Harryho pán trochu vzpomíná a trochu bilancuje
Před 10 lety šlo o blaho
lidu, teď jde jen o koryta,
pravila jedna posluchačka do rádia, právě když píšu tyto řádky
a dala mi tak titulek k tomuto zamyšlení, původně jsem chtěl titulek DNY POTÉ.
Dnes 17.11. je to všude samé 10. výročí sametové revoluce. Harry mne ponouká, abych něco také sepsal, sám nebyl v té době ještě na světě a jeho předchůdce jenž u toho byl, čau čau Dyn, už je dávno v psím nebi a nic nám nepoví.
Po pravdě řečeno, vzpomínám spíše na dny a týdny, které následovaly, než na pátek 17.11.1989. O víkendu jsme seděli u televizorů a rádií, poslouchali zprávy domácí i Hlas Ameriky. Konečně to prasklo, říkali jsme si.
Dny poté byly velmi zvláštní. Trochu to připomínalo jaro roku 68, ale tentokrát to bylo důkladné. Dny poté jsem prožíval ve svém zaměstnání (učil jsem tehdy na gymnáziu) s radostí, napětím, zvědavostí i trochu pobaveně. Hned to vysvětlím.
V pondělí 20.11. ráno jsem měl první hodinu matematiku ve 4. ročníku, před maturitou. Přišel jsem do třídy, zapsal do třídní knihy a zaznamenal zdviženou ruku studentky. Vyzval jsem ji, ať mluví a ona hned vyhrkla, že je zajímá, co si myslím o pátečních událostech a vůbec. Jen letmo mi blesklo hlavou pomyšlení, zda můžu promluvit naprosto otevřeně (do té doby to samozřejmě nešlo), ale hned jsem se rozhodl: V takové chvíli, bezpochyby dějinného významu, je třeba za každých okamžiků mluvit pravdu, bez vytáček. Řekl jsem jim tedy bez obalu, co si myslím o zákroku proti studentům a co si myslím o režimu, jehož konec zřejmě pomalu nastával. Hodina matematiky padla, ale vynahradila nám to jinak. Měl jsem dojem, že jsme si se studenty padli do noty. Jak jsem se později dozvěděl, ptali se i jiných vyučujících a sami se tím učili základům praktické politiky, odpovědi totiž byly rozličné a studenti si začali své učitele třídit i jinak než podle účesů a oblékání a nároků při vyučování.
Vzpomínám na příjezd studentské delegace z Prahy, jíž nebylo povoleno promluvit k našim studentům, ale s námi učiteli ano. Dostali jsme od nich i videokazetu a v kabinetu si ji pouštěli. Vzpomínám na okamžitou bleskovou návštěvu okresního ideologického tajemníka KSČ u ředitele školy (samozřejmě též kovaného soudruha), kdosi zavolal na delegaci Veřejnou bezpečnost, nikdy se pak už nevyšetřilo, kdo to byl. Vzpomínám, jak řada lidí raději mlčela a čekala za bukem, jak to dopadne, aby pak po týdnech, když už bylo jasné, že jsou komunisti od vesla pryč, byli náhle aktivní až běda. Vzpomínám na rušná a nadšená shromáždění na chotěbořském náměstí, v mrazu, ale nikomu to nevadilo, vzpomínám na poslední zoufalé pokusy komunistických funkcionářů promluvit k lidem (dostali to za úkol, žádat o slovo, museli vědět, že je to zbytečné, ale přesto se snažili). Vzpomínám, jak náhle nabytá svoboda slova opájela některé lidi, že mluvili na shromáždění i o věcech zrovna v té době podružných jako o věcech významu málem světového. Vzpomínám na to, jak lidé pokukovali k budově SNB a v duchu si říkali, jestli na nás nevletí také s pendreky, či si aspoň nepíšou naše jména na papírek. Zvláštní dny. Měnil se náš svět, budoucnost byla náhle jasná a světlá, věřili jsme tomu neb nemohli vědět, co přijde.
Dnes jsme už moudřejší a naše názory se diferencovaly (viz výrok posluchačky v titulku). Nemyslím, že dnes jde hlavně o koryta, ale myslím, že peníze jsou stále až na prvním místě. Svobodu a volnost máme, ale mnoho toho ještě nemáme. Třeba právní stát je stále v nedohlednu, práva se člověk nedovolá nebo velmi těžko. Justice (a nejen ona) je stále ještě plná lidí ze starých časů. Lidé z nových časů jsou stále jaksi málo vidět a slyšet.
Mám-li trochu bilancovat, což je při každém výročí nutkavé, pak ohlédnu-li se na posledních 10 let, co vidím: Nezbohatl jsem, ani jsem to neměl v úmyslu, nemusím si to tedy vyčítat, můj majetek se rozrostl o mnoho knih a dva počítače. Živím se tím, co umím a nikdo mi do ničeho nekecá. Byl jsem několikrát v Rakousku a nikde jinde. Tam, kam mne srdce táhne, se už asi nedostanu, na to peněz nezbývá. Avšak cennější je pro mne, že si můžu číst, co chci, myslet a mluvit jak chci, chodit na co chci a kam chci, poslouchat co chci, nikdo mne nenutí do věcí pro mne odporných (jako byla politická školení povětšinou ubohé úrovně), už nemusím lovit Hlas Ameriky, abych se dozvěděl, co se dnes ve světě stalo, to vše a mnoho dalšího shrnuji pod pojem svoboda.Tohle vše pro mne samozřejmostí asi už nikdy nebude, na to se moc dobře pamatuji na léta, která nyní nazýváme léty útlaku. I když mne už čekají za bukem patrně neradostná důchodová léta, přesto se nyní cítím stále dobře, protože nikdy nezapomenu, jaké to tehdy bylo. Nikdy nezapomenu na pokoření, když jsem musel podepsat, že souhlasím s okupací sovětskými vojsky, na jiné pokoření, když jsem musel přísahat věrnost straně a vládě, povinný to kdysi slib učitelů, takových pokoření bylo povícero. Už kvůli tomu, kdyby bylo sebehůř, nedám svůj hlas těm, co dnes zastupují léta minulá, jak to bohužel dnes činí pětina mých spoluobčanů.
Trefně to dnes v MF Dnes napsal Petr Šabata: Propadáme zbytečně pesimizmu. 17.listopad byl včera.
Ano je to teprve 10 let. Všechny problémy, které máme, se daly čekat, i když nemusely být zrovna v takovém rozsahu. Kdo za to může, že nastaly a právě v takovém rozsahu, víme. Politici, úředníci, poslanci. Ale my jsme si je zvolili, můžeme tedy za to taky, svým dílem, patří nám to. Taky jsem si kdysi myslel, že Zeman je správný politik. Už mne z toho vyléčil, stejně jako jiní mne vyléčili zase z jiného. Ale svobody si budu cenit stále. A tu mi 17.listopad přinesl.
Takže milý Harry, posledních 10 let jsem prožil asi tak, jako když tebe pustíme do volné přírody. Náhle máš svobodu, tu zaběhneš, tam nakoukneš, zaštěkáš si dle libosti, ale vždycky se zase vrátíš zpátky domů.