zajímavé osobnosti Chotěbořska

dnes:

pplk. Bc. Josef Bačkovský,

okresní ředitel Policie ČR v Havl. Brodě

Harryho pán (HP): Pane řediteli, vybrali jsme si Tě jako prvního do naší nové rubriky a teď tě budu zpovídat. Musíš mi ale slíbit, že nebudeš mluvit tou hroznou policejní češtinou jako nedávno v okresním týdeníku Cesta Vysočiny. Ty rozhodně zajímavou osobností Chotěbořska jsi, což ještě vyplyne z našeho rozhovoru. Ale nejprve prosím řekni čtenářům, co tě váže k Chotěbořsku.

Josef Bačkovský (JB): No jo, bývalý kantor se nezapře, divím se, že ti vadí má policejní čeština. To víš, někdo slouží dvacet let u policie, někdo byl pětadvacet let učitelem fyziky a taky to na něm zanechalo stopy. Pocházím z Libice nad Doubravou, kde jsem vyrůstal a po 11 létech bydlení jinde se tam vrátil. V Chotěboři jsem 10 let sloužil na zdejším oddělení, kde jsem prošel služebním postupem až na vrchního inspektora. Odtamtud jsem v hodnosti nadporučíka přešel do nynější funkce.

HP: Počkej počkej, ne tak rychle. Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak se stalo, že jsi se vypracoval už ve svém mladém věku až na okresního ředitele Policie ČR. Jaká tedy byla tvá životní dráha? A vezmi to pěkně od začátku.

JB: Nebudeš tomu věřit, ale dělat u policie mne napadlo ještě jako kluka. To bylo v dobách filmů s Delonem a Belmondem a Hříšných lidí města pražského. To byly jiné filmy než dnes, kdy všichni střílejí, ale nikdo nenabíjí. Tenkrát to mělo logiku. To mne ovlivnilo prvotně, ale také to, že můj otec myslivec ve mě vychoval vztah ke střelbě, který brzo přerostl na vztah ke zbraním jako takovým. Konečně rozhodující bylo, že jako kluk jsem toužil sedět za jakýmkoli volantem jakéhokoli vozidla. To poslední mne přivedlo k vyučení automechanikem, tam jsem poznal všechno, od motoru až po volant.

HP: Jak jsi se ale dostal k policii?

JB: Měl jsem jako mladík takový sen, mít řidičský průkaz na všechno. Takže těsně před vojnou jsem se dostal do předvojenské přípravy, kde mne naučili téměř všechno řídit. Tam jsem také dostal nabídku na přijímací řízení k SNB. Přijal jsem ji a absolvoval náhradní vojenskou službu v délce 5 měsíců (i to bylo fajn) a hned přešel do Prahy na základní odbornou přípravu pro službu v policii. Tam jsem také získal to co mi chybělo, řidičský průkaz na autobus. A protože jsem byl řidič vášnivý, začal jsem ještě během studia jezdit s autobusem policie.

HP: Vidím, že jsi začínal od píky stejně jako nynější policejní prezident.

JB: Byla to příznivá souhra náhod, ale to je přece vždycky nejlepší, když chce člověk něco dělat pořádně, aby prošel ve svém oboru vším od začátku.

HP: Pokud vím, taky ses od mládí věnoval spotovnímu střílení.

JB: Fascinovaly mne především krátké kulové velkorážní zbraně, takže jsem samozřejmě soutěžně střílel. Měl jsem štěstí, šlo mi to, takže jsem se prostřílel až do mistrovské výkonnostní třídy a začal střílet v disciplíně ostřelovače, to je vrchol přesné střelby.

HP: A když jsi skončil policejní školu?

JB: V osmdesátém prvém roce jsem nejprve začal u Dopravního inspektorátu, pochopitelně jsem šlapal silnici, tím se vždycky začíná. V havlíčkově Brodě jsem tak sbíral první zkušenosti z práce v terénu. Když jsem v roce 83 přišel jsem do Chotěboře, začínal jsem jako psovod a pak jako inspektor pořádkové policie. Stálo při mně policejní štěstí, všichni u nás na něj věříme. Když někdy člověk neví kudy kam, pomůže náhoda.

HP: Ta ale přece přeje připraveným, ne?

JB: Myslím, že jsem připraven byl, škola byla za mnou, praxe přibývalo, měl jsem skvělé kolegy, šla mi střelba... V té době jsme vyřešili řadu dobrých případů včetně zadržení nebezpečných pachatelů. Na Chotěboř hrozně rád vzpomínám. Za ta léta na jednom okrsku jsem podrobně poznával místa, lidi... Důležitá také byla pomoc místních lidí, kteří stáli na naší straně spravedlnosti... Uběhly roky, v devadesátém jsem byl jmenován zástupcem vrchního inspektora a po třech měsících vrchním inspektorem v Chotěboři, tenkrát se tak nazývala náčelnická funkce. Na tu dobu nejradši vzpomínám, všichni jsme byli jak na jedné lodi, nebylo tolik administrativy, makali jsme všichni a měli úspěchy. Jenom tomu střílení jsem se mohl věnovat čím dál méně, jak mi přibývaly povinnosti.

HP: To už se blížíme k postupu do současné funkce, ne?

JB: Ano, počátkem roku 1993 byl vypsán konkurz na místo ředitele Okresního ředitelství Policie ČR a já jsem byl jeden z dvanácti přihlášených. Po projítí konkurzním řízením mne 15.4. 1993 jmenoval ředitel Správy Vč kraje PČR do nynější funkce. Tím definitivně skončil čas na střílení i myslivost (v Libici jsem členem mysliveckého sdružení od r. 1990) a z koníčků mi zbyl jen domácí jezevčík Danny, čtyřletý pes. Ještě v r. 93 jsem začal se studiem na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, obor sociální pedagogika, specializace patologie a prevence, to je nutné vzdělání pro mou další práci. Studium jsem zakončil v roce 96 získáním titulu bakalář věd. To pochopitelně nestačí, řádné vzdělání je podmínkou úspěchu v každé činnosti, proto dál pokračuji magisterským studiem na téže škole, které bych měl dokončit v příštím roce státními zkouškami.

HP: Jako bývalý učitel pochopitelně rád slyším, když někdo dál studuje a získává vysokoškolské vzdělání. Obdivuju tě ale, že to dokážeš při svém náročném zaměstnání, být ředitelem Policie a dálkově studovat vysokou školu, to musí být zabíračka?

JB: Taky že je, ale je to nutné a potřebné, tak člověk musí zatnout zuby a makat, jinak to nejde. Rád bych se zmínil ještě o mých dvou pobytech, které mi hodně daly. V 94. roce jsem byl jeden z deseti účastníků studijního pobytu na štábní policejní škole v britském Branshillu a v devadesátém šestém jsem na pozvání inspektora pozemních vojsk Armády ČR navštívil ve své dovolené jednotky IFOR v Jugoslávii.

HP: Obojí muselo být velice zajímavé, škoda, že nám nemůžeš prozradit podrobnosti...

JB: Bylo to moc zajímavé a moc mi to dalo, ten druhý pobyt v ostré válečné zóně v Jugoslávii..

HP: Když jsme u té ostré zóny, zažil jsi nějaké ostré akce, kde šlo o krk?

JB: Takové jsou především zásahy proti nebezpečným pachatelům, obvykle ozbrojeným. Dobře si pamatuji na čtyři takové, zmíním se o jednom. V prosinci 92 jsem v noci sám ve služebním autě narazil na ukradeného Mercedesa, který podle hlášení jel mým směrem. Byl v něm pachatel, jenž o 80 km jinde přepadl, oloupil a zranil taxikáře a sebral mu auto. Poznal jsem ho, pronásledoval 7 km po okresní silnici, Mercedes je silný vůz, nebylo to jednoduché, pak se mi ho podařilo předjet, snažil jsem se ho zastavit, ale svým dvoutunovým autem moje auto odhodil a začal ujíždět. To jsem pochopitelně stačil nahlásit kolegům a pronásledoval jsem ho až k zátarasu, který na něj nastražili, bylo to policejní auto přes silnici. To samozřejmě také odhodil, ale ztratil tím rychlost, takže jsem najel na jeho levé přední dveře a zablokoval ho ve voze. Další už byla věc kolegů, dostat ho z vozu ven.

HP: Uf, tak na tohle by byl spíš Harry než já. Ještě nám pověz, co se ti splnilo tím, že jsi okresním ředitelem policie a čeho bys chtěl dosáhnout?

JB: Můj sen o policejní práci se mi splnil už když jsem byl vrchním inspektorem v Chotěboři. To byla pravá policejní práce v terénu. Má nynější funkce, to už byl služební postup, já jsem si nikdy nemyslel, že budu v takové funkci, do toho mne dostal konkurs. Teď to vnímám hlavně jako obrovskou odpovědnost za fungování všech policejních služeb v okrese, pořádkové, dopravní, kriminální, správní a servisní. Umíš si představit, že tady bych nic nedokázal bez obětavé práce všech mých podřízených, včetně občanských zaměstnanců, od údržbáře objektu přes policistu až po kriminalistu.Tahle práce je vysoce týmová. Můj úkol je pokračovat v nastoleném systému a udržet dobré výsledky, kterých dosahujeme a o kterých si můžeš přečíst v Cestě Vysočiny. A čeho bych chtěl dosáhnout? Aby to všechno řádně fungovalo a abych zdárně dokončil studium.

HP: Ano, pravidelně s Harrym čteme Cestu Vysočiny i Noviny Vysočiny a víme, jak dobrou máte objasněnost trestných činů. Na závěr: Čte nás také mládež ve školách a v knihovnách je internet přístupný i pro ně. Co bys doporučil chlapcům, kteří by tě chtěli následovat? Co bys dodal na konec?

JB: Kluci, nevěřte všemu, co vidíte v akčních filmech v televizi. Policejní realita je značně tvrdší. Co nejlíp se učit (ale říkejte to třináctiletým, to si ještě pamatuju), posilovat fyzičku, dělat nějaký všestranný sport a zajímat se o vše, co s policejní prací souvisí.

Nakonec chci poděkovat všem svým podřízeným za dobrou práci. Pozdravovat všechny občany Chotěboře, na kterou rád vzpomínám a přes kterou denně jezdím do práce. Díky všem, co nám pomáháte v naší nelehké práci. A Harrymu přeju hodného pána, hodně kostí a hodně úspěchů v psaní Chotěbořského Couriera a policejní čuch.

Harryho pán: Harry to všechno má, rád bych se někdy měl týden tak, jako se má on pořád. My oba ti děkujeme za rozhovor a přejeme ti pěknou dovolenou, úspěch ve studiu a hlavně to policejní štěstí, co přeje připraveným, protože to ty jsi.

Zpět na hlavní stranu čísla 2 (srpen 98)