výchovu syna, protože důslednost ve výchově je podle mě stejná u dětí stejně jako u psů, četl jsem rady z publikací a byl jsem vděčný za všechny rady. Postupně se mi podařilo ze štěněcí rošťandy, která na mě vyjížděla, když našla něco dobrého a nenechala si to vzít, která si do žrádla taky nenechala sáhnout a její reakce byly naprosto zuřivé a dost krvácivé, vychovat o něco poslušnější rotvajleří slečnu (17 měsíců), která má po svodu dorostu a cviky poslušnosti ovládá obstojně (ještě to přivolání, aby bylo stoprocentní) a která si nechá ode mně cokoli vzít, i když je pravda, že občas přitom zavrčí, ale to se už musí i to vrčení rozeznávat na to neškodné a na to, za které se musí vytrestat (kůže za krkem, "sedni" a teprve po chvíli zase "vezmi").

Naučili jsme se zkrátka spolu všichni žít a respektovat a o to mě hlavně šlo. Od začátku jsme věděli, že chceme opravdu hlavně společnici. Vychovanou, patřičně poslušnou a nás respektující, ale i psí osobnost, která je svá, vyrovnaná, se smyslem pro humor a rošťáctví. A taková ta naše Bekky, myslím, už teď začíná být. Je mi jasné, že to soužití musí být o soustavné chápavé výchově a že nepůjde o uzavřený proces, ale s tím ten, kdo si pořídí rotvajlera musí počítat. Jsem však nejistý v otázce jiné, v současné době hodně diskutované jak mezi odbornou veřejností, tak i v médiích. Bojoví psi. Definice zavádějící a špatná, ale ujala se (jako Česko) a je potřeba s ní počítat. Vím, že nemám doma bojového psa. Bekky není k tomu vedená, od malička jsem jí nechával při procházkách hladit od cizích lidí i dětí, chodím s ní do města mezi lidi, k návštěvám je vysloveně přátelská až mazlivá (zvláště když návštěva přijede znovu po delší době a ona je pozná, to mají počůrané boty samou radostí), ale zároveň vím, že svoje teritorium si hlídá nekompromisně a někteří lidé se jí prostě nelíbí a ona jim to dá znát (většinou se nelíbí i mě). To má vrozené, s tím musím počítat a korigovat její chování, protože já jsem ten, kdo za ní odpovídá. A tak se oklikou dostávám k tomu, o čem chci vlastně psát a na co zatím neznám uspokojivou odpověď. Výcvik obrany, zkoušky z výkonu, obrana při bonitaci (klubová podmínka pro uchovnění). Vycházím z toho, co jsem už popsal, chci psí spolehlivou společnici. Nepotřebuji tvrdého obranáře, který mi při malém náznaku úderu (přátelské poplácání) kousne kamaráda. Ale na druhé straně bych chtěl Bekky dopřát radost z potomstva, a to z potomstva s průkazem původu. A tady právě narážím na nutnost výcviku obrany.

Cituji z bonitačního řádu Rottweiler klubu ČR :

Chování jedince se hodnotí za těchto podmínek:
- psovod se vzdálí spolu s pomocníkem do úkrytu. Je-li psovod i pomocník v úkrytu, posoudí se lhostejnost psa k výstřelům o přiměřené síle.
- pomocník vycházeje z úkrytu na sebe upozorní psa a prochází bezprostředně okolo uvázaného psa. Po projití 8-10 m se pomocník na pokyn rozhodčího obrátí a podnikne na psa útok s náznaky úderu do výše prsou. Útok probíhá až do vzájemného kontaktu pomocníka se psem. Před útokem pomocník na sebe psa upozorní přiměřeným hlasovým projevem. Při tomto bodu posuzování je třeba postupovat zvláště citlivě, aby nedošlo ke zrazení psa. Při bázlivé reakci psa pomocník útok nedokončí.
10.2. Pro upřesnění povahových vlastností se provádí povinně hladké a kontrolní zadržení s náznaky úderu na vzdálenost 30 metrů. Při obou těchto zkouškách se nehodnotí technika kousání a zákus.

Tedy žádné sportovní hodnocení, jedná se o cvičení útoku na člověka. Pes uvázaný u kolíku je hodnocen za napadení člověka bez obranných pomůcek, který jen tak utíká okolo...
Nechtěl bych, aby mi Bekky napadla dítě, které běží okolo ní, když je uvázaná třeba před obchodem. Vím, že mi bude namítnuto, obrana je cvičena na základě kořistnického pudu a že pes jde za peškem, za rukávem, ne na člověka. Nenalháváme si něco ? Vždyť přece jen na cvičištích, které znám, je výcvik prováděn na základě prvotního rozdráždění psa na člověka, na vydráždění zuřivosti za utíkajícím figurantem. Možná, že jinde provádějí sportovní kynologii opravdu v souladu s radostnou hrou psa na kořist, ale z vlastní zkušenosti (nemám jich pravda mnoho v této oblasti) takové cvičiště neznám.
A tady právě je otázka, zda pes, kterého nadále majitel nechce cvičit ve výkonu, nechce sbírat zetvéčka, ipa a šuc hundy, ale chce se věnovat chovu a vystavování, musí procházet tímto výcvikem obrany.
Není čas upravit řády a odstranit diskriminaci psů více vedených jako společenští tím, že pro uchovnění nebude zkoušení obrany podmínkou ? Již to rozdělení na pracovní plemena a ostatní. Já si nepořídil pracovního psa, já mám psí společnici a kamarádku. Nepíšu tento příspěvek proto, že naše Bekky špatně kouše a že se jí do toho vysloveně nechce, ale proto, že se do toho nechce ani mně. Návody figurantů jako :"Musíš být na mě taky naštvaný, aby to ta fena cítila, vydáždi jí, chyť jí za slabinu, povzbuzuj ji !" - proč, k čemu ?! Já jsem přesvědčen, že ta obrana vlastní smečky je v ní, že není proč v ní probouzet větší šelmu než je a že to je v současné době a v současném společenském ovzduší dokonce i proti ní samotné. Podle mého nás "společenská poptávka" k tomu dříve nebo později dovede. Ale aby to "později" nebylo pozdě.

To je z mé strany společníka rottweilerky Bekky, členky Rottweiler klubu ČR (a chtěl bych, aby jí zůstala i nadále) k tématice "bojových psů" zatím všechno. Pohled trochu jiným zorným úhlem majitele psa než jsem zatím četl všechny příspěvky majitelů psů velkých plemen, které byly převážně rozhořčeného a ukřivděného rázu a obhajovaly i vysvětlovaly výcvik obrany jako něco přirozeného a pro psa prospěšného.